Všechny činnosti, které souvisí s lidským jednáním, procházely dlouhodobým vývojem. Příkladem může být hod, který je považován za základní pohybovou dovednost. V dobách dávno minulých sloužil hod k činnostem nutným pro obživu a obranu. V současné době již hod ztratil význam ve výše uvedených činnostech, ale stále se významně uplatňuje v různých sportech (atletika, házená, baseball atd.). Cílem pravěkého lovce bylo hodem přesně zasáhnout cíl, aby si zajistil potravu. Cílem novodobého atleta je poslat oštěp co nejdále. V obou příkladech můžeme výsledek činnosti obecně považovat za výkon. Výkon je chápán jako míra splnění pohybového úkolu. V případě pravěkého lovce je výkon hodnocen dichotomicky (zásah cíle nebo chyba) a zároveň není omezen žádnými pravidly. V případě atleta je výkon hodnocen podle předem stanovených pravidel sportovní disciplíny, a je vyjádřen dosaženou délkou hodu a je chápán jako sportovní výkon. Schopnost opakovaně dosáhnout daného výkonu chápeme jako výkonnost.
Cílem sportovního tréninku je dosažení maximální individuální nebo týmové výkonnosti ve zvolené sportovní disciplíně vymezené pravidly.
Dosažení vysoké výkonnosti v jakékoliv činnosti nejde ze dne na den. Výkonnost je podmíněna několika oblastmi, které spolu úzce souvisí. Ve sportovním tréninku se zaměřujeme na dosažení vysoké výkonnosti v pohybových činnostech vázaných na určitou sportovní disciplínu. Předpoklady pro výkon představují pohybové schopnosti a pohybové dovednosti, které mají úzký vztah k dané sportovní disciplíně. Pohybové schopnosti jsou chápány jako relativně stálé soubory vnitřních genetických předpokladů k provádění pohybových činností. Patří zde síla, rychlost, vytrvalost, obratnost a pohyblivost. Pohybové schopnosti se navenek projevují prostřednictvím pohybových dovedností. Pohybová dovednost je pohybovým učením získaný předpoklad k provádění pohybové činnosti. Z pohledu sportovního tréninku hovoříme o sportovních dovednostech. Sportovní dovednosti jsou pohybovým učením získané předpoklady nutné pro realizaci výkonu ve zvolené sportovní disciplíně vymezené pravidly. Nebylo by možné realizovat sportovní dovednosti a rozvíjet pohybové schopnosti bez motivace. Motivace je chápaná jako vnitřní pohnutka k provádění určité činnosti. Poslední oblast nutnou k realizaci výkonu představují taktické dovednosti. Taktika je chápána jako účelný způsob vedení sportovního boje.
Obsah sportovního tréninku představují jednotlivé klíčové oblasti, které jsou nazývány složky sportovního tréninku:
- Kondiční složka je obecně zaměřena na rozvoj pohybových schopností.
- Technická složka je zaměřená na osvojování pohybových (sportovních) dovedností prostřednictvím motorického učení.
- Taktická složka je zaměřená na osvojení a následný rozvoj způsobů účelného vedení sportovního boje.
- Psychologická složka je zaměřená na kultivaci osobnosti sportovce.
Příklad: Kondiční složka je ve volejbale zastoupená pohybovými schopnostmi, které podmiňují maximální výšku výskoku. V tomto případě hraje dominantní roli rychlá síla. Technickou složku zde představuje například osvojená dovednost útočného úderu. Taktická složka je zde zastoupena volbou směru a razance úderu v závislosti na analýze herní situace. Psychologická složka se navenek projevuje jako schopnost jistoty úspěšného vyřešení herní situace.
Sportovní trénink je chápán jako proces systematického rozvoje jednotlivých složek v závislosti na době trvání sportovní přípravy směřující k dosažení maximální výkonnosti v seniorském věku ve zvolené sportovní disciplíně.
Charakteristika složek sportovního tréninku
Kondiční složka
Kondiční složka je primárně zaměřená na systematický rozvoj pohybových schopností a jejich projev prostřednictvím sportovních dovedností ve zvolené sportovní disciplíně. Mezi nejvýznamnější oblasti pohybových schopností patří:
- silové schopnosti
- vytrvalostní schopnosti
- rychlostní schopnosti
- koordinační schopnosti
- pohyblivost
Základní rozdělení pohybových schopností nedostačuje pro popis projevu jednotlivých schopností v rámci konkrétní sportovní disciplíny. Fyzické požadavky v rámci kondiční přípravy kladené na sportovce primárně souvisí se zvoleným sportovním odvětvím. V některých sportech je kladen požadavek na provedení pohybové činnosti vysokou (běh na 400m) nebo nízkou (Marathon) intenzitou po celou dobu pohybového úkolu. V jiných sportech, jako je fotbal a basketbal sportovec provádí rozdílné typy pohybové činnosti od statických pozic až po běh maximální rychlostí často se změnou směru a to vše různou intenzitou. Požadavky jednotlivých sportovních disciplín souvisí s fyzickou kapacitou sportovce, a může být rozdělená do následujících kategorií:
- Schopnost vyvinout velkou výstupní sílu v rámci jediné činnosti během hry, například kop ve fotbale nebo výskok v basketbalu (síla).
- Schopnost vykonávat cvičení po relativně delší dobu (vytrvalost).
- Schopnost sprintovat (rychlost).
- Schopnost provádět s velkou intenzitou cvičení, která zahrnují zrychlení, maximální rychlosti a měnění více směrů (hbitost).
Specifika rozvoje jednotlivých složek budou diskutována níže (viz kapitoly 6-11).
Dobře sestavené tréninkové programy jsou založeny na aplikaci základních principů během každé etapy sportovní přípravy. Existují tři základní principy: specifičnost, velikost adaptačního podnětu a progresívní nárůst výkonnosti.
Specifičnost
Sportovní příprava v konkrétním sportu je charakteristická specifičností. Sportovec zvyšuje svou výkonnost ve specifických činnostech, které tvoří obsah konkrétní sportovní disciplíny. Například volejbalový odraz při útočném úderu je charakteristický odrazem z obou nohou, proto při tréninku rychlé síly musí být využity specifické cviky, které podporují uvedený typ odrazu.
Velikost adaptačního podnětu
Aplikace optimálního adaptačního podnětu znamená v průběhu sportovní přípravy aplikaci vyššího zatížení, než na jakou je sportovec zvyklý. Bez aplikace optimálního adaptačního podnětu (i když jinak je tréninkový plán sestaven dobře), dojde k omezení schopnosti sportovce zlepšovat se. Podprahový podnět nevede k žádoucím progresívním změnám ve výkonnosti.
Příkladem aplikace tohoto principu může být zvyšování zátěže při cvičení v rámci tréninku síly (zvyšování počtu tréninků týdně, přidávání cviků nebo sérií, upřednostňování komplexních cvičení před jednoduchými, zkracování odpočinku mezi jednotlivými sériemi nebo cviky, nebo jakákoli kombinace výše uvedených příkladů).
Progresívní nárůst výkonnosti
Jestliže má systematický trénink vést ke stále vyššímu výkonu, musí postupně narůstat jeho objem a intenzita. Pokud je princip progresívního nárůstu řádně aplikován, vede ke kumulativnímu tréninkovému efektu (příkladem může být postupně se zvyšující intenzita sportovní přípravy zvyšováním počtu týdenních tréninků, navýšením počtu opakování během každého tréninku, změna typu nebo obtížnosti cvičení).
Technická složka
Technická příprava je obecně zaměřena na získávání, rozvoj, upevňování a transfer pohybových dovedností. Pohybové dovednosti jsou rozděleny z pohledu sportovního tréninku do dvou skupin:
Fundamentální dovednosti, tyto dovednosti vycházejí z přirozeného ontogenetického vývoje člověka a patří zde chůze, běh, skok, šplh, základní hod nad úrovní ramene apod.
Sportovní dovednosti vycházejí z obsahu konkrétní sportovní disciplíny. Například obsah volejbalu tvoří dovednosti jako: útočný úder, nahrávka, přihrávka, blok, podání apod. Smyslem osvojování těchto dovedností je získání vysokého stupně automatizace (viz. kapitola 11). Tyto dovednosti provázejí sportovce celou dobu jeho sportovní kariéry bez ohledu na jaké výkonnostní úrovni se nachází. Rozvoj těchto dovedností by měl být v souladu s dlouhodobou koncepcí sportovního tréninku (viz. kapitola 12). V souladu s touto koncepcí se musí v tréninku konkrétní sportovní disciplíny objevovat další velká skupina pohybových dovedností, které netvoří její obsah, ale jsou důležité pro plnění dílčích cílů sportovního tréninku. Patří zde například gymnastické nebo atletické dovednosti důležité pro regeneraci, kompenzaci a všestranný rozvoj sportovce.
Pohybové dovednosti lze klasifikovat podle tří základních kritérií motorického chování.
Všeobecné vs. specializované dovednosti
Všeobecná cvičení pro rozvoj hbitosti si kladou za cíl rozvoj jedné nebo více koordinačních schopností, zatímco specializovaná cvičení je sjednocují do jedné specifické dovednosti. Jako příklad můžeme uvést stoj na jedné noze, který reprezentuje obecně statickou rovnováhu. Na druhou stranu stoj na jedné noze na kladině může být součástí gymnastické sestavy a reprezentovat specializovanou dovednost.
Uzavřené vs. otevřené dovednosti
Uzavřená dovednost má naprogramované úkoly a předvídatelné nebo stálé podmínky. Jako příklad uzavřené dovednosti můžeme uvést gymnastickou sestavu nebo sestavu v krasobruslení. Otevřená dovednost nemá naprogramované úkoly, ale má nepředvídatelné nebo nestálé podmínky. Kontext se mění v průběhu výkonu a cílem tréninku je pružně reagovat a přizpůsobit se novým a nepředvídatelným podnětům a situacím. Přiklad otevřené dovednosti může být reakce obránce ve sportovních hrách na nepředvídatelný pohyb útočícího hráče.
Kontinuální vs. diskrétní vs. sériové dovednosti
U kontinuálních dovedností nelze stanovit jejich začátek či konec. Příkladem mohou být dovednosti cyklického charakteru (bruslení, veslování, jízda na kole). U diskrétních dovedností lze určit jejich začátek a konec. Příkladem mohou být dovednosti acyklického charakteru (skok z místa, hod nad úrovní ramene). Sériové dovednosti se skládají z kontinuálních dovedností, které jsou prováděné v sekvencích, přičemž úspěšnost provedení každé z dílčích dovedností určuje celkový výsledek. Příkladem mohou být dovednosti, které v sobě kombinují cyklické a acyklické pohyby (hod oštěpem, skok do dálky).
Taktická složka
Taktická složka sportovního tréninku je zaměřená na způsoby účelného vedení sportovního boje směřujícím k vítězství. Klíčové pojmy této složky představují strategie a taktika.
Strategie představuje předem promyšlený plán podložený předchozí zkušeností účelného vedení sportovního boje, který může vést k očekávanému výsledku v konkrétní soutěži.
Taktika představuje praktickou realizaci strategie v reálné soutěžní situaci. Praktická realizace vychází z předem osvojených možností řešení konkrétní herní situace. Posloupnost osvojování možností řešení herních situací musí být v souladu s dobou trvání sportovní přípravy v rámci zvolené dlouhodobé koncepce sportovní přípravy.
Téměř každý volejbalový tým má určité slabiny, kterých soupeřící tým může využít. Předpokládejme, že nejmenovaný tým má v základní sestavě hráče, který má slabší přihrávku prvního odbití ve vlastním poli. V současném volejbale představuje kvalitní přihrávka nutný základ rychlé hry. Dále předpokládejme, že tento tým má velmi kvalitního nahrávače, ale menšího vzrůstu. Plán strategie poté vychází z nutnosti podání na tohoto hráče v průběhu utkání a snahy vedení vlastního útoku přes část sítě, kterou brání hráč menšího vzrůstu. Taktika poté vychází z praktického řešení herní situace, kdy je podání vedeno tak, aby měl přihrávající hráč ztížený výhled na míč, aby musel provést co nejdelší pohyb do místa přihrávky. Útok na síti je poté veden podle konkrétní pozice bránícího nahrávače menšího vzrůstu atd. Jiný příklad strategie představuje výrok: základem vlastní kvalitní hry je rozhádat soupeře. Taktika poté představuje vybrat v soupeřově poli vhodný typ hráče, který má malinko cholerické sklony a ve správný čas na něj promluvit…
Psychologická složka
Psychologická složka je zaměřená na pozitivní ovlivňování osobnosti sportovce v duchu fair play v závislosti na době trvání sportovní přípravy s cílem dosažení maximální výkonnosti v seniorském věku.
Na světě neexistují dva absolutně stejní lidé. Každý z nás je originál, který se navenek projevuje jako osobnost. Každá osobnost je charakterizována řadou faktorů. Mezi nejvýznamnější faktory patří:
Temperament se navenek projevuje prostřednictvím emocí a vztahuje se k dynamice duševních procesů. V praxi se rozlišují čtyři základní typy temperamentu: sangvinik, cholerik, flegmatik a melancholik.
Motivace je chápána jako podněcující příčina chování, která rozhoduje o směru a intenzitě jednání člověka. Jednání lze chápat jako činnost prováděnou za jednoznačným účelem. Motivace má úzký vztah k aktivační úrovni. Aktivační úroveň si můžeme představit jako úroveň nabuzení organismu. Je prokázán vztah mezi aktivační úrovní a sportovním výkonem. Křivka závislosti má tvar obráceného písmene U. Interpretaci lze chápat tak, že jak velmi vysoká, tak i velmi nízká aktivační úroveň má negativní vliv na sportovní výkon.
Vlastnosti osobnosti jsou vrozené. Rozlišujeme kategorii pozitivní (obětavost, houževnatost) a negativní (závistivost, sobeckost). Vlastnosti osobnosti jsou charakterizovány pomocí čtyř dimenzí: směrem, intenzitou, rozsahem a dobou trvání.
Postoje jsou na rozdíl od vlastností osobností získané a projevují se opakovaně v příslušných situacích. Postoje vznikají nápodobou, zráním, racionálně nebo na základě emočních reakcí. Všechny výše uvedené faktory tvoří celek, který je souhrnně označován jako charakter osobnosti.
Příkladem projevu temperamentu ve sportu může být reakce dvou rozdílných hráčů volejbalu v herní situaci, při níž rozhodčí nevědomky udělá chybu a poškodí družstvo. Každý hráč volejbalu ví, že rozhodčí své rozhodnutí nikdy nezmění. Hráč flegmatik, který se obtížně vzrušuje a emoce navenek projevuje nevýrazně, nebude chybu rozhodčího komentovat nijak výrazně a spíše se bude připravovat na další hru. Hráč cholerik, který je velmi vzrušivý a své emoce vyjadřuje velmi bouřlivě, bude situaci komentovat velmi intenzivně a bude se dožadovat u rozhodčího změny rozhodnutí.
V trenérské praxi jsem poznal mnoho případů nedostatečné nebo naopak příliš velké motivace. Ani jeden druh motivace nevede k dobrému výkonu v soutěži. Aktivační úroveň motivace je nutné udržovat na optimální úrovni. Záleží na citu a zkušenosti trenéra, aby poznal, jak moc je potřeba motivovat své svěřence pro dosažení maximálního sportovního výkonu. Platí zde pravidlo: ,,ani moc ani málo“.
Pozitivní i negativní vlastnosti osobnosti se projevují v jakékoliv situaci. Ve sportu dochází mnohem více k projevu těchto vlastností v situacích, kdy se sportovci nebo týmu nedaří. Znovu záleží na citu a zkušenosti trenéra, aby byl schopen katalyzovat tyto projevy správným směrem.
Jako příklad postoje ve sportu můžeme uvést na týmu sportovců seniorské kategorie vysoké soutěže kolektivního sportu, kteří považovali kondiční přípravu za zbytečnou. Začátky kondiční přípravy byly velmi složité. Postoj sportovců ke kondiční přípravě se začal měnit s prvními úspěchy. V současné době má postoj téměř všech sportovců ke kondiční přípravě zcela jiný směr, neboť dobře kondičně připravený sportovec je schopen lépe odolávat únavě a následně podávat vyšší výkony.
Podrobněji bude problematika diskutovaná níže (viz. kapitola 11).
Úkoly sportovního tréninku jsou zaměřeny na systematický rozvoj složek sportovního tréninku. Rozvoj jednotlivých složek tréninku ovlivňuje struktura sportovního výkonu.
Struktura sportovního výkonu
Sportovní výkon je chápán jako míra splnění pohybového úkolu, který je omezen pravidly dané sportovní disciplíny. Faktory sportovního výkonu jsou chápány jako relativně samostatné součásti sportovních výkonů. Mezi tradiční faktory sportovního výkonu v jakékoliv sportovní disciplíně lze zařadit:
- faktory somatické
- faktory kondiční
- faktory technické
- faktory taktické
- faktory psychické
Jejich společným znakem je, že jsou ovlivnitelné tréninkem (kondiční, technické, taktické, psychické) nebo se na ně bere zřetel při výběru talentů (somatické např. výběr dětí vyššího vzrůstu pro volejbal, basketbal nebo naopak nižšího pro gymnastické sporty). Faktory sportovního výkonu korespondují s výše uvedenými složkami sportovního tréninku (viz. kapitola 1.1). Sportovní výkon je ovlivněn mnoha faktory. Důležitost a hierarchie jednotlivých faktorů závisí na specifičnosti konkrétní sportovní disciplíny.
Obrázek 1 Příklad uspořádání faktorů sportovního výkonu
Pro maratónského běžce představuje dlouhodobá vytrvalost důležitou část ročního tréninkového cyklu, zatímco pro sportovního gymnastu není tento druh vytrvalosti prioritou.
Vztah mezi jednotlivými faktory je záležitost složitá a obsáhlá. Jako příklad zde uvádíme model faktorů determinujících sportovní výkon Obrázek 2.
Obrázek 2 Příklad modelu faktorů sportovního výkonu.
Podle výše uvedeného modelu závisí výkon sportovce na jeho technické, taktické, fyzické a psychologicko-sociální charakteristice. Tyto jednotlivé faktory jsou vzájemně propojeny, např. technické dovednosti nemohou být plně využity bez odpovídající úrovně fyzických vlastností. A naopak taktickou složku nelze zcela využít bez odpovídající kvality technických dovedností.
Fyzické nároky ve sportu jsou spojeny s činnostmi sportovce. Výkon ve zvolené sportovní disciplíně závisí na vlastnostech dýchací, kardiovaskulární, svalové a nervové soustavy. Svalová soustava je tvořena více složkami, které mají důležitý vliv na mechanickou a metabolickou činnost svalů. Morfologie, stavba svalů a složení myosinových izoforem hrají důležitou roli v síle kontrakce svalů hodnocené jako maximální izometrická, koncentrická a excentrická kontrakční síla nebo jako maximální impuls síly.
Hladina glykolytického svalového enzymu a systém přenosu iontů jsou důležitými faktory anaerobní síly a kapacity. Podobně hladina mitochondriálního enzymu a hustota kapilár projevuje velký vliv na aerobní svalový výkon a v závislosti na tom, zpětně ovlivňuje rozvoj síly a maximální výstupní výkon, přičemž ovlivňuje také vytrvalostní výkon svalových vláken. Vlastnosti dýchací, kardiovaskulární a svalové soustavy jsou určeny genetickými faktory, ale lze je rovněž rozvíjet tréninkem. Výkon také ovlivňuje vnější prostředí, jako např. teplota a pro venkovní sporty také počasí a povrch závodiště.