Inovace SEBS a ASEBS

2. Vývoj teorie sebeobrany

2.1.Sebeobrana na českém území

Vývoj teorie sebeobrany na českém území členíme do dvou období: před druhou světovou válkou a po druhé světové válce. Třetí období kterým se z hlediska teorie sebeobrany na českém územ zabýváme, je současnost.

2.1.1. Vývoj teorie sebeobrany na českém území před 2. světovou válkou

Teorie i praxe na českém území před 2. světovou válkou čerpala především z tradice sokolského hnutí. Sokol byl první organizací, která vytvořila podmínky (materiální, teoretické, ideologické) pro systematický trénink úpolů širokých vrstev obyvatelstva. Navíc sokolský zápas měl z tehdy pěstovaných úpolových aktivit k sebeobraně nejblíže.

Za počátek rozvoje sebeobrany jako takové můžeme považovat období 1907 – 1910,
ve kterém se na našem území začalo cvičit džúdžucu/džúdó (v té době ještě nebyla mezi těmito systémy stanovena pevná hranice). O rozvoj džúdžucu se zasloužil především František Smotlacha, který tuto úpolovou disciplínu rozvíjel ve Vysokoškolském sportu Praha. Již v tomto období vznikaly dokonce první příručky sebeobrany. Např. v roce 1919 byla v českém překladu již podruhé vydána příručka Jiu – jitsu, jejímž autorem byl Brit Edmond Vary. Zajímavá je také skutečnost, že třetí vydání Varyho příručky vyšlo v roce 1921 v jednom svazku s publikací Box od Joe Jahelky (Vary, Jahelka, 1921). Z toho lze usuzovat, že i v této době cvičili zájemci o úpoly více disciplín současně a předpokládalo se, že kniha pojednávající o džúdžucu a boxu zároveň, bude komerčně úspěšnější a prodávanější. Mikolášek (1932)např. předpokládal, že většina potenciálních čitatelů jeho „Knihy pro ty, kdož se chtějí stát nepřemožitelnými“, už název džúdžucu slyšela. V roce 1935 a 1936 Československo navštívil sám zakladatel džúdó Džigoro Kanó. Již v roce 1936 byl F. Smotlachou založen Československý svaz Jiu-Jitsu, který byl později přejmenován na Československý svaz judo a po vzniku České republiky v r. 1993 na Český svaz judo.

V kontextu společenských změn a hrozby války se Záboj (1937) připojuje k proudu branné tělesné výchovy a vyzdvihuje význam úpolů. Výuka úpolů v tomto období byla zacílena na aplikovaný výcvik, směřující k přímému nelítostnému boji i do úplné porážky jednoho ze soupeřů. Sebeobrana byla kladena na první místo jako cílová kategorie. Důkazem toho je i vydání příručky Boj zblízka – Sebeobrana Ministerstvem národní obrany v roce 1938.

Úpolové sporty se i po válce dostávaly do pravidelného programu různých zájmových skupin. Například publikace Mráčka (1947) Jiu-Jitsu: Sebeobrana vyšla jako Skautská výcviková příručka západočeské oblasti Junáka. Ve stejném roce vydala také organizace YMCA třetím vydáním příručku džúdžucu pod názem Umíte se bránit? Zápas jiu – jitsu. (Slípka, 1947). Autory pravděpodobně nejrozsáhlejšího pedagogického spisu o džúdžucu na našem území jsou Šíma a Krákora (1944). Ani tito autoři se však nevyhnuli ztotožňování džúdžucu s džúdó. Přesto se jedná o velmi podrobnou a odbornou práci. Vyjímečné, dá se říci i nadčasové, jsou např. kapitoly o vhodnosti džúdó pro ženy, biomechanice a traumatologii džúdó, účincích škrcení nebo stravování zápasníků. Publikace popisuje také ve větším rozsahu vývoj džúdžucu na našem území (Šíma, Krákora, 1944).

Autoři rozvíjející teorii sebeobrany před druhou světovou válkou:

• VARY, E. Jiu-jitsu. Umění japonské sebeobrany a tělesného zocelení. Praha : SFINX, 1919.

• VARY, E., JAHELKA, J. Jiu – jitsu. Umění japonské sebeobrany a tělesného zocelení. Box. Praha : SFINX, 1921.

• MIKOLÁŠEK, V. Jiu – jitsu. Khiha pro ty, kdož se chtějí státi nepřemožitelnými. Brno : Moravské nakladatelství, 1932.

• ZÁBOJ, O. Úpoly. Tělesná výchova mládeže. 1937, ročník 8, č. 2.

• MNO Boj zblízka. Sebeobrana. Praha : Ministerstvo národní obrany, 1938.

• ŠÍMA, F., KRÁKORA, B. Džiu – džitsu. Praha : Jaroslav Tožička, 1944

• SLÍPKA, H., J. Umíte se bránit? Zápas jiu – jitsu. Praha : YMCA, 1947

• MRÁČEK, V. Jiu – jitsu : Sebeobrana. Část I. Plzěň : Západočeská oblast Junáka, 1947

• JIRSÁK, Z., KUKLA, J., ŠERÝ, V. Cvičení úpolnická a šerm. Příručka pro cvičitele 7. díl. Praha : Tělocvičná jednota Sokol, 1948

2.2.Vývoj teorie sebeobrany na českém území po 2. světové válc

Ve druhé polovině 20. stol se úpoly a sebeobranou zabývalo stále více odborníků mimo organizaci Sokol. Činnost Sokola byla navíc celkem čtyřikrát přerušena. Stále více autorů se zabývalo sebeobranou a to z různých příčin. Podle zaměření můžeme jejich práce rozdělit na následující skupiny:

· populárně naučné – určené pro laickou veřejnost

· odborně profesní – určené pro odborníky v různých oblastech (policie, armáda aj.)

· pedagogické – určené pro vzdělávání učitelů škol různých stupňů

Kromě zaměření na specifické cílové skupiny, lze rozlišit práce podle prostředků,
kterými byly cíle výcviku sebeobrany naplňovány:

· aplikace konkrétního úpolového sportu do sebeobrany

· kombinace různých úpolových sportů do sebeobrany

· vytváření vlastního sebeobranného systému

Autoři rozvíjející teorii sebeobrany jako aplikaci konkrétního úpolového sportu. Pojem sebeobrana byl i díky této literatuře chápan širokou veřejností jakou soustava džudistických chvatů nebo triků:

Zrůbek (1946), Mráček (1947), Matras (1956, 1957a, 1957b, 1957c, 1958, 1959, 1965, 1968), Šíma, Krákora (1957), Lebeda (1961, 1979, 1984), Lorenz, Kitayama (1963), Mašín, Zrůbek (1966), Mašin, Tůma (1969)

Autoři rozvíjející sebeobranu jako kombinaci různých úpolových sportů:

Levský (1966, 1968, 1969, 1970) – džúdó, sambo, karate

Náchodský a Honzík (1987), Z. Náchodský (1992, 1993, 2006) – osobní i profesní sebeobrana, právní, taktické, technické a psychologické stránky sebeobrany

Fojtík (1984, 1990, 1994,...) – kompilace, zaměření pro TV

Zelenaj (1992, 1993), Konečný (2000), Mádl (2000), Polák (1995, 2005), Novák (2007), Vágner, (2008), Havel (1995), Cibulka a Schovanec (1999, 2000)

Autoři rozvíjející sebeobranu jako vlastní sebeobranný systém:

Novák, Špička, 1966, 1973, Špička, Novák, 1969, 1971, Müller, Belšán, Špička, Novák, 1973, Jindřich, Müller, 1980

V české teorii sebeobrany existuje i další pohled na situace spojené s fyzickým násilím. Od konce 60. let 20. století usilovali I. Špička a J. Novák v Československu o vytvoření zcela nového systému sebeobrany. Vycházeli z předpokladu, že úpolové sporty jsou pro přípravu k sebeobraně nevhodné a to z taktických i technických důvodů. Série jejich prací, vznikajících na základě vlastního vývoje, je originálním pokusem o ustanovení nového systému sebeobrany vytvořeného na vědeckých základech, tzv. brany (Novák, Špička, 1966, 1973, Špička, Novák, 1969, 1971). Termín brana původně používal F. Smotlacha (1938) jako označení pro džúdžucu, džúdó a prvky jiných úpolových sportů. František Smotlacha se zasloužil o rozvoj sebeobrany na našem území. Již v letech 1907 – 1910 vyučoval džúdžucu ve Vysokoškolském sportu Praha a v tomto období vznikaly první příručky sebeobrany (Reguli, 2004). Špička a Novák výraz brana převzali, ale udělili mu jiný obsah. Přetvářením původního japonského karate pro účely moderní sebeobrany a využití v ozbrojených složkách (armáda) vznikal nový systém, tzv. české karate nebo česká forma karate. Když byli v roce 1971 Špička a Novák poprvé postaveni před otázku, jak nazvat jejich nový systém sebeobrany, převzali název brana (Müller, Belšán, Špička, Novák, 1973). Špička a Novák vytvořili vlastní teorii a začali rozlišovat sebeobranné a sebeochranné situace. Odlišnost těchto termínů spočívá v úrovni nebezpečnosti situací, ve stupni použitého násilí a hrozící škodě:

Sebeochranná situace:útočník používá nebo hrozí násilím, avšak neuvádí v bezprostřední nebezpečí zdraví nebo život obránce.

Sebeobranná situace:útočník využívá krajních forem násilí ohrožujících zdraví nebo život obránce.

Z uvedeného vyplývají taktické a technické rozdíly v řešení těchto situací. V sebeochranné situaci by obránce měl využívat především držení, páky, hody a zcela výjimečně měkké údery, aby útočníkovi nezpůsobil větší újmu. V sebeobranné situaci je obránce eticky oprávněn použít všech prostředků bez ohledu na způsobenou újmu útočníkovi (Špička, Novák, 1971, Jindřich, Müller, 1980).

Sebeobranné situace Špička a Novák (1969) dále dělí na:

· Střetný boj (oba bojující považují situaci za sebeobrannou)

• Přepad

o přepad ze zálohy (soupeř neví o obráncově přítomnosti)

o situační přepad (soupeř ví o obráncově přítomnosti, situaci však nepovažuje za sebeobrannou)

Ve snaze o vědecký a nestranný pohled na problematiku sebeobrany vytvořili Špička a Novák speciální terminologii v uměle vytvořeném jazyce esperanto (Jindřich, Müller, 1980):

· sindefendologie – nauka o sebeobraně

· batalagologie – nauka o bojových akcích

· sinprotektologie – nauka o sebeochraně

V sindefendologii, nauce o sebeobraně dále praovali s principy obrany, tedy principy, jimiž se musí řídit sebeobrana. Principy obrany v sindefendologii definovali jako

• Princip práva na obranu
• Princip spolehlivosti obrany
• Princip odpovědnosti útočníka

V pozdějším období Novák a Špička rozpracovali a rozšířili svou teorii sebeobrany a vytvořili novou nauku – alogodiku (Špička, 1980). Alogodika je teoretická i praktická nauka o řešení úkorných situací. Úkorná situace je přechodný anebo trvalý stav, ve kterém vzniká nebo trvá nějaká újma bytí. Alogodika se dále dělí na tři subsystémy:

• Sopnologie
• Technodika
• magiologie

Úkorné situace autoři rozdělují na:

· Kolizní (interakce cílů jednoho subjektu)

· Konfliktní (interakce cílů dvou, nebo více subjektů)

K sebeobraně a sebeochraně směřují pouze konfliktní situace. Pokud tedy v interakci jednotlivce s ostatními lidmi nemohou být cíle jednotlivců splněny současně, vytvářejí situace konfliktní, které Špička a Novák dále rozdělují na:

· situace disputativní, při řešení není nutné použít násilí,

· situace, při jejichž řešení je nutné použít násilí:

o situace sebeochranné - nevyžadují použití krajních forem násilí

o situace sebeobranné - u nichž jsou cíle jedince - obránce - natolik eticky a společensky závažné, že to ospravedlňuje použití krajních forem násilí

Snaha o analýzu střetových situací vedla Špičku a Nováka k postulování teorie boje, podle které každý bojový (úpolový) systém používá jednu ze čtyř teorií obrany:

• kvazisignální
• multisignální
• monosignální
• antisignální

Výcvik v sebeobraně by pak měl být podle toho, pro jakou cílovou skupinu je určen a za jakým účelem veden:

· minimalistický (získání převahy nad laikem)

· maximalistický (získání převahy nad odborníkem)

Novák vycházel z celoživotního hledání takového přístupu, u kterého by obránce mohl zvítězit nad útočníkem, a nehrozilo by přitom zranění obránce. Tento naivní přístup jej vedl k mnoha inovativním přístupům. Po krátké zkušenosti v džúdó Špička a Novák vytvářeli metodiku teoretického hledání forem sebeobrany. Jedním z hlavních nedostatků jejich teorií je to, že nikdy nebyly podepřeny zkušenostmi jejich tvůrců, ani jejich žáků. Jak potvrdil sám Novák, nikdy nedosáhl ani na první dan a nikdy sám nezápasil, aby tak potvrdil své teorie. Věřil jim natolik, že necítil potřebu je potvrzovat. Z hlediska současných teorií sebeobrany i teorie a praxe úpolových sportů je jasné, že není možné, aby kdokoliv vždy vyhrál bez rizika zranění.

Novák a Špička také nevedli dostatečný terénní výzkum v tehdejší době známých úpolových sportů a sebeobrany. Zabývali se pouze tehdy dostupnou literaturou. Nerespektovali, že v bojových uměních se takřka nikdy písemně nepublikuje celá teorie, protože učitelé předpokládají, že pochopení teorie musí být provázané s praxí. Pokud není praktikant dostatečně znalý praxe, jako tomu bylo u Špičky a Nováka, nemůže pochopit teorii.

Protože se Špička s Novákem snažili vytvořit zcela novou teorii neboli nový vědní obor, museli vytvořit také nové pojmosloví a definovat vztahy těchto pojmů. Vytvořili tak složitý systém i terminologii, která nemá žádný vztah s již existující terminologií v úpolových sportech a sebeobraně, a je odborníkům v této oblasti nesrozumitelná.

Také historie ukázala, že teorie Špičky a Nováka není životaschopná. Nevznikla síť instruktorů a klubů, systém se nerozvíjí. Tento systém také nepřekročil publikace autorů a neovlivnil praxi jiných systémů. Můžeme říct, že tento systém je v praxi mrtvý.

Také odpor autorů k sebeobraně žen je zvláštní z hlediska praxe i morálky. Je zřejmé, že fyzické předpoklady determinují schopnost bránit se. Ale, není snad povinností instruktorů i badatelů v oblasti sebeobrany vytvořit takové systémy, které zvýší šance na ochranu života, zdraví i majetku těch, kteří to nejvíc potřebují. Je proto s podivem, když v Špičnově a N ovákově systému postulují: „Je třeba vědět, že Brana je extrémně tvrdá škola sebeobrany, a tudíž jakožto cesta k sebeobraně pro ženy nemožná. Pro účinné a spolehlivé řešení sebeobranných situací žena nemá postačující odolnost tělesnou, a už vůbec ne psychickou, a z její přirozenosti plyne, že ji ani nemůže získat.“

V devadesátých letech dvacátého století vzniknul z iniciativy autorů brany také klub Alogodos, který měl rozvíjet filozofii a postoje obou autorů. Tento klub, podobně jako celkový přístup autorů, nese některé znaky sektářství. Byl charakterizován svou uzavřeností a jistým mýtem o výjimečnosti. To jsou znaky zcela odporující současné otevřené společnosti.

Výhrady k teorii Špičky a Nováka bychom mohli shrnout do následujících bodů:

· Nedostatečná zkušenostní východiska

· Nedostatečný (žádný) výzkum jiných teorií sebeobrany, nebo teorií bojových umění

· Složitý systém i terminologie

· Systém není životaschopný, v současnosti již není živý

· Gendrový determinizmus

· Vykazují některé znaky sektářství (klub Alogodos)

2.3.Teorie sebeobrany v bojových uměních

Bojová umění se dávají často do rozporu se současnou sebeobranou, nebo současným bojem o přežití. Vždy je potřeba mít u podobných úvah na paměti, jak se definuje bojové umění. Vždyť bojová umění vznikly za účelem boje o přežití. Jak by mohlo být možné, že už bojem k přežití nejsou? Na tomto faktu se může podílet několik faktorů. Humanizace a intelektualizace bojových umění od konce 19. a velmi dynamicky ve 20. století způsobila odklon og hrubé síly. Bojová umění se začala používat jako prostředek rozvoje odobnosti. Některá bojová umění, zejména ve druhé polovině 20. století, byla v procesu sportizace transformována v moderní západní kompetivní sporty. Zcela správně se tedy uvažuje, že takto transformované bojové umění již neslouží svému původnímu účelu.

Dále stručně uvádíme některé populární rozdíly sportovního boje a boje k přežití. Jednotlivé postuláty nelze brát jakoextrémy. I sportovní boj a tradiční bojová umění mohou mít jistébenefity pro rozvoj kompetencí k sebeobraně:

• Možnost použití různých zbraní
• Možnost více útočníků
• Nejsou zde známá pravidla boje

· Oblečení neumožňuje optimální pohyb

• Nikdo se nezajímá o zdraví aktérů

· Nikdo se nezajímá o stav před útokem

· Možnost ovlivnění alkoholem, drogami, změnami chování vlivem duševní choroby, či poruchy

· Protivník (jeho technika, taktika, atd.) je neznámá

• Není známé místo, ani čas útoku
• Není možné vzdát se
• Boj začíná náhle, bez přípravy

Je potřeba chápat, že také různé sebeobranné systémy čerpají ze zdrojů, které jsou vždy jistým způsobem omezeny. Nikdy není možné zahrnout současně všechny možné podmínky. Vždy je potřeba vybrat si jistý taktický, technický, didaktický atp. záměr a podle tohoto záměru postupovat.

V různých japonských bojových uměních můžemenajít další principy, které jsou totožné, nebo podobné principům moderních systémů sebeobrany. Některé taktické principy v japonských bojových uměních jsou například:

· Súki: odkrytí, slabé místo v protivnkově obraně)

· Šikaku: mrtvý úhel, tj. úhel, ze ktrého můžeme protivníka dobře kontrolovat, zatímco on tuto možnost ztrácí

· Bojové umění jako heihó: bojová umění se považují také za výuku strategie vedení vojska, nebo jakékoli skupiny lidí

· Omote/ura: techniky se dělí na zjevné a skryté

• Sen (iniciativa)

o Sen no sen: obrana (útok je již dokonán) – protiútok

o Go no sen: protiútok (obrana v průběhu útoku)

o Sen sen no sen: útok (obrana v době iniciace útoku)

2.3.1. Teorie sebeobrany v džúdó

Džúdó je moderní eklektický úpolový sport. V současnosti je především olympijskou disciplínou. Teorie džúdó se ale zabývá také sebeobranou. Džúdó vzniklo jako bojové umění reagující na aktuální požadavky v Japonsku na konci 19. století.

Zakladatel džúdó, Džigoro Kanó stanovil tři zákadní cíle:

• renšindó – tělesná výchova, fyzický rozvoj
• šušinhó – mravní výchova, psychický rozvoj
• šóbuhó – branná výchova, sebeobrana

Nás zajímá především šóbuhó, rozvoj umění bojovat. Toto umění bylo v japonských bojových uměních tradičně spojeno s mravní výchovou čerpající z konfuciálné filozofie.

Jak již bylo řečeno, džúdó je výběrový systém. Zakladatel pečlivě vybíral ty techniky a taktické postupy, které se ukázaly jako nejefektivnější. Čerpal z vícera starých japonských bojových umění a neváhal se inspirovat také západní tělesnou výchovou a úpolovými sporty. Do technického rejstříku džúdó, jako bojového umění, patří techniky:

• nage waza (hody)
• katame waza (znehybnění)
• atemi waza (údery)

Zakladatel džúdó se svými žáky předpokládal, že každý fyzický trénink má být v bojových uměních utilitární, má vést k určenému cíli. Kritizoval například cvičení pohybů pouze pro zdravotní účely. Cvičení může mít zdravotní benefity a současně význam pro sebeobranu, jak je to v souborném cvičení Seirjoku zenjó kjokumin taiku no kata. Údery a kopy jsou zde cvičeny jako „zdravotní gymnastika“ a současně procvičování úpolových technik. Na konci 19. století džudisté díky novému přístupu k tréninku vyhrávali téměř všechny zápasy. Největší problém měli s bojem na zemi, protože preferovali boj v postoji. Uvědomovali si, že z hlediska sebeobrany se boj musí rozhodnout v postoji. Pokud se obránce dostane na zem, z taktického i technického hlediska je v nevýhodě. I současné soutěžné džúdó, už bez ohledu k sebeobaně, preferuje boj v postoji. Tento fakt je ovlivněn zejména nízkou atraktivností boje na zemi proti boji v postoji. Nicméně, i z hlediska sebeobrany vždy preferujeme vyřešení situace v postoji. Již před založením Kódókan džúdó byly v mnoha japonských bojových uměních známé různé formy cvičného boje. Ale až Džigoro Kanó vytvořil z randori rovnocennou metodu cvičení k nácviku technik prostřednictvím kata. V Kódókan džúdó věřili, že tak, jak je nevyhnutelné naučit se techniky prostřednictvím kata, tak je nevyhnutelné aplikovat techniky prostřednistvím randori. Protože pouze v podmínkách volného boje, kdy se bojovník pokouší soupeře hodit, se pozná, zda pochopil principy techniky a má dostatečně rozvinuté schopnosti k jejímu provedení. Na začátku 20. století také došlo k úpravě a standardizaci cvičebního oděvu v džúdó. Do té doby se na kabátci používaly krátké rukávy a krátké kalhoty. V tomto období se však v Kódókanu shodli, že současná móda (tj. móda v Japonsku na začátku 20. století) sleduje západní trendy a tedy dlouhé kalhoty a dlouhé rukávy. A je pochopitelné, že trénink by se měl odehrávat ve stejných podmínkách. Kalhoty i rukáv na cvičebním úboru se tedy prodloužili. Keiko-gi, které používalo džúdó se brzy začalo používat i v jiných japonských nových bojových uměních, šinbudó.

• Technická východiska

o Pečlivý výběr a vývoj efektivních technik

§ Údery, hody, znehybnění

· Každý fyzický trénink má být utilitární

o Údery a kopy jako „zdravotní gymnastika“ v Seirjoku zenjó kjokumin taiku no kata

· Preference boje v postoji (ne na zemi)

o První džudisté na zemi prohrávali, stejné preference jsou i v současných pravidlech džúdó

· Nácvik musí probíhat prostřednictvím volného boje

o Randori vs kata

· Úprava cvičebního úboru směrem k západní módě

o Úprava (prodloužení) kalhot a rukávů

V džúdó nalezneme několik kata, které mají přímý vztah k sebeobraně. Jedná se o kata:

· Seirjoku zenjó kjokumin taiku no kata

• Kime no kata
• Gošin džucu no kata

Seirjoku zenjó kjokumin taiku no kata se skládá ez dvou částí. První z nich, tandoku renšú, zahrnuje samostatná cvičení bez partnera, tedy různé údery, kopy i kompenzační cvičení. Druhá část,sotai renšú, zahrnuje cvičení s partnerem. Cvičení s partnerem je v jedné části zaměřeno na nácvik rychlosti a rozhodnosti pohybu, kdežto ve druhé části je zaměřeno nauvolněnost a přizpůsobivost pohybu. Schematické znázornění kata s uvedením skupin jdnotlivých technik je uvedeno zde:

Seirjoku zenjó kjokumin taiku no kata

· tandoku renšú, samostatná cvičení bez partnera

o Goho-ate (údery do pěti směrů na místě)

o O-goho-ate (údery do pěti směrů s vykročením)

o Goho-geri (kopy do pěti směrů)

o Ostatní techniky úderů

· sotai renšú, cvičení s partnerem

o kime šiki, rychlost a rozhodnost pohybu

§ Idori (techniky v kleče)

§ Tachi-ai (techniky v postoji)

o džú šiki, uvolněnost a přizpůsobivost pohybu

§ dai ikkjó

§ dai nikjó

Kime no kata se neformálně zařazuje šinken šobu no kata, tedy kata procvičující skutečné, reálné techniky. Tato kata se v džúdó považuje za představitele tradičního, historického chápání sebeobrany. Obsahem kata je obrana proti úchopům, úderům, kopům, a také obrana proti zbraním, tj. noži a meči.

Kime no kata

• Idori (techniky v sedě)

o Tóšu (obrana proti neozbrojenému útoku)

o Buki (obrana proti ozbrojenému útoku)

· Tači dori (techniky v postoji)

o Tóšu (obrana proti neozbrojenému útoku)

o Buki (obrana proti ozbrojenému útoku)

Také Kódókan gišin džucu no kata se také neformálně zařazuje šinken šobu no kata, tedy kata procvičující skutečné, reálné techniky. Tato kata vznikla po druhé světové válce a snažila se zachytit tehdejší trendy. Kromě klasických obran tedy zahrnuje také obranu proti ohrožování střelnou zbraní. Tato kata sleduje také didaktické cíle. Začíná obranami proti úchopům v krátké vzdálenosti, pokračuje obranami proti úderům a kopům v dlouhé vzdálenosti, a končí pak obranami proti útokům se zbraněmi: proti noži, tyči, pistoli. Gošin džucu no kata je proto zajímavá i z hlediska didaktiky sebeobrany. Pracuje se u ní ve třech vzdálenostech. Toto pořadí vzdáleností se doporučuje i u výcviku sebeobrany. Nejdřív jsou zde techniky z kontaktní vzálenosti, tedy obrany z úchopů. Úchopy nejsou tak nebezpečnými útoky, jako jiné způsoby a u nácviku obran z úchopů je možné využít statický chrakter těchto útokú. V Gošin džucu no kata následují obrany v krátké vzdálenosti, obrany proti úderům a kopům. Poslední techniky v Gošin džucu no kata jsou obrany proti útokům se zbraněmi, obrany proti tyči, noži a ohrožování střelnou zbraní. V Gošin džucu no kata jsou techniky seřazeny od nejméně nebezpečných k nejnebezpečnějším útokům a současně od nejčastějších k nejméně častým útokům.

Vzdálenosti v Gošin džucu no kata:

• Kontaktní (úchopy)
• Krátká (údery, kopy)
• Dlouhá (zbraně)

Gošin džucu no kata

· Tóšu no bu (obrana proti neozbrojenému útoku)

o Kumi cukareta bai (obrana proti držením)

o Hanareta bai (obrana v dlouhé vzdálenosti)

· Buki no bu (obrana proti ozbrojenému útoku)

o Tanto no bai (obrana proti noži)

o Cue no bai (obrana proti tyči)

o Kenšu no bai (obrana proti pistoli)

2.3.2. Teorie sebeobrany v karate

Vznik karate a jeho předchůdců je spojen se zápasem o život a zdraví na ostrovech súostroví Rjúkjú. Karate nemá samostatně rozvinutou teorii sebeobrany, historicky nemělo jiný cíl. Karate je mnohorozměrné bojové umění, zahrnující množství různých škol, které se i v teorii liší.

Tradičně se technické prostředky karate procvičují v kata, kombinaci krytů, protiúderů a pohybů prováděných v různých postojích do různých směrů s různým načasováním představující obranu proti několika soupeřům v předem přesně stanovené posloupnosti. Je to soubor stanovených obranných a útočných akcí vykonávaných přesnými pohybovými prvky v určené následnosti a vazbě. Pohybové prvky jsou vykonávané požadovanou dynamikou a určeným rytmem ve vazbě na odpovídající psychofyzické principy. V souladu s duchem tohoto bojového umění, které nemá být nikdy zneužito k útoku, ale má sloužit výlučně k obraně, představuje kata boj obránce proti řadě útočníků, kteří jsou postupně eliminováni. Karate kata je vždy demonstrovaná jedním bojovníkem-obráncem, který bojuje proti vícerým pomyslným útočníkům.

V rámci osvojování si kata musí cvičenec pochopit všechny pohyby, které jsou v ní obsaženy. Výuka a osvojování kata se váže na pochopení a technické zvládnutí řešení každé bojové situace v kata. Ty jsou vysvětlované, znázorňované a nacvičované pomocí kata bunkai. Význam slova bunkai je rozbor, analýza. V přeneseném významu je bunkai studium a pochopení kata pomocí rozboru. Dnes ale také znamená také samotný výcvik řešení určité bojové situace v kata.

Při tomto cvičení, nazývaném také kata bunkai kumite, si dva (někdy i více) cvičenci osvojují a cvičí řešení dané bojové situace určenými útočným a obrannými prvky. Kata obsahuje obrannou akci bojovníka a jeho protiútok po úspěšné obraně. Útok, jehož řešením je obranná akce a protiútok bojovníka, je popsaný a ukázaný učitelem. Jeden z cvičenců představuje útočníka a provádí útok popsaný učitelem, druhý cvičenec v roli obránce odpovídá obranou a protiútokem obsaženými v kata. Řešení každé bojové situace odpovídá příslušné bunkai.

Kata bunkai má vícero funkcí. V přímém cvičení demonstruje reálné řešení jednotlivých bojových situací. Cvičícím umožňuje ověření funkčnosti a účinnosti těchto řešení. Osvětluje představu průběhu boje, jak ji autor kata koncipoval, a umožňuje pochopit ducha a charakter sestavy. Kata bunkai je vynikající tréninkovou formou cvičení ve dvojicích a také způsobem nácviku jednotlivých částí kata. Přispívá k zvýšení technické a bojové způsobilosti cvičících a je nedocenitelným příspěvkem pro vybavení cvičence schopností řešit sebeobranné situace. Je důležitým prostředkem pro vytvoření návyků a vazeb mezi vykonávanými fyzickými pohyby a uplatňovanými psychickými a psychofyzickými principy.

Po osvojení kata na uspokojivé úrovni má následovat hlubší studium a pochopení kata, následně další práce na celkovém pojetí a aktivní ztvárnění cvičení. Součástí tohoto procesu je prohloubené studium jednotlivých bojových situací, z nichž se kata skládá, a hledáním dalších řešení. Některé alternativy řešení zprostředkuje žákovi učitel, ale podstatně cennější je, když nové alternativy objevuje žák samostatně, na základě vlastního rozboru a vlastní úvahy, a ty pak s učitelem konzultuje. Alternativní řešení bojových situací nazýváme oyo bunkai a většina situací kata řeší více útočných akcí protivníků a poskytuje několik verzí možného protiútoku.

2.3.3. Teorie sebeobrany v aikidó

Bojové aikidó nevzniklo jako sebeobranný systém. Aikidó je výsledkem dlouholetého hledání osobní cesty jeho zakladatele. Na druhé straně, také aikidó čerpá z bojové zkušenosti a bojové teorie japonských bojových umění. Principy pohybu a taktiky aikidó je možné úspěšně aplikovat v sebeobraně, je však těžké vyčlenit je od jiných principů. U porovnání některých postupů, například vstupů v aikidó se vstupy v uznávaných sebeobranných systémech můžeme vitět shodu. Avšak aikidó vzhledem ke svému charakteru a cílům používá pohyby stylizované, někdy až rituální, takže sebeobranné pohyby jsou v aikidó jakoby skryté. To byl ovšem častokrát záměr v japonských bojových uměních. Některé z principů, které jsou shodné v sebeobraně i v aikidó analyzujeme podrobněji.

· Vybrané pohybové principy v aikdó a sebeobraně:

· Centralizace (sebe sama i vzhledem k partnerovi)

· Aktivita (neustálý pohyb, nečeká se na útok)

· Práce s principy kjó a džicu (především pomocí atemi)

· Práce s jednotlivcem, jako se skupinou útočníků

· Orenai te – princip neohnutelné paže

Centralizace je ústředním pojmem v aikidó. Celé tělo, zejména paže musejí po celou dobu provádění technik zůstat nasměřovány vpřed, aby aikdóka mohl směřovat energii do jednoho bodu, nebo do jedné roviny. Z tohoto faktu plyne, že útočníka udržujeme v této centrání linii. Takovýmto teoretickým zjednodušením se dosáhne jednodušší kontroly útočníka, protože stačí kontrolovat jeden bod, případně jednu rovinu.

V aikidó se upřednostňuje aktivní pohyb v okomžiku útoku, případně krátko před zahájením fyzického útoku v momentu, ve kterém je vzhledem k situaci zřejmé, že útočník zaútočí. Obránce se tak stává spolutvůrcem útoku a ovlyvňuje techniku útoku tím, že nabídne útočníkovi levou, nebo pravou část těla, případně nabídne jednu, nebo obě ruce k úchopu. I v případě, že útok zahajuje útočník zcela sám, obránce nesmí dovolit, aby byl útok dokonán. U útoků údery a se zbraněmi je tento princip i jeho důvod jasný. Stejně tak se přistupuje i k obraně proti útokům úchoy, nebo objetím. Je potřeba aktivně se pohnout v obraně dřív, než útočník obránce pevně sevře v úchopu, či objetí.

Teorie kjó-džicu předpokládá, že lidé se mohou nacházet ve stavu energetické prázdnoty a plnosti. Stejně tak to platí i v případě bojových umění. Pokud je útočník ve stavu kjó, může být jednodušší jej porazit. Na druhé straně, hody a páky, které se v aikidó používají, vyžadují u ukeho jisté optimální svalové napětí. Pokud bude uke příliš uvolněný, bude vthledem k biomechanickým zkonitostem těžké přenážet pohyb z jednoho pohybového článku do druhého. A opačně: pokud je útočník v příliš velkém napětí, stěží s ním pohneme, nebo dostaneme paži do polohy pro páku. V obou případech se v aikidó používají atemi, údery. Pokud je uke příliš uvolněný, pomocí atemi můžeme zvýšit napětí a poté aplikovat hod, nebo páku. Pokud je uke v napětí, pomocí atemi můžeme toto napětí uvolnit, útočníka rozpohybovat, nebo vychílit a aplikovat hod, nebo páku.

Techniky v aikidó jsou konstruovány tak, že je možné využít stejné pohyby nejenom k obraně proti jednotlivci, ale i proti skupině útočníků. Vhodným střídáním pohybů před a za točníka, nebo jeho zastavení můžeme získat taktickou výhodu a zůstat jedním útočníkem krytí před útoky dalších útočníků. Toto taktické jednání procvičujeme v aikidó metodou randori. Randori je v aikidó cvičením, u kterého skupina útočníků simultánně a opakovaně útočí na jednoho obránce.

V laické veřejnosti je populární princip neohnutelné paže. Tento princip se v aikidó používá především jako biomechanický dúkaz toho, že statická síla je větší, než dynamická síla. Kromě toho, natažené paže umožňují kontorlovat vzdálenost od útočníka.

Můžeme konstatovat, že i když aikidó nevzniklo jako sebeobranný systém, můžeme zde vidět stejné pohyby a pohybové principy jako v sebeobraně. Je však těžké vyčlenit je od jiných principů a vzhledem k tradičnímu a rituálnímu pojetí aikidó není možné tyto principy přímo aplikovat v sebeobranné situaci.