Inovace SEBS a ASEBS

1. Charakteristika a definice sebeobrany

Sebeobrana je ucelený systém prostředků určených k obraně zájmů chráněných zákonem. Této základní definice se můžeme na začátku učebnice přidržet, v dalším textu je však třeba rozebrat charakteristiku a definici sebeobrany hlouběji. Termín sebeobrana je obecně dobře známý a společnosti srozumitelné. Přesto definice sebeobrany není mezioborově ani mezinárodně ustálená.

Jedním z pohledů na význam pojmu je hledisko jazykové. Slovo sebeobrana je složeno ze zájmena „sebe“ a podstatného jména „obrana“. Sémantika říká, že význam slova „obrana“ je činnost nebo opatření k odvrácení útoku a ochraně před ním a zájmeno „sebe“ naznačuje činnost, ve které je subjekt původcem i cílem děje současně. Sebeobrana je tedy činnost, při které subjekt vykonává obranu sebe sama. Podobnou morfologii termínu sebeobrana můžeme nalézt i v jiných jazycích. Např. self-defence (angl.), die Selbstverteidigung (něm.), самозащита [samozaščita] (rus.), self-défense (franc.). Jak bude vysvětleno dále, sebeobranou je také činnost, při které chráníme vlastní majetek nebo druhou osobu.

Jestliže mluvíme o obraně, musí být přítomen také nějaký útok. Jedná se tedy o řešení situací, ve kterých dochází ke vzájemnému střetu zájmů. Sebeobrana je v tomto smyslu způsobem řešení konfliktů. Sebeobranou může být jak verbální a psychologické řešení konfliktů, s využitím tzv. deeskalačních technik, tak i řešení konfliktů s využitím síly a fyzického kontaktu. Sebeobrana je proto často spojena s nějakým druhém bojové činnosti. Mluvíme-li tedy o sebeobraně jako o systému, pak tento systém zahrnuje také bojové činnosti.

S ohledem na rozmanitosti různých bojových systémů v současném světě je třeba důsledně rozlišovat bojová umění, úpolové sporty a sebeobranu. Mezi uvedenými je samozřejmě blízký vztah, ale nejsou tím stejným. Zatímco bojová umění jsou komplexní systémy, jejichž cílem je rozvoj člověka až k samotné dokonalosti, sebeobrana je čistě užitkovou dovedností, jejímž cílem je rozvoj v rámci individuálních možností jedince cestou kompromisů. Chceme-li v sebeobraně v co nejkratším čase vybudovat návyky, které s vysokou pravděpodobností povedou k úspěšné obraně proti neozbrojenému či ozbrojenému útočníkovi, nebo dokonce skupině útočníků, není zde čas pro zvládnutí široké škály pohybů na vysoké či dokonalé motorické úrovni. Trénink sebeobrany se naopak soustřeďuje na nižší počet technických prostředků (ve srovnání s bojovými uměními) na přiměřené motorické úrovni, ale s maximálním obranným (destruktivním) účinkem. Sebeobrana je vždy kombinovaný systém. Sebeobranné systémy jsou většinou eklektické, což znamená, že čerpají z různých zdrojů. Tento způsob je efektivní nejen z důvodu kombinování různých technických prostředků podle jejich bojového využití (boj na zemi, boj v postoji, úderová technika, hody apod.), ale také tím, že původní systém již do značné míry ověřili funkčnost určitých principů a technik. Ty je pak možné s vysokou mírou důvěry v jejich funkčnost převzít, upravit podle vlastního taktického prostředí a začlenit do osobního tréninku sebeobrany. Přitom platí, že systém sebeobrany musí být vždy individuálně přizpůsobení každému jedince podle jeho fyzických a psychických dispozic. Ve skutečnosti není natolik důležitá technika, ale způsob jejího uplatnění konkrétním člověkem. Technika musí být přizpůsobena člověku, nikoliv člověk technice. To stejné platí o tréninku úpolových systémů jako jsou bojová umění a úpolové sporty. Tajemství efektivnosti libovolného systému nespočívá natolik v jeho technice, jako spíše v základních principech jeho tréninku a psychologické přípravě. V sebeobraně existuje samozřejmě i vlastní vývoj techniky a principů. Některé systémy sebeobrany jsou v tomto ohledu velmi inovativní. Nicméně většina učitelů a systémů sebeobrany do jisté míry čerpá informace z bojových umění a úpolových sportů, používá je jako východiska pro další rozvoj a často je kombinují s tréninkem sebeobrany.

Úpolové sporty jsou soutěžním pojetím boje, přesně vymezeným pravidly, jejichž cílem je porovnání dvou protivníků za relativně stejných podmínek (pravidla, váhové kategorie, rozhodčí aj.). Rovněž úpolové sporty čerpají z bojových umění a některé jsou současně bojovým uměním (džúdó, karate, taekwondo apod.). Sportovní boj poskytuje vhodnou průpravu pro sebeobranu především pomocí různých forem sparingu, která rozvíjí schopnost reagovat na akce protivníka, přizpůsobovat se různým strategiím a taktikám, rozvíjí kondiční i koordinační schopnosti a navozuje určitou hladinu stresu. Tyto faktory nejsou často v tréninku bojových umění zahrnuty. Taras se ve své knize „Bojový stroj“ zamýšlí nad tím, co je to vlastně skutečný boj? A sám si vzápětí odpovídá takto: „existuje umění manévrovacího boje, sportovní střetnutí dvou protivníků podle principu: vyhraje ten, kdo je dnes lépe připraven. A existuje také nelítostná pouliční rvačka bez pravidel, ve které se všichni vrhnou na jednoho.“

Taras (2005) rozdělil úpolové (bojové) systémy takto:

1. Herní
1. smluvené
2. sportovní
2. Aplikované
1. ohraničený boj
2. totální boj

Smluvené a sportovní systémy spojuje to, že vzájemné střetnutí protivníků má povahu hry. Ať už je to hra podle sportovních pravidel s cílem uplatnit vybrané bojové prostředky v rámci manévrovacího boje (např. v boxu), nebo je to hra založená na tradicích s cílem vzájemného rozvoje obou partnerů za smluvených podmínek (např. v aikidó). Aplikované úpolové systémy nehledí na tradice či pravidla. Jejich hlavním cílem je efektivnost. Přitom efektivností se rozumí různé kategorie v závislosti na cíli systému. Např. oboustranně bezpečné zajištění osoby v profesní sebeobraně příslušníka policie a zneškodnění protivníka v bojovém systému vojáka.

Bojové systémy je možné hierarchicky rozdělit podle jejich relevance k obraně proti skutečnému útoku:

Obr. 1. Hierarchie bojových systémů podle vztahu k sebeobraně

Na základě uvedené teorie Taras definuje sebeobranu takto:

„Sebeobrana je použití jakýchkoliv prostředků a činností, které člověku umožní uchránit sebeúctu, svá práva, majetek, zdraví a život v situacích skutečného, nikoliv smluveného napadení.“

Současně provedl Taras názorné porovnání skutečné sebeobrany se smluvenými a sportovními systémy.

Přesnější definici termínu sebeobrana, i když z různých pohledů, nám poskytuje další odborná literatura. Ty nejjednodušší definice ztotožňují sebeobranu s konkrétním úpolovým systémem (úpolovým sportem nebo bojovým uměním) a dále se omezují na výčet technického a taktického kurikula systému. Jiné definice sebeobrany jsou propracovanější. Přestože se ve vymezení pojmu často liší, každá z nich má svou logickou konzistenci:

"Sebeobrana je založena na souhrnu znalostí a dovedností, které jsou určeny k předcházení útoku na vlastní osobu, k obraně před fyzickou a psychickou újmou v průběhu útoku i k odsunutí negativních jevů útoku na psychiku napadeného. Je praktickou účelovou disciplínou, která slouží především k ochraně života, zdraví, majetku, cti, osobní a domovní svobody (Náchodský, 2006, s. 5)."

"Sebeobrana odpovídá svým charakterem původním bojovým činnostem, při kterých v krajních případech může jít o život účastníka konfliktu, přičemž, zde jde o porušení rovnosti podmínek v neprospěch obránce, resp. napadeného (Ďurech, 2002, s. 11)."

"V sebeobraně jde o snahu napadeného vyhnout se fyzickému střetu, a když to není možné, vyřadit útočníka z boje, přičemž v boji použijeme jakýkoliv, v dané situaci nejúčinnější, prostředek, který však musí být přiměřený stupni nebezpečí útoku (Ďurech, 2000, s. 10)."

"Sebeobrana – technické, taktické, fyzické a psychické řešení konfliktní situace, která vyústila až do střetu, kdy je limitním faktorem ohrožení života; etická a praktická snaha likvidovat, neutralizovat neoprávněný, podněcovaný útok, nikoliv útočníka!; cílem je ubránit se, nebo převést situaci ke smíru, dohodě, kompromisu a rozchodu (Konečný, 2000, s. 63)."

Souhrnně lze říci, že uvedené definice sebeobrany zahrnují tři různé aspekty. Sebeobranou se rozumí:

1. příprava na obranu (trénink)
2. proces obrany (výkon)
3. konkrétní obranná činnost (výsledek)

V teorii sebeobrany existuje i další pohled na situace spojené s fyzickým násilím. Od konce 60. let 20. století usilovali I. Špička a J. Novák v Československu o vytvoření zcela nového systému sebeobrany. Série jejich prací, vznikajících na základě vlastního vývoje, je originálním pokusem o ustanovení nového systému sebeobrany vytvořeného na vědeckých základech, tzv. brany (Novák, Špička, 1966, 1973, Špička, Novák, 1969, 1971). Termín brana původně používal F. Smotlacha (1938) jako označení pro džúdžucu, džúdó a prvky jiných úpolových sportů. František Smotlacha se zasloužil o rozvoj sebeobrany na našem území. Již v letech 1907 – 1910 vyučoval džúdžucu ve Vysokoškolském sportu Praha a v tomto období vznikaly první příručky sebeobrany (Reguli, 2004). Špička a Novák výraz brana převzali, ale udělili mu jiný obsah. Přetvářením původního japonského karate pro účely moderní sebeobrany a využití v ozbrojených složkách (armáda) vznikal nový systém, tzv. české karate nebo česká forma karate. Když byli v roce 1971 Špička a Novák poprvé postaveni před otázku, jak nazvat jejich nový systém sebeobrany, převzali název brana (Müller, Belšán, Špička, Novák, 1973). Špička a Novák vytvořili vlastní teorii a začali rozlišovat sebeobranné a sebeochranné situace. Odlišnost těchto termínů spočívá v úrovni nebezpečnosti situací, ve stupni použitého násilí a hrozící škodě:

Sebeochranná situace:

útočník používá nebo hrozí násilím, avšak neuvádí v bezprostřední nebezpečí zdraví nebo život obránce.

Sebeobranná situace:

útočník využívá krajních forem násilí ohrožujících zdraví nebo život obránce.

Z uvedeného vyplývají taktické a technické rozdíly v řešení těchto situací. V sebeochranné situaci by obránce měl využívat především držení, páky, hody a zcela výjimečně měkké údery, aby útočníkovi nezpůsobil větší újmu. V sebeobranné situaci je obránce eticky oprávněn použít všech prostředků bez ohledu na způsobenou újmu útočníkovi (Špička, Novák, 1971, Jindřich, Müller, 1980).

Sebeobranné situace Špička a Novák (1969) dále dělí na:

1. Střetný boj (oba bojující považují situaci za sebeobrannou)
2. Přepad
1. přepad ze zálohy (soupeř neví o obráncově přítomnosti)
2. situační přepad (soupeř ví o obráncově přítomnosti, situaci však nepovažuje za sebeobrannou)

Ve snaze o vědecký a nestranný pohled na problematiku sebeobrany vytvořili Špička a Novák speciální terminologii v uměle vytvořeném jazyce esperanto (Jindřich, Müller, 1980):

• sindefendologie – nauka o sebeobraně
• batalagologie – nauka o bojových akcích
• sinprotektologie – nauka o sebeochraně

V pozdějším období Novák a Špička rozpracovali a rozšířili svou teorii sebeobrany a vytvořili novou nauku – alogodiku (Špička, 1980). Alogodika je teoretická i praktická nauka o řešení úkorných situací. Úkorná situace je přechodný anebo trvalý stav, ve kterém vzniká nebo trvá nějaká újma bytí. Alogodika se dále dělí na tři subsystémy:

• sopnologie
• technodika
• magiologie

Snaha o analýzu střetových situací vedla Špičku a Nováka k postulování teorie boje, podle které každý bojový (úpolový) systém používá jednu ze čtyř teorií obrany:

• kvazisignální
• multisignální
• monosignální
• antisignální

V současnosti požíváme definici podle Reguliho (2005, s. 15):

„Sebeobranu tvoří různé úpolové aplikace. Je užitkovou pohybovou činností. Aplikace znamená, že sebeobrana je otevřeným systémem, aby bylo možné podle okolností (daných zúčastněnými osobami, situací apod.) měnit konkrétní úpolové činnosti takovým způsobem, aby sebeobranná akce byla dostatečně účinná a rychlá, a aby byly současně zachovány zájmy chráněné zákonem (především život a zdraví člověka).“

Reguli (2005) vychází ze systematiky úpolů. Ta je konstruována hierarchicky (taxonomicky) a skládá se ze tří úrovní:

• úroveň úpolových předpokladů – průpravné úpoly
• úroveň úpolových systémů – úpolové sporty
• úroveň úpolových aplikací – sebeobrana

Úpoly jsou přitom definovány jako:

„… pohybové aktivity zacílené na kontaktní fyzické překonání partnera. Do úpolů zařazujeme i specifická cvičení, která jsou přímou průpravou na kontaktní překonání partnera“. (Reguli, 2005)

Sebeobrana stojí na vrcholu systematiky úpolů, neboť se zabývá aplikacemi úpolových dovedností pro řešení reálně nebezpečných situací. Protože sebeobrana je důležitou součástí některých profesí, dělí Reguli (2005) sebeobranu na dva základní druhy podle cílové skupiny, pro kterou jsou úpolové aplikace určeny: osobní sebeobranu (se zvláštní skupinou sebeobrany žen) a profesní sebeobranu.

Osobní sebeobrana

Je určena nejširší oblasti zájemců, tedy široké veřejnosti. Najdeme zde všechny věkové, profesní a jiné kategorie cvičenců. Velkou skupinu tvoří ženy a dívky. Tato skupina má své specifické znaky a je třeba na ni brát zvláštní zřetel. Proto je této skupině určena sebeobrana žen.

Profesní sebeobrana

Je určena pro profese, které vyžadují specifické úpolové dovednosti. Podle charakteru používaných technických prostředků můžeme dále rozlišovat profesní sebeobranu pro bezpečnostní složky, ozbrojené složky a ostatní profese.

Podle systematiky úpolů vzniká sebeobrana aplikací úpolů ve stavu nutné obrany. Sebeobranu je však třeba chápat více zeširoka, protože snahou každého člověka je, aby k přímému fyzickému střetu nedošlo. V případě přímého fyzického kontaktu v sebeobraně hrozí zranění nebo smrt jedné, či obou stran. Tato učebnice se bude dále zabývat pouze sebeobranou osobní. Závěrečná kapitola je stručně věnována sebeobraně žen.



Obr. 2: Rozdělení sebeobrany (Reguli, 2005, str. 16)

Při studiu odborných informačních zdrojů, rešerších, vyhledávání v informačních systémech a na internetu je však nutné používat více synonym, slovních spojení a zkratek, které jsou obsahově s termínem sebeobrana spojeny, přitom se však nejedná o konkrétní systémy. Zde jsou některé z nich:

Anglicky

• self-defence (britská angl.)
• self-defense (americká angl.)
• individual self-defence
• self-protection
• personal protection
• survival (training)
• face to face combat
• HTH nebo H2H (hand to hand combat)
• CQB (close quarters battle)
• CQC (close quarters combat)
• RSD (reality self-defence)
• law enforcement (training)

Německy

• die Selbstverteidigung
• der Selbstschutz
• der Nahkampf
• das Einsatztraining

Rusky

• рукопашный бой (čti rukopašnij boj)
• ближний бой (čti bližnij boj)
• самооборона (čti samooborona)

Francouzsky

• self-défense
• autodéfense
• légitime défense
• défense de soi même
• protection de soi même