Inovace SEBS a ASEBS

2. Stav, struktura a dynamika kriminality

Poznávání kriminality je základním směrem kriminologických výzkumů, zvláště je pak důležité poznání kriminologických faktorů, ze kterých lze vyvodit závěry pro kontrolu kriminality. Prvním úkolem je zde ale popis kriminality, který umožňuje především kriminální statistika. Chceme-li zjišťovat zákonitosti nějakého společenského jevu, musíme jej nejprve pozorovat a popsat. V této souvislosti se někdy rozlišuje kriminografie (kriminální fenomenologie), která se zabývá jevovou stránkou kriminality, a kriminální etiologie, která se snaží vysvětlit vznik a vývoj kriminality. Informace o kriminalitě na určitém území, jak se vyvíjí během určitého časového období a jaká je její struktura, mohou přispět k objasňování příčin kriminality, ověřování kriminologických teorií a také k hledání vhodných forem trestní politiky a následně i k hodnocení jejich efektivity.

Z kvalitativního hlediska musíme přistupovat k údajům o kriminalitě vycházejících z legálního pojetí kriminality, přestože stát v některých obdobích vytvářel přehnanou kriminalizací jakousi umělou kriminalitu. Proto je vhodné závěry prostřednictvím sociologického pohledu alespoň do jisté míry korigovat.

Při popisu a výkladu informací o kriminalitě se v odborné literatuře setkáváme s pojmy, se kterými je zapotřebí se v úvodu seznámit:

Rozsah kriminality je počet činů, které lze z hlediska trestního práva definovat jako trestné činy, případně činy jinak trestné (není-li osoba, která čin spáchala, trestně odpovědná), spáchaných na vymezeném území např. na území státu, kraje, obce za určité časové období, zpravidla za rok. Rozsah kriminality je udáván v absolutních číslech (např. 232 policejně registrovaných trestných činů vraždy na území CŘ v roce 2003). Můžeme se setkat i s vyjádřením rozsahu kriminality v procentech, např. při vyjádření rozdílu mezi jednotlivými sledovanými časovými obdobími (v roce 2001 došlo k poklesu počtu trestných činů spáchaných dětmi vůči roku 2000 o -2,8%).

Při zpracování dat o rozsahu kriminality je nutné si uvědomit, že tato čísla neodrážejí demografické vlivy, proto by při jejich interpretaci mohlo dojít ke značnému zkreslení skutečného stavu (např. při srovnání počtu trestných činů v jednotlivých obcích bez ohledu na počet jejich obyvatel by mohl být učiněn závěr, že ten z nich, ve kterém je policií registrován nejvyšší počet trestných činů, je nejvíce zatížen kriminalitou, přestože jde vzhledem k ostatním obcím o obec s mnohem vyšším počtem obyvatelstva). Také při sledování vývoje kriminality lze využít údaje o rozsahu kriminality jen omezeně, protože pokles nebo nárůst kriminality může být způsoben poklesem nebo nárůstem počtu obyvatel ne daném území. Proto se při popisu kriminality zjišťuje tzv. intenzita (úroveň) kriminality, která je daná přepočtem trestných činů na počet obyvatel na určitém území. Je vyjádřená koeficientem (indexem) = (počet trestných činů / počet obyvatel na vymezeném území) *100 000 (případně 10 000).

Pokud je tedy např. v roce 2002 index loupeží 53.6, znamená to, že přibližně 54 obyvatel ČR z každých 100 000 se stalo obětí loupeže. Proto údaje o intenzitě kriminality udávané v koeficientech (indexech) podávají přesnější obraz o kriminalitě než údaje o jejím rozsahu. Samozřejmě i zde je nutné počítat s určitým zkreslením, protože obětí mohl být např. turista.

Pro kriminologii je dále významným ukazatelem struktura kriminality, tedy rozložení kriminality podle určitých hledisek. Struktura kriminality může být zkoumána z hlediska geografického, podle druhu kriminality, věku a pohlaví pachatele, podle míry podílu recidivistů apod. Údaje o struktuře kriminality výrazně konkretizují poznatky o kriminalitě a umožňují ji lépe charakterizovat. Při interpretaci informací o kriminalitě je důležité zabývat se její strukturou také proto, že příčiny kriminality i typy pachatelů se u jednotlivých druhů kriminality mohou významně lišit.

Kriminální fenomenologie se také zabývá dynamikou kriminality, tedy změnami v rozsahu, intenzitě a struktuře kriminality během delšího časového období. V této souvislosti potom uvádějí, že kriminalita má vzestupnou či sestupnou tendenci (trend) nebo že stagnuje (došlo k nárůstu či poklesu kriminality, případně nedošlo k žádné významné změně. Tyto trendy se pak kriminologové snaží vysvětlit společenskými změnami ve společnosti. S tím souvisí i zkoumání vlivu a efektivity různých trestně-politických přístupů ne kriminalitu.

Při hledání účinnějších nástrojů trestní politiky, ale i mimotrestních strategií (např. v oblasti sociální politiky), se uplatňují také prognózy (předpovědi) budoucího vývoje kriminality. Nesmíme ale zapomínat, že na vývoj kriminality má vliv mnoho faktorů, a proto je prognózování velmi obtížné.

Kriminalita registrovaná a latentní

Prostřednictvím statistických údajů o kriminalitě získáváme informace pouze o kriminalitě registrované (zjevné), tj. té, která vyšla najevo a byla proto evidována v oficiálních statistikách. Jde tedy vždy pouze o větší či menší část kriminality skutečné. Rozdíl mezi kriminalitou skutečnou a kriminalitou registrovanou je označován jako kriminalita latentní (skrytá). Je to patrné z obrázku č. 1, který ale musíme chápat jako ideální model, protože v praxi mohou být do množiny registrované kriminality zahrnuty i skutky, které vlastně trestnými činy nejsou. Mimo to lze diskutovat o správnosti zařazení trestních činů, o kterých se příslušné orgány dozvěděly a neevidovali je, do latentní kriminality, protože pojmově už o skrytou kriminalitu nejde. Tyto případy jsou někdy označovány jako tzv. umělá latence.

Obr. 1: Rozdíl mezi skutečnou a registrovanou kriminalitou

Temným číslem kriminality (v němčině Dunkelfeld neo Dunkelziffer, v angličtině dark figure nebo dark number in crime) se rozumí rozdíl v počtu skutečně spáchaných trestných činů a počtu trestných činů, které jsou evidovány v oficiálních kriminálních statistikách, můžeme se s ním ale potkat i v jiných významech, jako:

• Poměr mezi zjištěnou a registrovanou kriminalitou
• Celková kriminalita ve společnosti (součet registrované a neregistrované kriminality)
• Počet trestných činů, které nejsou v kriminálních statistikách, protože nebyly policii oznámeny ani nebyly policií zjištěny jiným způsobem
• Trestné činy, které byly policií registrovány, ale nebyl zjištěn pachatel
• Případy, ve kterých jsou pachatelé trestných činů stíháni pouze za některé trestné činy, kterých se dopustili

Šedým číslem kriminality se pak rozumí buď případy, kdy byl pachatel trestně stíhán, ale nebyl odsouzen, nebo počet trestných činů, o kterých se orgány činné v trestním řízení dozvěděli, ale nebyl zjištěn jejich pachatel.

Chceme-li se věnovat analýze o rozsahu a vývoji kriminality, musíme se zabývat i rozsahem kriminality latentní, což je nelehký úkol. Existuje vícero způsobů, jak získávat údaje o latentní kriminalitě, většinou jsou to kriminologické výzkumy, které se ptají respondentů, jestli se stali oběťmi trestného činu (viktimizační výzkumy), jestli trestný čin spáchali (tzv. selfreporty), případně jestli se o trestném činu dozvěděli jinou cestou.

Přestože je velice obtížné zjistit skutečnou míru latence, některé obecnější poznatky z těchto výzkumů vyplývají:

• V podstatě u všech druhů kriminality je latentní kriminalita vyšší než kriminalita registrovaná (méně je trestných činů oznámených, než neoznámených)
• Míra latentní kriminality se liší podle jednotlivých druhů kriminality (větší míra latence se předpokládá u domácího násilí, sexuálně motivovaných trestných činů mezi rodinnými příslušníky, u zneužívání dětí, drogové kriminality, organizovaného zločinu, hospodářské kriminality aj.)
• Míra latence je zpravidla vyšší u méně závažných majetkových trestných činů než u závažnější majetkové kriminality
• S vyšší četností trestní činnosti se zvyšuje pravděpodobnost policejní registrace
• Z geografického pohledu se minimálně ve velkých městech do značné míry překrývají základní charakteristiky latentní kriminality s kriminalitou registrovanou
• Ženy se dopouštějí trestné činnosti méně často než muži, stejně jako je tomu u kriminality registrované, i když rozdíl mezi nimi je u latentní kriminality nižší.
• Existuje vysoká míra latentní kriminality u dětí a mládeže, zejména u méně závažných trestných činů.

Při popisu struktury a dynamiky kriminality si kriminologové pokládají otázku, jestli mezi latentní a registrovanou kriminalitou existuje nějaký vztah, případně jaký tento vztah je. Vyskytly se hypotézy, že mezi latentní a registrovanou kriminalitou existuje neměnný poměr, tudíž z kriminality registrované lze vyvozovat závěry o kriminalitě skutečné. Další hypotéza vycházela z myšlenky sčítacího vztahu mezi latentní a registrovanou kriminalitou. Předpokládala, že když dojde k poklesu kriminality registrované, zvýší se kriminality latentní a naopak. Oba tyto názory však byly částečně vyvráceny kriminologickými výzkumy. Proto se dnes potkáváme s přesvědčením, že mezi latentní a registrovanou kriminalitou neexistuje vztah žádný, proto i závěry o skutečné kriminalitě vycházející z oficiálních kriminálních statistik je do značné míry omezena.

Použijeme-li kriminální statistiky při vyvozování závěrů o vývoji skutečné kriminality, je nutné vycházet ze skutečnosti, že tyto statistiky reflektují především fungování a efektivitu institucí kontroly zločinnosti. Částečný vzestup či pokles registrované kriminality lze také přisuzovat změnou v možnostech a schopnostech policie zjistit, že došlo ke spáchání trestného činu, případně odhalit pachatele, přičemž ke změně vývoje skutečné kriminality dojít nemusí, pouze se přesune část latentní kriminality do kriminality skutečné.

Na poměr mezi latentní a registrovanou kriminalitou má velký vliv ochota občanů trestné činy oznamovat, neboť pouze 2-5% (v závislosti na druhu kriminality až 10%) případů trestných činů zjistí orgány činné v trestním řízení vlastní činností. Viktimizační výzkumy z USA ukazují, že pouze 35% trestných činů je hlášeno (obdobně v Kanadě, Velké Británii nebo Austrálii). Závažnější trestné činy jsou oznamovány obecně častěji, než činy méně závažné. Důvodem k neoznámení trestného činu bývá, že oběť považuje celou záležitost za osobní věc, případně nepociťuje jednání pachatele za příliš velký zásah do svých práv, ve strachu z budoucí odplaty pachatele. Kromě toho zde může sehrát roli nedůvěra v policii či obavy z nešetrného přístupu orgánů činných v trestním řízení (především v případech domácího násilí nebo sexuálně motivovaných trestných činů).

Objasněnost je počet registrovaných trestných činů, u kterých byl policií odhalen pachatel, bez ohledu na to, zda byl potom trestně stíhán. Míra objasněnosti se udává v procentech a rozlišuje se podle jednotlivých druhů kriminality, vliv má také oblast, kde byl čin spáchán.

Míra objasněnosti ovlivňuje důvěru obyvatelstva v efektivitu orgánů činných v trestním řízení. To koresponduje se zvýšením či snížením ochoty obyvatel oznamovat trestné činy, což pak působí přesun části latentní kriminality do kriminality registrované nebo naopak. Tím se opět ovlivní míra objasněnosti kriminality, která společně s tím, jaká je míra latentní kriminality, ovlivňuje představu pachatele (případně budoucího pachatele) o tom, zda bude úspěšný, případně jaká je pravděpodobnost, že jeho čin bude oznámen a on sám bude dopaden.

Zdroje informací o kriminalitě

Základním zdrojem informací o registrované kriminalitě jsou kriminální statistiky získávané a zpracovávané orgány činnými v trestním řízení, tj. policií, státními zastupitelstvími a soudy.

První kriminální statistiky byly zpracovávány od 20. let 19. století ve Francii. Tyto statistické údaje použili ve svých pracích francouzský advokát Jacques Guerry de Champneuf a belgický fyzik Adolphe Quetelet, který se dále zabýval i problematikou latentní kriminality. Studium kriminality se poté rychle rozvíjelo, z českých zástupců to byli Jaroslav Kallab a Vladimír Solnař.

Obr. 2 Adolphe Quetelet

Statistika kriminality v České republice není dostatečně metodologicky sjednocena ani koordinována, proto se mezi jednotlivými statistikami objevují rozdíly (např. při zařazování trestných činů do okruhů kriminality), což znesnadňuje možnost jejich porovnání. Statistiky ČR zpracovávají a shromažďují především Ministerstvo vnitra ČR, respektive policejní prezídium ČR (policejní statistiky) a Ministerstvo spravedlnosti (statistiky státních zastupitelství a soudů).

Policejní kriminální statistiky podávají nejúplnější a nejpřesnější obraz o rozsahu kriminality, protože jejich údaje jsou časově nejbližší době spáchání trestného činu. Evidují veškerou registrovanou kriminalitu a neprojevuje se zde proces filtrace, ke kterému dochází v průběhu celého trestního řízení. Policejní statistiky evidují údaje o trestných činech, pachatelích i obětech. Dalšími zdroji informací o obětech mohou být soukromé statistiky, zejména nestátních organizací zabývajících se ochranou a pomocí obětem trestných činů, např. Bílý kruh bezpečí. Policejní statistické údaje jsou publikovány prostřednictvím ročenek a na webu MVČR.

Statistika Ministerstva spravedlnosti ČR (justiční statistika) zahrnuje statistiky státních zastupitelství a soudů. Obsahují údaje o tzv. známých pachatelích (osoby zapsané v rejstříku pro dozor v trestním řízení včetně pachatelů, u nichž se věc odložila před začátkem trestního stíhání z důvodu amnestie, nepříčetnosti, nedostatečného věku apod.), obžalovaných osobách a osobách pravomocně odsouzených. Je evidován počet trestných činů a každoročně publikovaná statistika obsahuje údaje i o způsobu vyřízení věci a struktuře uložených trestů a ochranných opatřeních.

Statistiky pomocných orgánů v trestním řízení se používají jako doplňkové zdroje informací o kriminalitě a trestní politice. Jsou to statistiky Probační a mediační služby ČR, Vězeňské služby ČR, Ministerstva práce a sociálních věcí ČR (vybrané údaje o dětech, které se dopustili trestné činnosti v souvislosti s činnosti sociálně-právní ochrany dětí), Ministerstva zdravotnictví ČR (údaje o osobách, které vykonávají ochranné léčení ve zdravotnických zařízeních), Českého statistického úřadu ČR.

Existuje řada okolností, na které je potřeba brát zřetel při posuzování kriminality dle oficiálních statistik, protože mohou do značné míry omezovat jejich vypovídající hodnotu. Jde zejména o legislativní změny v oblasti trestního práva (kriminalizaci a dekriminalizaci činů), amnestijní rozhodnutí prezidenta (zejména ve formě abolice, kdy je zakázáno zahájit trestní stíhání, případně v něm pokračovat), změny v trestní politice, způsob statistického vykazování (metodologické problémy a rozdíly) a další.

Informace o latentní kriminalitě se nejčastěji získávají pomocí výzkumů obětí trestných činů, nebo pomocí tzv. selfreportů (výzkumu pachatelů), ale lze je doplnit i dalšími formami výzkumů.

Viktimizační výzkumy (výzkumy obětí trestných činů) jsou založeny na dotazování respondenta, jestli se v minulosti stal obětí různých druhů trestných činů a v případě pozitivní odpovědi jsou zjišťovány další informace (např. o místu, čase, ohlášení trestného činu, škodě, pachateli apod.). Viktimizační výzkumy jsou limitovány problémy, jako jsou: metodologické chyby ve výzkumu (neostatečné zajištění důvěry respondenta, špatný výběr respondentů, nesrozumitelné otázky…), respondenti uvádějí více trestných činů, než se skutečně stalo (zveličování, nepochopení otázky…), respondenti neuvedou všechny trestné činy, jejichž se stali obětí (strach z pachatele, stud, závislost na pachateli, zapomněli…), absence informací o určitých druzích kriminality (např. trestné činy proti životnímu prostředí, kriminalita bílých límečků apod.).

Selfreporty (výzkumy pachatelů trestných činů) spočívají v dotazování respondentů, jestli se v minulosti dopustili deviantního chování. Často jsou tyto výzkumy zaměřeny na mládež ve školách. Také zde narážejí kriminologové na problémy, které omezují vypovídající hodnotu výzkumu. Jsou to opět metodologické nedostatky, respondenti záměrně neuvedou trestné činy, kterých se dopustili (důvodem může být např. strach z prozrazení a postihu nebo ze spolupachatelů), respondenti uvádějí trestné činy, kterých se nedopustili (často u mládeže jako žer nebo nepochopení otázky), osoby, které se nepodařilo do výzkumu zahrnout, protože odmítli nebo při výzkumech ve školách chyběly.

Při výzkumech třetích osob jsou respondenti dotazováni, jestli se stali svědkem nebo se jinak dozvěděli o trestné činnosti. Limity jsou podobné jako při výzkumech viktimizačních a selfreportech.

Expertní šetření je způsob získávání informací o takových druzích kriminality (např. organizovaný zločin, některé druhy hospodářské kriminality), kde jsou ostatní způsoby výzkumu vzhledem k povaze takové trestné činnosti téměř nevyužitelné. Jsou to tedy odhady odborníků, kteří se s těmito druhy kriminality profesně setkávají.

Experimenty , např. zjišťováním, jaké je riziko dopadení zloděje simulací krádeží v obchodě a opakovaným sledováním, kolik z nich bude v určitém časovém období odhaleno.

Zúčastněné pozorování spočívá v infiltraci výzkumníka do určité sociální skupiny (např. drogově závislých, extrémistických skupin apod.), kde se zapojí do těchto skupin, naváže s nimi kontakty a pozoruje jejich chování.

Odhady latence pomocí matematického modelování jsou pokusy stanovit míru latentní kriminality pomocí matematického modelování a to buď zobecněním výsledků výzkumů latentní kriminality, teoretickým rozborem podmínek možných odhadů rozdělení ukazatelů skutečné kriminality nad jejich určujícími intervaly nebo kombinací obou způsobů.

Struktura a dynamika registrované kriminality a vývoj trestní politiky na území ČR po roce 1989

Statistické údaje vypovídají o prudkém vzestupu kriminality v první polovině devadesátých let a o změnách v její struktuře. V kriminalitě jednoznačně dominovala kriminalita majetková, významně stoupl počet tzv. prvopachatelů. Počínaje zhruba rokem 1993 tvořili tito prvopachatelé a pachatelé přestupků, nedbalostních trestných činů a pod. zhruba kolem 70 % známých a stíhaných pachatelů. Nárůst násilné kriminality byl doprovázen její brutalizací. Objevily se kvalitativně nové jevy, jako například nástup organizovaného zločinu včetně organizované kriminality domácí provenience, nelegální migrace a některé nové formy hospodářské kriminality, která měla (a má) rozhodující podíl na způsobených škodách. Patrný byl i nárůst kriminality spojené s drogami. Statistické údaje rovněž pravděpodobně jen okrajově zachytily např. skutečný rozsah takového jevu jakým je korupce, kde lze skutečný stav spíše jen odhadovat. Již v roce 1998 měla podle výzkumu, provedeného na žádost Ministerstva vnitra ČR, osobní zkušenost s korupčním chováním celá jedna čtvrtina reprezentativního souboru respondentů. Viktimologické výzkumy poukázaly na vysokou míru viktimizace občanů, která se v některých druzích kriminality dostala nad zjištěný evropský průměr. Způsob kriminologické práce byl v tomto období diktován konkrétní situací, charakterizovanou tímto celkovým nárůstem kriminality a jejími některými novými projevy (Převzato z Scheinost et al. 2010, str.10-11).

Vycházíme-li z policejních statistik, rok 1989 je posledním rokem téměř dvacetiletého období relativně stálé úrovně kriminality (100000 – 120000 registrovaných trestných činů a přečinů ročně). V následujících čtyřech letech 1990 -1993 kriminalita rychle roste a to i přes protichůdně působící opatření provedená v tomto období (novelizace trestního zákona: dekriminalizace spekulace, příživnictví, opuštění republiky, zrušení přečinů apod.). Celkově došlo v roce 1993 oproti roku 1989 k 3,5násobnému zvýšení registrované kriminality. V roce 1994 lze zaznamenat pokles registrovaných trestných činů a od roku 1995 opět pozvolný nárůst až do roku 1999, kdy dosahuje maxima. Od roku 2000 dochází opět k pozvolnému poklesu a stagnaci (v roce 1999 cca 4100 trestných činů na 100 000 obyvatel ČR, v roce 2007 to bylo už jen cca 3500).

Míra objasněnosti trestných činů, která byla před rokem 1989 poměrně konstantní v průměru 82%, po revoluci významně klesla až na hranici 31,4%, kdy v roce 1992 dosáhla svého minima. Poté dochází k opětovnému nárůstu a stabilizaci na cca 40%.

K vysvětlení tohoto vývoje lze uvést několik příčin:

• Přechod od totalitního režimu ke svobodné společnosti
• Rozvoj tržní ekonomiky
• Pokřivování (devalvace) hodnot
• Otevření hranic, migrace
• Vymizení z očí institucionární kontroly
• Dysfunkce neformální sociální kontroly
• Nestabilita, nepřehlednost a nedostatečnost právních předpisů
• Kriminální citlivost občanů se snižuje – neochota oznamovat trestné činy, nízká objasněnost pak představuje pro pachatele přípustné riziko
• Po roce 1989 nastupují do mladé dospělosti (kriminálně exponovaného období) silné populační ročníky z let 1973-1978

Stav, struktura a dynamika kriminality v mezinárodním srovnání

OSN shromažďuje informace členských států o trestní justici od roku 1975. Ve většině průmyslově vyspělých zemí dochází po druhé světové válce k nárůstu registrované kriminality. Strmější růst byl přitom zaznamenán v rozvinutějších zemích. To se všeobecně v\světluje sociálními změnami, které zahrnují i změny hodnotového systému a změny kontrolních systémů.

Další dramatický nárůst registrované kriminality uvádí analýza v letech 1989 – 1990 v postsocialistických zemích střední a východní Evropy (zejména u majetkových trestných činů a loupeží).

Další mezinárodní statistiky o kriminalitě vedou Interpol (od roku1950) a Rada Evropy.

Každé mezinárodní srovnání kriminality je ale nepřesné a tudíž orientační. Země se zdánlivě vyšší kriminalitou mohou být ve skutečnosti zeměmi úspěšnými při odhalování trestné činnosti a registraci trestných činů apod., přesto, lze uvést několik obecných závěrů:

• Nejnižší kriminalitu vykazují arabské státy a země západní Evropy , ve středu jsou země východní Evropy a severní Ameriky, nejvyšší kriminalitu pak vykazuje latinská Amerika a Afrika
• Ve většině zemí světa byl 1990-1994 zaznamenán nárůst kriminality
• Cca 70% kriminality tvoří krádeže (z toho 20% vloupání)
• Kriminalita je častěji páchána ve velkých městech než na venkově