INOVACE ZIMNÍCH VÝCVIKOVÝCH KURZŮ

Zimní turistika na sněžnicích

Kapitoly:


Zimní turistika se sněžnicemi si v posledních letech získává stále větší oblibu díky touze turistů poznávat nové věci, pohybové aktivity. K rozvoji přispívá jak zvýšený zájem běžné populace o nové zimní aktivity, pohybová jednoduchost chůze na sněžnicích a takové moderní typy sněžnic z umělých hmot, kvalitních, lehkých a špatně zničitelných, pomocí kterých je možné se pohybovat i v náročnějších a obtížnějších terénech než dříve. A díky tomu můžeme stále častěji potkat jedince i skupinky turistů na sněžnicích i na našich horách (Korvas 2007).

 

Sněžnice jsou určeny do neupraveného terénu, hlubokého sněhu pro ty, kteří se rádi pohybují tiše a nerušeně v zimní přírodě bez jakéhokoliv omezení a je s nimi možné podnikat jak krátké jednodenní výlety, tak i delší pobyty a přechody na těžko spojené se zimním tábořením. Turistika na sněžnicích se většinou odehrává v lokalitách s dostatečnou vrstvou sněhu počínaje rovinatými krajinami v nízkých nadmořských výškách a konče tam, kde začínají strmé kamenité svahy vysokých hor, kde se špatně drží sníh a po kterých se na sněžnicích nedá postupovat. Chůze na sněžnicích se také využívá i při jiných sportech, jako je extrémní snowboarding nebo lyžování (freeriding), pro výstupy na vrcholy hor, které chtějí zkušení a odvážní lyžaři nebo snowboardisté sjíždět.

 

Naše krajina, hory, vysočiny, vrchoviny jsou jako stvořené pro procházky, výlety, výpravy i přechody na sněžnicích pro všechny věkové kategorie. Tento zimní druh pohybu a pobytu v přírodě se rozvíjí více v posledních desetiletích. Pohyb na sněžnicích je poměrně nenáročný a po krátkém zácviku může každý absolvovat méně náročnou akci. Pohyb může být bipedální nebo kvadripedální v případě, že se na pohybu podílejí i paže s holemi. Hlavním smyslem práce paží je pomáhat dopřednému pohybu turisty a v náročném terénu pomáhají udržovat rovnováhu.

 

 

 

 

Historie chůze na sněžnicích

 

Chůze po sněhu je spojená s obýváním a dobýváním těch částí země, na kterých leží část roku vyšší sněhová pokrývka. Je to tedy velmi stará záležitost, odhaduje se 6000 let, kdy člověk snažil pohyb v hlubokém sněhu ulehčit různými pomůckami. Odhaduje se, že nejdříve začal člověk používat různé pomůcky pro jednodušší pohyb na sněhu v oblasti Sibiře a Skandinávie, odkud pochází nejznámější a nejstarší dochované nálezy. Jedná se o skalní kresby a zbytky dřevěných chodicích zařízení ze slatí a močálů z okolí Hotingenu (Švédsko), jejichž stáří se odhaduje na 4500 let. Mezi další důkazy využívání různých pomůcek pro pohyb na sněhu i v jiných oblastech patří obuv ledovcového muže Otziho v Rakousku z 80. let 20. st.

Většinu této doby sloužily lidem sněžnice při každodenních činnostech. Sněžnice sloužily při vykonávání základních denních činností a prací na venkově i pro lov a pohyb kočovníků v průběhu zimy.

Postupem času se vyvinuly dvě formy chodicích pomůcek do sněhu. Do první skupiny patří jednoduché chodicí a brodicí zařízení různých tvarů, jehož základ tvořil nosný rám, který byl vypleten a propleten dřevěnými pruty nebo výplety z provázků a strun v kruhové formě.

 

Druhou skupinu tvoří tzv. celodřevěné stupačky, zde se jednalo o kruhové, oválné desky nebo dřevěné boty zvětšeného tvaru.

 

Vývoj zařízení pro jednodušší pohyb po sněhu vedl potupně od chůze ke skluzu a na konci této vývojové řady byla lyže. Tento vývoj platí pro Evropu a Asii. V Severní Americe se velký význam sněžnic ve všech podobách, (od pracovních až po rekreační význam) udržel bez přerušení až po dnešní dobu. V současnosti se pohyb na sněžnicích v podmínkách střední Evropy úspěšně popularizuje a rozšiřuje, jsou využívány pro různé formy zimní turistiky, od krátkodobých vycházek až po náročné vícedenní přechody a pobyty v přírodě nebo i náročné soutěže a závody.

 

Sněžnice

 

Moderní typy sněžnic jsou dnes vyrobeny pro chůzi s přirozeným uvolněním paty (standardní zavěšení, s odpružením), při kterém není potřeba vysoko zvedat kolena, stačí nohy se sněžnicemi sunout vpřed po sněhu až do místa došlapu. Obuv je obvykle upevněna pásky, které se utahují přes přední část boty a nárt. Vázání s odpružením mají pružné zavěšení a špička sněžnice se automaticky nadzvedává při posunu vpřed, tím výrazně ulehčuje chůzi do stoupání. Moderní nebo sportovní sněžnice se dají používat i při stoupání nad 30° a nad 20° při traverzování. K tomu jsou opatřeny na spodní straně kvalitními drapáky a sněžnice mají vysokou tuhost v příčném a podélném směru. Sněžnice starších typů (rámové, s pevnou patou) jsou použitelné maximálně do sklonu 20°. U starších typů, kde byla pata pevně připevněna ke sněžnici, je nutné nohu se sněžnicí poměrně vysoko zvedat nad sníh a přenášet vpřed. To je více únavné, navíc zadní části sněžnic neustále nahazovaly sníh na zadní části těla, a při mokrém sněhu tak způsobovaly dřívější promoknutí.

 

Typy sněžnic:

Sněžnice rozlišujeme podle tvaru a materiálu, ze kterého jsou zhotoveny, a podle způsobu upevnění bot ke sněžnicím.

Rozdělení podle použitého materiálu:

  • Klasické sněžnice vyrobené z tradičních přírodních materiálů (dřevo, bambus, kůže)
  • Sněžnice s kovovým rámem
  • Plastové sněžnice

 

Podle způsobu upevnění bot ke sněžnicím:

Upevnění obuvi je pevné nebo s volnou patou. Upevnění pevné je nejméně výhodné, turista se dříve unaví. Zbývající typy můžeme sunout po sněhu bez výrazného zvedání nohou, což je výhodnější a především ekonomičtější.

 

Rozdělení podle tvaru:

Původní klasické sněžnice byly vytvořeny z tenkých kmínků a vypleteny proutím. Obvykle se vyskytovaly ve dvou základních tvarech:

 

  • Široké - do hlubokého kyprého sněhu, které jsou zejména u typu Medvědí stopa trochu neohrabané, ale s velkou nosností, vhodné pro pomalejší chůzi. Variantou je typ. Zelená hora, tyto jsou mírně užší a protáhlejší. Z tohoto tvaru vychází většina dnešních moderních sněžnic.
  • Užší typy - výhodné pro rychlejší postup lépe vedou ve směru chůze, z kopce se dá lépe klouzat. Patří sem sněžnice tvaru Bobří ocas nebo Obžibvejská sněžnice.

 

I některé typy sněžnic z blízké minulosti jsou podobné indiánským. Výhodou je jejich lehkost, ovšem proti moderním mají více nevýhod, pevnou patu, kdy je potřeba zvedat celou sněžnici při přenášení vpřed, složitější řemínkové uchycení, uplatnění v úsecích s mírným stoupáním a nejsou opatřeny drapáky na spodní straně.

 

Sněžnice s kovovým rámem

Sněžnice do méně náročného terénu, stoupání do 20°,, traverz asi 15°. Na rovině dobře vedou ve směru a jsou nosné v hlubokého sněhu. Základ stavby sněžnice tvoří kovový rám, většinou z duralu, hliníku a prostor uvnitř je vyplněn plachtou z měkčeného PVC, upevněnou pásky nebo řemínky. K plachtě je nýty upevněno vázání, které obvykle tvoří nášlapná umělohmotná plocha a páskové upevnění.

Při stoupání a sestupu po spádnici nebývají s chůzí problémy, při křižování nebo chůzi traverzem je pohyb obtížnější. I přes kovové protismykové drapáky na spodní části může sněžnice uhýbat a podkluzovat do strany. Také pata díky volnějšímu upevnění pásky a konstrukci z měkkých materiálů uhýbá směrem z kopce. Pro zimní turistiku v českých terénech dostačující a vhodné.

 

Plastové sněžnice

Moderní typy, které vychází z možností nových technologií. Mají menší plochu, vázání může být podobné snowboardovému s botičkou, do které se upne noha s botou, nebo deskové, které vychází ze skialpinistického a bota se upíná na desku jednoduchým vázáním, které je spojeno kloubem s deskou sněžnice. U obou je výhodou dobré držení boty v předozadním směru. Dolní část sněžnice je opatřena většinou kovovými hroty, kovovými nebo umělohmotnými drapáky v podélném a příčném směru v dostatečné délce. Špice jsou zvednuté jako u lyží. Nevýhodou je jejich vyšší cena.

 

Upínání bot u jednotlivých typů sněžnic

 

Původní upínání sněžnic bylo vyrobeno z jemného proutí a později z proužků kůže nebo řemínků. V nedávné době se zejména u rámových sněžnic používaly převážně pásky z umělých tkanin, které se zadrhávaly sponami. Vázání bylo i přes pokrok poměrně měkké, málo tuhé při chůzi šikmo svahem, kdy noha uhýbala do strany. Ovšem manipulace již byla jednodušší než u řemínkového typu vázání.

 

V současné době se u moderních sněžnic požívá k upevnění boty uzpůsobené snowboardové vázání, které se skládá z pásku přes špičku boty a snowboardového třmenu přes nárt nohy. Pata je přitlačena tímto třmenem k zadnímu zvýšenému oblouku desky. Pevné deskové vázání neumožňuje pohyb boty do strany, ale umožňuje volný pohyb paty vpřed.

 

 

Zajištění nášlapné desky pro převoz sněžnic

 

Většina moderních sněžnic má vytvořeno zajištění nášlapné desky pro nohu proti volnému a nechtěnému pohybu. Zajištění je výhodné zejména při manipulaci se sněžnicemi a pro jejich převoz v hromadných dopravních prostředcích, kdy máme sněžnice většinou připevněny na batohu.

 

Technika chůze na sněžnicích

 

Chůze v zimním prostředí bez lyží nebo sněžnic je záležitost poměrně fyzicky náročná a vyčerpávající. Při využití sněžnic se stává pohyb jednodušší a podstatně méně fyzicky náročný. Pohyb na sněžnicích není složitý, vychází z běžné chůze v přírodním prostředí, pro zácvik se stačí seznámit se základními způsoby překonávání různých terénních tvarů a zahájit chůzi v jednodušším terénu.

Úvodní činností je správná příprava sněžnic a obouvání.

 

Vždy je jednodušší zkusit si poprvé obout sněžnice doma, v klidu, abychom při horším počasí (vítr, mráz, sněžení) zbytečně nezažívali nepříjemné chvilky, kdy je třeba i sundat rukavice a můžeme nevhodně promrznout. U všech typů sněžnic jsou vázání poměrně jednoduché, u moderních je důležité mít správně nastavenou délku desky vázání na velikost bot.

Při turistice na sněžnicích můžeme využívat hole, kterými si pomáháme při chůzi do kopce nebo udržujeme rovnováhu v obtížném terénu. Kratší akce se mohou absolvovat bez holí, zejména v jednoduchém přehledném terénu bez výrazných převýšení. V náročnějším terénu, při vyšší vrstvě zejména nového sněhu, pro akci celodenní nebo vícedenní je výhodnější používání holí, zejména pokud máme zátěž v podobě batohu s výbavou pro zimní táboření. Hole nám pomáhají jak při pohybu vpřed, tak pro udržení rovnováhy, kterou v hlubším a kyprém sněhu bývá někdy obtížné držet.

Výhodnější je mít hole teleskopické, které se jednodušeji převáží v dopravních prostředcích, a navíc je můžeme v průběhu chůze nastavit podle potřeby.

 

 

Chůze na rovině

Chůze na rovině je základní variantou. Při chůzi na rovině se seznamujeme s novým pohybem a procvičujeme chůzi s dolními končetinami mírně rozkročenými tak, abychom si sněžnice nepřišlapovali a nezakopávali o ně navzájem. Začínáme na tvrdším povrchu, např. na upravené stezce, chodnících, následně se vydáme do volného terénu.

Zde je pohyb náročnější, podklad se boří, je nutné častěji překonávat nerovnosti a nestejné pevnosti podkladu.

 

 

Chůze ve stoupání

Moderní sněžnice nebo sportovní se dají používat i při stoupání po spádnici nad 30° a nad 20° při traverzování. Ostatní sněžnice jsou použitelné maximálně do těchto sklonů, spíše okolo 20°.

V terénu, který je mírný, bez prudkých stoupání nebo klesání (do 30°), se pohybujeme při chůzi ve stoupáních se sněžnicemi po spádnici. Trup udržujeme ve vzpřímené poloze.

 

 

Na tvrdém sněhu používáme při chůzi v prudkých stoupáních tzv. schodový krok, při kterém se zasekávají přední části sněžnice s drapáky pod vázáním do sněhu a vytváří se schody. Další účastníci jdou obvykle
ve stopách prvního.

 

 

Chůze z kopce

Při chůzi z kopce je nutné se pohybovat bezpečně a ekonomicky. Vhodným doplňkem hole, které pomáhají regulovat rychlost pohybu a udržovat rovnováhu, zejména při měkkém podkladu, kdy sněžnice částečně kloužou dolů.

Při velmi prudkých sestupech je někdy výhodnější sundat sněžnice a jít na botách nebo stoupacích železech. Velmi prudké svahy se dají na měkkém sněhu na sněžnicích i sjíždět, při lehkém výpadu jednou nohou vpřed, nebo podřepem nad zadní část sněžnice.

 

 

Křižování

Při chůzi do prudkých svahů, je výhodné zvolit techniku tzv. křižování. Postupujeme šikmo svahem střídavě na obě strany až do místa, kde je vhodný terén pro použití jiné techniky. Důležité je, aby sněžnice byly opatřeny drapáky, které dokáží dobře udržet sněžnice na nakloněném svahu ve směru postupu. Tuto techniku můžeme používat v prudkém svahu i při sestupování.

Křižováním šetříme síly, zejména pokud jdeme s těžkým batohem nebo s méně zkušenými a méně zdatnými turisty ve skupině. Pro tuto techniku jsou výhodnější nové moderní typy sněžnic, které mají kvalitní vázání s pevnou podložkou a opěrkou nohy a vázání neuhýbá do strany.

Starší typy, které nejsou opatřeny drapáky na spodní straně (např. některé rámové) tedy nejsou vhodné pro tento typ postupu terénem. Jsou určeny do jednoduchého terénu na roviny a mírné svahy, kde se pohybujeme po spádnici.

 

 

Traverzování

Při každé vycházce se můžeme dostat do terénu, ve kterém je potřeba překonat šikmý svah po vrstevnici. Jednodušší je chůze s moderními sněžnicemi, které mají deskové vázání s dobře upevněnou nohou, které se nepohybuje pata ve směru po spádnici. První turista vytyčí trasu, našlápne jednotlivé kroky tak, aby i menší účastníci mohli pohodlně tuto obtížnější část absolvovat.

Pro tuto techniku je výhodné mít hole, kterými udržujeme stabilitu na šikmé ploše a při hlubším měkkém sněhu může bezpečně přenášet těžiště vpřed.

 

 

Překonávání terénních nerovností

Ve volném terénu se velmi často setkáme s různými táními tvary, které jsou v zamýšleném směru trasy. Některé je nutné obejít, menší můžeme lehce zdolat prodloužením kroku, přeskokem nebo spojeným úsilím práce paží a nohou.

 

 

 

 

Odpočinek

Jako u každého druhu turistiky je důležité dodržovat pravidelné odpočinkové přestávky. Zejména pokud realizujeme akci se zátěží a jdeme na těžko. Čím náročnější terén, větší zátěž, méně zdatní turisté nebo mladší turisté, tím častěji je nutné plánovat a dodržovat přestávky. Pro zdatného turistu stačí 5-10 minutová přestávka v každé hodině chůze. Pro méně zdatné a mladší účastníky plánujeme přestávky častěji, po 30 – 40 min. Samozřejmě se počítá s delší přestávkou na oběd.

 

Přeprava sněžnic

Při dopravě do místa a z místa našeho putování v přírodě převážíme sněžnice i hole většinou svázané a připevněné na zevní straně batohu. Hroty a drapáky sněžnic umístíme mezi sněžnice tak, abychom nikoho neohrožovali. U moderních typů zajistíme nášlapné desky a upevníme na batoh. Následně připevníme složené hole pod kompresní pásky na straně batohu.

 

Na hřišti i na vodě být s dětmi vždy v pohodě |
Fakulta sportovních studií |
Masarykova univerzita |
Logo Fakulty sportovních studií
| Copyright © 2011, Fakulta sportovních studií
| Počítadlo návštěv: 43227 návštěvníků od 27. 11. 2011 (z toho 350 z FSpS).
| © Code: Jiří Krejčí, Petr Zaoral; Design: V.Kotarová, M.Blažová
Creative Commons License INOVACE ZIMNÍCH VÝCVIKOVÝCH KURZŮ by PaedDr. Jan Ondráček, Ph.D., Mgr. Martin Vilím, Ph.D., doc. PaedDr. Pavel Korvas, CSc., Mgr. Dagmar Trávníková, Ph.D., PaedDr. Zdeněk Zítka, PhDr. Jan Cacek, Ph.D. Mgr. Jan Škoda, Mgr. Zdeňka Kubíková, Ph.D., Mgr. Martina Bernaciková, Ph.D., MUDr. Jana Kubalová is licensed under a Creative Commons Attribution-NonCommercial-NoDerivatives 4.0 International License.
Based on a work at http://www.fsps.muni.cz/sdetmivpohode/kurzy/lyzovani/film.php.
Investice do vzdělávání