Kineziologie
Mgr. Martina Bernaciková, Ph.D.
Aplikace kineziologie: postura, stoj, sed, leh

Pracovní list č. 7 ke stažení

 

Postura, atituda

Postura je proces udržování polohy těla a jeho částí ve stále se měnícím prostředí. Konkrétně se jedná se o dynamický proces udržování polohy těla a jeho částí před a po skončení pohybu. Zaujmutí postury nám umožňuje aktivně držet segmenty těla proti působení zevních sil. To je zajištěno především svalovou aktivitou řízenou CNS a vždy vyžaduje zpevnění osového orgánu (trup, krk, hlava).
Postura není synonymem pro stoj na dvou nohách, ale je součástí například i sedu nebo zvednutí hlavy v lehu na břiše, je nutnou součástí chůze a dalších způsobů aktivní lokomoce. Zaujetí a udržení postury je rozhodující součástí všech motorických programů.

Atituda je držení těla orientované (připravené) ke konkrétní činnosti; řízená změna postury před začátkem pohybu.

Úkol:
Ve skupince (2-3 studenti) si vyberte konkrétní pohyb z nějaké sportovní disciplíny a předveďte jeho Posturu/Atitudu. Zbývající studenti se snaží uhodnout o jaký pohyb a sportovní disciplínu se jedná a zapíší to do tabulky.


Posturální stabilita je schopnost zajistit vzpřímené držení těla a reagovat na změny zevních a vnitřních sil tak, aby nedošlo k nezamýšlenému a/nebo neřízenému pádu.

Těžiště, těžnice

Těžiště (COM = Centre of Mass)je hypoteticky hmotný bod, do kterého je soustředěna hmotnost celého těla v globálním vztažném systému. Ženy stejné tělesné výšky mají těžiště těla níže než muži (Balatka, 2002).

 

Těžnice (COG = Centre of Gravity) je průmět společného těžiště těla do roviny opěrné báze. Padá-li těžnice těla do středu podpěrné plochy, je tělo ve stabilní a rovnovážné poloze. (Podpěrná plocha je nejen plocha obou chodidel, ale i celá plocha mezi nimi.)

 

Poloha těžiště rozhoduje o stabilitě těla. Jakákoliv nestabilní poloha vyžaduje totiž silovou korekci, tj. aktivní svalové úsilí, a tím také příslušnou spotřebu energie. Při poruchách svalové funkce (např. při svalových parézách) musíme cvičením obnovit stabilní stoj pacienta, aktivovat příslušné, třeba i náhradní stabilizační svalové skupiny apod. Také nácvik chůze s opěrnými pomůckami a rehabilitace pohybu končetinových segmentů je vlastně práce s těžištěm a gravitačními silami, které při cvičení buď potencujeme, nebo působíme proti nim.

Stabilita těla se zvyšuje:

 

Výchozí pozicí pro většinu našich pohybových aktivit je stoj nebo sed – tj. typicky antigravitační postavení těla i jeho článků. Obě tyto výchozí pozice proto vyžadují vysokou aktivitu tzv. antigravitačních svalů, které dovolují zaujetí a stabilitu příslušné polohy. Antigravitační svaly patří do velké skupiny posturálních svalů. Pro zajištění posturálního programu mají sice základní význam především osové struktury těla (páteř, zádové a břišní svaly atd.), ale velká část posturálních pohybových aktivit má globální charakter, tzn., že se v procesu postury aktivují i struktury pohybového systému pletenců a končetin. Antigravitačně, tj. také posturálně, se prezentuje i plasticita vazivových struktur páteře a kyčelních kloubů, pružnost meziobratlových disků a adheze kloubních ploch. Antigravitační je i arteficiální, trojbodová opora těla (Chůze o holi, o berli apod.)

 

STOJ
Stoj je poloha staticky náročná, neboť těžiště je vysoko nad podložkou a opěrná plocha (chodidla) je malá. Při pohybu každé vykročení z této polohy znamená pád, kterému se musí zabránit dokročením, proto do posturálních a antigravitačních mechanizmů jsou zapojené funkční složky pohybového systému, tzv. opěrná motorika.

ANTIGRAVITAČNÍ SYSTÉM
Existují dva vzájemně propojené a zabezpečující se antigravitační systémy: pasivní a aktivní. Pasivním je kostra tvořící pevnou konstrukci těla, na kterou se připevňují jednotlivé orgány. Aktivní jsou svaly řízené nervovým systémem. Na udržování vzpřímené polohy těla se podílejí svalové skupiny, pro které je to jejich hlavní činností (posturální  svaly).

Posturální svaly tvoří souvislý pás podél mechanické osy těla (těžnice) os spojení lebky s páteří až po klenbu noh. Nejdůležitějšími posturálními svaly jsou svaly, které drží pravoúhlé postavení bérce a nohy (m. triceps surae), svaly na přední straně stehna zabraňující podlamování kolen (m. quadriceps femoris), bederní svaly kontrolující postavení kyčelních kloubů (m. iliopsoas, mm. glutaei) a hluboké svaly páteře (m. erector spinae).

Úkol:
Do tabulky dopiš posturální svaly.

 

Držení těla je specifický způsob řešení úlohy jak se vyrovnat s gravitací a udržet rovnováhu těla. Ukazuje se jako určité prostorové uspořádání jednotlivých pohybových segmentů těla v statisticky náročných polohách (stoj, chůze, běh). Z hlediska řízení oporné motoriky jde o realizaci posturálního stereotypu, který je u každého člověka silně individuální záležitostí.

Posturální stereotyp je založený na podmíněných reflexech a proto se u dospělého člověka málo mění a je fakticky navždy zakódovaný. Určité změny se projeví růstem, změnou proporcí těla, výživou, konstitucí, pohlavím a sportem.

Správné držení těla je jedním ze základních předpokladů správného zapojování odpovídajících svalových skupin v průběhu pohybu a efektivního provádění jednotlivých kompenzačních cvičení (Bursová, 2005). Lze jej charakterizovat postojem, při kterém jsou jednotlivé segmenty těla v optimálním postavení vzhledem k udržování polohy rovnováhy a minimálním zapojení posturálních svalů a při kterém je zachována fyziologická funkce jednotlivých orgánů a soustav lidského organismu.

Ideální stoj:

 

Sed, leh
Sed a leh jsou polohy staticky méně náročné nebo přímý kontakt s podložkou je větší a těžiště těla je níže.
Sed je poloha, při které hmotnost horní části je na dolní nebo boční straně pánve, stehna, případně bérce; při sedu je těžiště výše a při nesprávném dlouhodobém sezení dochází k poruchám zakřivení páteře.
Leh je poloha, při které je podélná osa těla v horizontální rovině nebo v rovinách mírně nakloněných; větší část trupu tlačí na podložku a menší část hmotnosti těla působí ve směru podélné osy; leh je poloha vhodná na cvičení při poruchách páteře.