Rozhovor s docentem Vladimírem Jůvou: Pedagogické myšlení se dá trénovat podobně jako sportovní výkon

Ke svým akademickým úspěchům jste nově získal i prestižní ocenění MU pro vynikající pedagogy za dlouhodobou pedagogickou činnost. Jak toto ocenění rektora vnímáte?

Informace o udělení ocenění MU pro vynikající pedagogy mne opravdu překvapila, protože se mi vybavila celá plejáda kolegyň a kolegů, vynikajících vyučujících, a to nejenom těch, které již dříve například označili za nejlepší samotní studující. Toto ocenění mne přimělo i k určité rekapitulaci mého dlouhého pedagogického působení na různých fakultách MU. Ještě před vznikem naší sportovní fakulty jsem si vzpomněl na počátky studentského hodnocení výuky na Pedagogické fakultě, kdy jsem – a ještě to bylo jen v papírové formě – dostával kladnou zpětnou vazbu, jež se odrazila již v 90. letech minulého století v uznání tehdejšího děkana. Kladné odezvy studujících pokračovaly také od počátku mého působení na naší sportovní fakultě. Ocenění rektora tak vnímám především jako pozitivní ohodnocení mé více než čtyři dekády trvající dráhy vysokoškolského učitele, a to asi bez mimořádných úspěchů, ale současně – řečeno sportovní terminologií – snad se stabilní výkonností.

Už více než čtyři desetiletí se věnujete výuce pedagogických disciplín, a to od obecné, historické a školní pedagogiky nebo pedagogiky muzejní a kulturní přes didaktiku a pedagogiku volného času až po pedagogiku sportu. Za tuto dobu se tyto disciplíny jistě hodně proměnily. Jaké změny považujete za nejzásadnější a proč?

Zejména mne fascinuje gigantický nárůst globálního vědění, jenž je markantní nejenom v oprávněně preferovaných přírodních a technických vědách, ale i v sociálněvědních oblastech. Například sociální aspekty sportovního trenérství, které se před padesáti lety reflektovaly jen drobnou kapitolou v odborných monografiích nebo i v celosvětovém kontextu řádově pouze desítkami výzkumných studií, dnes tvoří samostatnou multioborovou oblast se svébytnou vědeckou infrastrukturou, tedy se speciálně zaměřenými odbornými časopisy, svébytnými výzkumnými institucemi a jejich informačními databázemi, edičními řadami mezinárodních monografií, a především dnes fundovanou již desítkami tisíc kvalitních výzkumných studií.

Jak by podle Vás měla pedagogika reagovat na měnící se vzdělávací prostředí, zejména v souvislosti s digitalizací a novými formami výuky?

Pedagogika, a především její výzkumné pole – edukační realita – by se neměly přespříliš upínat k novým možnostem informačních technologií, ale spíše je jen brát jako významné a bezesporu mnohdy velmi efektivní rozšíření didaktických prostředků, metod a forem. Domnívám se tedy, že by si i současná pedagogika měla uvědomovat, že nejenom pro naše vzdělávání je neustále klíčové společenství učících se jedinců, a to nejenom v rozrůstajícím se kyberprostoru, ale primárně ve skutečném životě.

Ve svých předmětech propojujete pedagogiku se sportem i kulturou. Dá se podle Vás pedagogické myšlení trénovat podobně jako sportovní výkon?

Analogicky jako ve sportovním tréninku, jehož podstatnou součást tvoří i trénink požadovaných kognitivních funkcí, lze rozvíjet a kultivovat i pedagogické myšlení. Především za využití reflexe a sebereflexe můžeme tuto oblast efektivně trénovat.

Zkušenosti studentů s Vaší výukou bývají velmi pozitivní. To potvrzují i jejich zpětné reakce z předmětových anket. Změnili se v průběhu času i samotní studenti?

Určitě. Zdá se mi, že od určité rozkolísanosti a někdy snad i netaktnosti, spojené s pocitem absolutní svobody i s jistou mírou rozháranosti 90. let, současná generace Z, jež dominuje mezi studujícími, vystupuje jako autonomní, cílevědomá, zdravě sebevědomá, ale i kolegiální a – na rozdíl od častého mediálního obrazu současné společnosti – velmi korektní, odpovědná i empatická.

Participujete na přípravě nových učitelů i trenérů. Je nějaké téma nebo konkrétní hodina, na kterou se každý rok těšíte nejvíce?

Vždy se velmi těším na diskuse se studujícími, jejichž cílem je reflektovat nové, a to někdy i jen relativně moderní či módní sportovní aktivity. Hlavním smyslem našich společných úvah je pak hledání cest, jimiž mohou tyto nové reálné i virtuální aktivity – a stále častěji jejich funkční propojování – pozitivně ovlivňovat a využívat se ve školním i soutěžním sportu nebo ve volnočasových aktivitách.

Vnímáte v současné generaci studentů učitelství a u mladých trenérů něco, co by mohlo být inspirací i pro pedagogy starší generace?

Vedle stále a oprávněně připomínané počítačové gramotnosti současné mládeže, která i pro naši starší generaci představuje stálou výzvu, inspiraci představují i jejich mnohé osobností rysy, jež jsem připomenul již výše. Současně zde však musím zmínit i svůj pocit, jenž ostatně potvrzují i výsledky empirických výzkumů, že u současné generace je na velmi nízké úrovni historické vědomí, které by jim pomohlo hlouběji pochopit a následně interpretovat řadu současných složitých sociálních fenoménů. Zmíněné oblasti pak mohou patřit i k řadě dalších, na kterých mohou obě zmíněné generace ve společném a empatickém dialogu vzájemně profitovat. 

Když se ohlédnete za svou pedagogickou dráhou, tak je nějaký okamžik nebo zkušenost, která zásadně ovlivnila Vaše pojetí výuky?

S nadšením stále vzpomínám na počátky 90. let minulého století, kdy se nám otevřel svět a s ním také přístup k zahraničním informacím. V této době však vědění prakticky ještě nebylo dostupné v digitální formě, a proto bylo nutné se za ním vypravit do zahraničních knihoven. Měl jsem tu možnost, a výrazně mě v tomto úsilí podpořila naše alma mater, že jsem mohl absolvovat celou řadu i delších studijních a výukových pobytů na zahraničních univerzitách. Bezesporu nejsilnější zážitky, které podstatně ovlivnily nejenom mé pojetí výuky, mi přinesla hned v roce 1991 letní škola, kterou organizovala Vídeňská univerzita pod příznačným názvem Pedagogika v pluralismu. Nesla se v duchu opravdového, respektujícího, empatického, a především alternativního dialogu, který nám například zprostředkovali bývalí přímí spolupracovníci Carla Rogerse nebo žáci Jeana Piageta.

Vedete i doktorandy, kteří se věnují pedagogickému a kinantropologickému výzkumu. Co považujete za nejdůležitější při jejich vedení?

Snažím se již jen úspěšně dokončit tuto spolupráci. Považoval jsem v ní vždy za podstatné společné hledání a následné řešení aktuálního výzkumného problému, se kterým se doktorand či doktorandka mohli ztotožnit a považovali ho za významný z hlediska rozvoje vědění i praxe.  

Kdybyste měl formulovat své pedagogické krédo, jak by znělo?
Vzdělávání chápu především jako pomáhání v profesním i osobnostním rozvoji.