Druhá část: Aplikace v policejních organizacích

Typologie davu

Typologie davu by mohla být samostatná sociologická disciplína. V odborných slovnících a literatuře lze nalézt různé způsoby klasifikace a hodnotící kritéria. Velká část těchto hodnotících postupů se obráží ve způsobu, jakým se dav chová a jako se projevuje. Těžko říct, které hodnotící hledisko je lepší než to druhé. Úhel pohledu je vždy poplatný době, ve které vznikal. Byl také poplatný okruhu společenských interakcí, kterým se daný autor zabýval.

Dav se dá dále typovat nejen podle stavu, ve kterém se nachází v čase hodnocení, ale podle okolností které předznamenávají vznik davu.

Jedním příkladem může být rozbor jedné klasifikace davu, kdy je dav nazván podle projevu. Osoby chtějí využít síly davu k získání nějakých hmotných předmětů. Tento dav bývá označován jako „ZÍSKÁVACÍ“. Většinou se projevil v situacích hmotné nouze. Lze často vidět dokumentární záběry z afrických zemí zmítaných válečným konfliktem a hladem. Davy z ničeho nic doslova rozsápou humanitární potravinovou pomoc přivezenou na dodávce. Dále po povodních nebo jiných přírodních katastrofách, kdy se snoubí stres ze situace s obavami o budoucnost. Velkou mírou přispěje špatně fungující záchranné mechanizmy země. Obyvatelé vytáhnou do ulic a začnou drancovat. Ke vzniku této situace přispívají výše zmíněné faktory v podobě špatného zásobování nouzovou potravinovou pomocí a také neschopnost vyčerpané státní správy zajistit bezpečí budov, které musely být opuštěny majiteli kvůli katastrofě.

Nemusíme jít pro příklady tak daleko. I v České republice se čas od času projevilo „získávací“ chování davu. Kromě situací drancování po povodních v roce 1997 na Moravě a 2002 v Praze, kdy to byly spíše ojedinělé a promyšlené kriminální činy, docházelo k drancování během protestů, levicových radikálů. Toto drancování bylo přesným příkladem změny myšlení člověka, které je ovlivněno přítomností v davu. Protesty v letech 1998, 1999 a 2000, které proběhly v Praze, byly ve znamení protestních shromáždění a pochodů proti světovému kapitalismu. Jeho personifikací byly pobočky nadnárodních koncernů, které se stávaly častými cíli agresivních útoků, a docházelo k jejich poškozování. Nadnárodní banky a potravinářské řetězce jako McDonalds se staly častou obětí davového útoku. Absurditou celé situace byly zdemolované pobočky jakýchkoli firem, které stály blízko. Dav se změnil v tzv. „ZÍSKÁVACÍ“ se probil do sídla firmy, kde bylo co vzít. Ještě několik měsíců po události policie dokončovala vyšetřování vandalů odnášejících si zboží z takto napadených obchodů. Obětí davu se tak stal i obchůdek místního řezníka, který stál příliš blízko k McDonaldu. Na záběrech policejních kamer byly vidět osoby, které vnikají do vnitřních prostor skrze rozbitou výlohu a za bundu ukrývají celá balení salámu. Když byli pachatelé při výslechu konfrontování s natočeným videomateriálem, tvrdili, že vůbec nevěděli, co dělají. Podobných příkladů se během zmíněných protestních akcí stalo více. Oblíbeným terčem útoků byly obchody s elektronikou.

Přitom původně tento dav jako „získávací“ nevznikl. Původní příčina proč se dav vytvořil, bylo dát najevo nějaký postoj – výraz. Tedy podle podobné klasifikace by se mohl nazývat „výrazový“. Vývojem a reakcí na vnější podněty se z výrazového davu na získávací transformoval.

S ohledem na tento vývoj stojí za úvahu, zda by vhodné kritérium pro klasifikaci davu mohl být mechanizmus jeho vzniku. Bylo by to zastřešující označení pro více dalších typů davů.

Takto má klasifikace davu dvě skupiny.

Dav vzniklý spontánně (spontánní) a dav úmyslně iniciovaný (úmyslný). Úmyslem je míněno záměrné a plánovité počínaní člověka, s cílem ovlivnit rozhodování jiných lidí. Výsledkem jejich rozhodnutí je účast na davovém chování.

Spontánní davy vznikají za okolností nečekaného a náhlého počinu v prostředí, kde se již větší množství osob nachází. Nemají ale společný zájem a žádnou související strukturu. Spontánní dav nejčastěji vzniká kolem nehody v dopravě nebo jiné nešťastné události. Fascinace drastickou událostí, touha „být při tom“ a dnes velmi časté „zachytit událost na média“ je motivací dostat se co nejblíže k místu události. Tím jak se osoby snaží posouvat k centru dění se formuje dav. Spontánní dav vznikne, když opožděný spoj hromadné dopravy konečně přijede k zastávce. Centrem pohybu davu jsou vstupní dveře do přepravního vozidla. Zde se projevuje často jeden z prvků davového chování, kterým je zesílení afektivního chování. Nejsou neobvyklé scény vzájemného okřikování se, které přerůstá ve strkání.

Spontánní dav zkrátka nikdo neplánoval, v dané situaci bývá spíše na obtíž. Lidé cestující v MHD by určitě uvítali, kdyby se nemuseli mačkat a mohli cestovat bez tlačenice. I když je na místo samotné svedl původně společný zájem což je další okolnost charakteristická pro dav.

Druhým mechanizmem vzniku davu je úmyslná iniciace. Škála úmyslně iniciovaných davů je určitě širší, než spontánních. To, že se sejde větší počet osob na jednom místě, někdo cíleně plánoval. Cíle počínání mohou být různé. Dav může být cíl plánovaného počínání a zdrojem prostředků. Jedná se o různé kulturní a sportovní akce jako koncerty, divadelní představení, sportovní zápasy. Iniciátor nabízí davu prožitek. Prožitek je pro osoby v davu žádoucí a jsou ochotny za něj platit. Takto iniciátor zamění prostředky za nabízený prožitek.

Nebo je dav pouze prostředkem k podpoře dalšího dění. To je příklad většiny protestních shromáždění. Iniciátoři v cestě za prosazením svých myšlenek využijí síly davu. Tj. je potřeba upozornit na nějakou negativní skutečnost nebo naopak jinou podpořit.

Spontánní nebo úmyslně svolaný dav - hybrid

Za zvláštní hybrid v této klasifikaci lze považovat davy, které mají vypadat jako spontánní, ale přitom jsou pečlivě plánované a připravené. Mezi tyto davové události lze zařadit například nelegální technoparty nebo tlačenice u nákupních center.

Nelegální technoparty , jakkoli se mají tvářit jako projev spontánního zájmu lidí o hudbu a alternativní kulturní projevy, jsou pečlivě plánovány. Jedním z nejvýraznějších skrytých cílů je vytvoření co největšího a co nejhůře přehledného trhu s drogami. Pokud se organizátorům podaří přilákat na jedno místo davy lidí v řádech desítek tisíc, je to z jejich pohledu famózní úspěch. Jedná se o masivní kupní sílu a z hlediska policie je velmi obtížně realizovatelné jakékoli opatření. To že obchodování s touto jedinou komoditou je v prostředí nelegálních masivních hudebních festivalů to hlavní je znát podle míry organizace obchodování s dalšími komoditami. Tyto jsou úplně stranou zájmu a jsou realizovány spontánně z řad účastníků. Financování provozu hudebních produkcí je také nákladná záležitost a přesto, že na takovýchto akcích se neplatí žádné poplatky za vstup, které jsou normálně tím cílem providerů, hudební produkce setrvají na místě i několik dní.

Lze takto nahlížet na nelegální technoparty „CZECHTEK“, která byla policií rozehnána v roce 2004 a 2005. Akce byla proti vůli svolavatelů ukončena po druhém dni jejího průběhu. Podobné akce většinou trvaly nejméně čtyři dny. Hned poté byla patrná snaha organizovat na různých místech další a další hudební festivaly. Zásoba připravené komodity, tedy většinou tzv. „tanečních drog“ musela být obrovská, ale nebylo možné vytvořit dostatečně velkou arénu pro nerušený prodej.

Následná akce „CZECHTECH“ v roce 2006 byla realizována po sérii jednání zástupců státní správy a organizátorů tak, že byla v podstatě legální. Proběhla uvnitř vojenského výcvikového prostoru Doupov. Tím byl co nejvíce potlačen jeden z negativních dopadů podobných festivalů, kterým je dopravní kolaps v místě konání akce. Konzumace drog různého typu byla během konání hudební akce opravdu masivní a přesně v duchu záměru organizátorů velmi těžko kontrolovatelná. Nicméně vše bylo v roce 2006 podřízeno politickému záměru co nejvíce nekonfliktního průběhu, takže policie v tomto roce dění víceméně pouze monitorovala.

O tom že organizace takovýchto nelegálních hudebních produkcí je vnímáno jako problém, svědčí přístupy některých „vyspělých demokracií“ v Evropě. Například v Anglii, Francii a i ve velmi tolerantním Holandsku jsou podobné akce ukončovány co nejdříve od jejich propuknutí. V uvedených zemích platí i takzvané „anti rave“ zákony, které jsou aplikovány speciálně na tyto události.

O podivném vnímání účastníků podobných akcí otázek legality svědčí zajímavá zkušenost. Po posledním „CZECHTEKU“ v roce 2006, který byl v podstatě legální, prohlašovali dotázaní účastníci v médiích, že takto příliš legální akce je nezajímají. Od roku 2006 již nebyla akce podobného rozsahu uskutečněna.

Řada následných komerčních hudebních akcí na podobných principech sice staví, ale jde o promyšlené marketingové záležitosti. Celými akcemi prostupuje neustálá přítomnost providera v podobě reklamních předmětů a „nahodile“ umístěných reklamních ploch. Velmi dramatické je působení na podvědomí davu je pomocí laserových a stroboskopických světel. Pokud se člověk nenechá pohltit atmosférou davu lze zcela jasně rozeznávat reklamní loga, které vykreslují ve zlomcích sekund laserová světla na plachty umístěné kolem světelných a reproduktorových ramp, či případně na plachtu, kterou je hudební produkce zastřešena.

Dalším z příkladů takzvaných hybridních událostí jsou „umělé“ tlačenice u nákupních center. Management těchto projektů využívá psychologií davu. Atakováním nejzákladnějších lidských pudových stránek zajišťují maximální zájem lidí o přítomnost na místě a tím kupní sílu. Iniciace a využití těchto komerčních akcí je na podobných principech jako ilegální technoparty. Informace o konání akce rozšířená co nejvíce masově. Dnes k tomuto účelu slouží bezkonkurenčně internet. Provideři marketingových akcí mají ekonomické prostředky k umístění informace i do dalších médií jako třeba celostátně vysílaná televizní stanice. I když v rámci tzv. „Guerilla marketingu“ se zaměřují spíše na jedno a to nejvíce účinné médium.

Lákadlo, kterým je v případě technoparty hudba a tzv. taneční drogy, jsou nahrazeny několika položkami velmi levného subvencovaného zboží. Obzvláště rafinovaným tahem je umělé zvyšování dramatičnosti situace. Pokud dojde mezi klienty k roztržce a nejlépe fyzické konfrontaci je vyhráno. Informace o situaci „před obchodním centrem“ zdarma proběhne všechna dostupná média. Do mediální zprávy o strkanici je podsunuta informace o tom, že zboží, o které je největší zájem brzy zmizí z pultů. To vzbudí další zájem veřejnosti a tím příliv dalších zvědavců – klientů. Podobná akce u nás proběhla Při otvírání jednoho obchodního centra v Praze.

Dav „prodává“

Strategii „obtížné dostupnosti“ žádaného zboží a následné davové hysterie využívají i firmy jako Apple nebo výrobci herních konzolí Playstation. Mechanizmus je opět stejný. Pomoci médií jsou podsouvány informace o napjatém očekávání nového typu produktu. Následně je spuštěn prodej. I když pro providery tohoto produktu není problém doslova zaplavit všechna možná prodejní místa a tak produkt učinit lehce dostupným, udělají přesný opak. V první vlně realizuje selektivní prodej na vybraných prodejnách. Tím si producent nejen udělá dokonalou představu o zájmu o produkt, ale dramatické záběry ze strkanic před obchody, vysílané zdarma ve zprávách jsou nejlepší reklamou. Kromě zájmu o samotný produkt je u zájemců živena touha po pocitu výjimečnosti, který je navozen vlastnictvím něčeho, co všichni ostatní nemají.

„Agregát“

Do výčtu základních typologií davu je nezbytné zahrnout uskupení, které je některými sociologickými slovníky definován jako „agregát“. Jeho název přesně označuje to, čím je. Mnohočetným útvarem, který je schopen generovat nebo transformovat jiný útvar nebo formu energie.

Jako agregát v pojetí sociologie lze označit seskupení osob bez vnitřních vazeb a struktury. Nemají jeden společný zájem, ale nacházejí se v jednom čase na jednom místě. Jsou to ty typické proudy lidí, které každý den zaplní ulice a prostranství města v určitých hodinách. Většinou se jedná o náměstí, nebo pomyslné křižovatky nejdůležitějších směrů přesunů ulicemi. Agregát je potencionálním zdrojem davů. Stačí, když ve „správný čas“ ovlivní rozhodování osob na místě nějaký podnět.

Závěrem této stati se nabízí otázka proč dav klasifikovat či škatulkovat. Perfektní analýza davu je nezbytná pro odhad jeho budoucího vývoje a odhad způsobů jak na něj působit. Marketingový management to již pochopili dávno.

Záměrně se mluví o odhadech, protože dav lidí je útvar s relativně turbulentním chováním. Jde ale vysledovat vlivy, na které dav reaguje jednotně. Nabízí se úvaha, který ze způsobů klasifikace davu je nejvíce vypovídající. (námět na seminární nebo závěrečnou práci)

Policejní hledisko

Kromě marketingového pojetí klasifikace davu jsou důležitá další hlediska. Jak už z výše uvedených informací plyne, jsou davové situace vždy spojeny s rizikem ohrožení bezpečnosti. Marketingoví „manageři“ při organizacích davových událostí občas balancují na ostří nože a s bezpečností během události hazardují. V jejich strategiích se těžko objeví takovýto bod, ale jsou si moc dobře vědomi záchranné brzdy, která jim visí nad hlavou a tou je schopnost policie řešit nenadále nastalou krizi.

V tomto duchu se nezodpovědně chovali pořadatelé fotbalových utkání v České republice do roku 2009. Pořadatelská služba na stadionech bývala velmi nedostatečná. Na většinu utkání totiž dohlížela Policie ČR přímo z ochozů. Roku 2009 se začala aplikovat nová dohoda mezi policií a fotbalovou asociací, která policisty z ochozů odsunula mimo stadion. Policie následně na stadionu zakročí až na žádost pořadatele, nebo v případě ohrožení života a zdraví, na vlastní rozhodnutí. V obou případech je následně hodnocena míra podcenění situace z pohledu pořadatele a náklady za zákrok účtovány pořadateli. Jde totiž o náklady, které chtěl pořadatel ušetřit za zaměstnance a spoléhal záměrně právě na povinnost policie zakročit.

Od dubna roku 2009 kdy byl po zápase Brna a Baníku Ostrava na stadionu v Brně, po zákroku Policie ČR předložen účet, se situace velmi zlepšila. Nicméně začínají se objevovat potíže s bezpečnostními agenturami, které pořádek na stadionech následně zajišťují. Tyto nemají jasně stanovený mandát a jejich zaměstnanci často překračují kompetence.

Toto jednání má dvě hlavní příčiny. Organizace zajišťující bezpečnost se tak snaží udělat s maximálním ziskem a minimálními náklady. Na akci nasmlouvají jen takový počet zaměstnanců, který je obligatorní z hlediska dohod o poměrech pořadatelů vůči poměru diváků. Když dojde ke krizové situaci, nemá agentura dostatek sil na její řešení. O to tvrdší a represivnější metody a prostředky následně použije. Dále jejich zaměstnanci nejsou tak dobře vycvičeni ve strategiích zvládání davu jako profesionální policejní jednotky. Nedostatek dovedností opět nahradí tím co je první po ruce - brutální silou.

Dalším nebezpečnou příčinou mnohdy neadekvátních zásahů pořadatelských agentur na stadionech je fakt, že do agentur se nechávají brigádně najímat aktivní nebo skrytí sympatizanti domácí fanouškovské scény. Jejich přístup ke klientům z řad „hostí“ nebude nikdy odosobněný a objektivní. Jestli se tedy sečtou faktory, jako nedostatečná připravenost a profesionalita, ovlivnění davovými pochody a již předem vnesená nevraživost vůči osobám, se kterými mají pracovat, lze předpokládat velmi vysoké riziko konfliktu.

Další doklad zmíněného hazardování s dynamikou davu ze strany pořadatelů je tragický hudební festival v německém Duisburghu v roce 2010 (viz. kazuistika ve stati „ analýza rizik“). Pořadatelé v honbě za ziskem a rekordem lákali na festival maximální počet diváků bez zohlednění kapacit vstupů a výstupů z místa. Znalecký posudek Dr. Keitha Stilla jasně dokazuje, že kapacita vstupu a výstupu byla pro předpokládaný počet účastníků v řádech stovek tisíc nedostatečná. Zde byl výsledek hazardování tragický v podobě zmařených lidských životů. Přitom na této události bylo pozoruhodné, že nebylo třeba žádného dalšího vlivu v podobě neočekávané události. Dále účastníci si nepřinesli na festival žádné prvky hostilního chování. Celá situace se vyvíjela plíživě pozvolna. V momentě kdy se přesycený dav ve zúženém koridoru vstupu zastavil, nebyla žádná šance nápravy.

Policejní hledisko tedy jednoznačně na rozdíl od „managerského“ analyzuje především míru ohrožení, které v rámci davové situace může nastat.

Policie dohlíží na ochranu zájmů chráněných zákonem tedy života, zdraví, majetku a dalších.

Pro tuto ochranu se v rámci nastalé situace a snaží svým působením snižovat rizika a dopady na tyto zájmy. Pro ochranu neřeší ze zákona pouze nastalé situace, ale je povinna i preventivně předcházet takovýmto situacím.

To je mnohdy pro policii ten největší oříšek, který pomůže řešit právě analýza chování davu a správné zařazení typu davu. Jako příklad lze uvést rvačky extrémistů nebo fotbalových hooligans. Rvačky bývají domluvené a jsou velkým bezpečnostním rizikem. Mnohdy se odehrávají v ulicích měst a na veřejně přístupných místech. Protože je organizace a účast ve rvačce porušením zákona, je zřejmé, že se k tomuto jednání nikdo otevřeně nehlásí. Pokud policie s dostatečným předstihem identifikuje skupinu hooligans, kteří směřují k domluvené rvačce, je jejich záměr dost těžko prokazatelný. Všichni členové skupiny se budou tvářit, jako že nemají o žádné rvačce ponětí.

Je na policii aby důsledně analyzovala prvky směřující k rozpoznání takových záměrů. jedná se především o typické projevy oblékání, používání ochranných doplňků. Naopak chování a výskyt skupiny na daném místě bude naprosto neadekvátní.

Příklad neadekvátního chování:

Poté, co policie důsledně monitoruje okolí stadionů a centra měst, kvůli identifikaci skupinek rváčů, začali si tito domlouvat střety na odlehlejších místech. Nejčastěji se jedná o parkoviště a odpočívadla u benzínových čerpacích stanic. Jestliže se zde pohybuje skupina cca 30 sportovně oblečených mužů, kteří se rozcvičují, nasazují si chrániče na zuby a zápasnické rukavice. Používají podobné oblečení, většinou tmavé barvy preferující značky oděvních firem s konotacemi na boxerské a zápasnické doplňky (LONSDALE, EVERLAST,UMBRO aj.) Jedná se s velkou pravděpodobností o přípravu na domluvený střet s jinými hooligans.

Pokud stačí policie včas zjistit místo takového střetu, provede kontrolu zúčastněných osob. Provedenou kontrolou se jen potvrdí, že se ve skupině nacházejí osoby známé z prostředí hooligans, které už byly při podobných událostech identifikovány, je to opět další prvek, který potvrzuje původní předpoklad o připravované rvačce.

Hodnocení a klasifikace davu je z policejního hlediska především hodnocení míry ohrožení, které znamená davová situace pro zmíněné zájmy chráněné zákonem. Z toho plyne příprava a realizace kroků policie, které musí učinit, aby tyto zájmy ochránila. Je to zejména příprava na události většího rozsahu. Mobilizace dostatečného počtu sila a technických prostředků a především příprava plánů a strategií. To je vůbec nejdůležitější prvek řešení davových událostí. Realizace připravených plánů a aplikace nacvičených postupů. Zakročující policisté jsou totiž vystaveni stejným vlivům jako další osoby v davu, pokud by ale mechanizmy řešení situací byly stejné jako všech ostatních osob, nic by v davu nevyřešili. Tento příklad je velmi patrný na zákrocích policie nebo jiných bezpečnostních složek v zemích kde je infrastruktura v neutěšeném stavu. Zákrok bezpečnostních složek se mění v boj a rvačku a k prosazení zájmů je nutné užívat stále tvrdších metod. Nezřídka pak dochází ke střelbě do davu klasickou smrtící municí.

Nacvičené postupy a připravené plány, které nevznikly pod tlakem davové situace, nahrazují přirozené reakce. Zakročující síly tak mají k dispozici i jiné prostředky, než dvě základní strategie řešení ohrožující situace, kterými je útok nebo útěk.

Hodnotící parametry

Aplikace hodnotících parametrů je přiblížena ve stati „analýza rizik“. Je třeba zohlednit, jakou váhu mají jednotlivé parametry v rozhodovacím procesu. Dominantní parametry jsou u úmyslně iniciovaných davů ideové pohnutky a jeho složení. Velikost davu možno z hlediska rizikovosti hodnotit až na druhém místě, i když samozřejmě s rostoucí velikostí riziko narůstá také. (viz. Duisburgh). Zkušenosti s posledních let ukazují, že nejvíce nebezpečné jsou davy v řádech stovek osob. Je to dostatečná síla pro realizaci výtržností a vzdorovat reakci policejních sil. Dav v řádech tisíců se daleko hůře ovládá a organizuje. Extrémisti, kteří málokdy disponují dobrým technickým zařízením jako třeba audio soupravy, pomocí kterých by efektivně předávali pokyny, dokáží větší davy organizovat těžce. Pokud chtějí dav strhnout k agresivnímu útoku, předávají informace nejčastěji „od úst k ústům“. Takto předaná informace se rychle a efektivně přenese v řádech desítek osob, uspokojivě do 300 osob. Nad 500 osob informace zaniká. Je zde další efekt davového chování, který hraje ve prospěch extrémistů chtějících ovládat dav a tím je princip nápodoby. Je pozorovatelný jako tzv. „stádový efekt“. Tím jak je osoba ovlivněna davem, dobrovolně se s davem pohybuje. Strhnout tedy osoby v davu k útočnému jednání může být překvapivě rychlé.

Davy nebo skupiny v řádech desítek osob dokáže většina policejních sil snadno kontrolovat. Tím spíše, když jsou do akce nasazeny speciální pořádkové síly policie tzv. „těžkoodděnci“. Skupiny v řádech tisíců jsou už dost těžkopádné, ale svou masou mohou také působit vážná ohrožení. Skupiny v řádech stovek, tedy spíše do pěti set v sobě z hlediska jejich manipulátorů spojují výhody obou. Nejsou tak těžkopádné k ovládání a jejich masa je dostatečná k tomu, aby byly pro své okolí velmi nebezpečné.

Ideové pohnutky , které osoby na davovou událost přivádí, jsou vlivem davových mechanizmů zesíleny. Jestliže přichází osoba na koncert své oblíbené skupiny a cílem jeho počínání je radost ze zážitku, během koncertu samotného se senzitivnější jedinci dostávají do stavů blízkých radostné excitace. Pokud sebou účastník protestního shromáždění přináší bojovou náladu, je velmi pravděpodobné, že v průběhu akce ještě zesílí a bude ventilována. Nenávist vnesená do davové události velice rychle propukne v plné afektivní chování.

Příklad rozdílu projevů ideových pohnutek:

Ideová, míněno myšlenková (nezaměňovat s ideologickou ve smyslu politickém) pohnutka, tedy motivace účastnit se masové události, je naprosto viditelná na spektru fotbalových fandů. Ti co přicházejí na zápas s cílem fandit fotbalu a užít si sportovně společenský zážitek tak v drtivé většině učiní. Výjimkou se mohou stát krizové situace, kdy se octnou v ohrožení. Po zápase i během něj se spíše vyhýbají konfrontacím a tlačenicím. Většinou začínají opouštět utkání těsně před jeho koncem, právě s cílem vyhnout se největší tlačenici. Pokud se na místě z důvodu zákroku objeví policejní síly, racionálně se snaží držet od nich co nejdále. Vede ji k tomu úsudek, že v místě konání policejních sil dochází k nebezpečným situacím. To všechno proto, že motivací pro přítomnost na místě není násilný střet ale naopak. To nevylučuje skutečnost, že při fandění během zápasu se může projevovat velmi emotivně až excitovaně (křik, provolávání hesel, radostné poskakování nebo gestikulace).

Naopak osoba, kterou na zápas přivádějí agresivní pohnutky. Kdy projevem loajality ke svému klubu je spíše nenávist k „těm druhým“ než náklonnost k vlastním. Osoba, která se už účastnila nějakých střetů s fandy jiných klubů. Projevuje se přesně obráceně, tedy v případě vznikajícího konfliktu se snaží dostat co nejvíce do středu dění, místo aby se vzdálila od míst se zvýšeným rizikem. Nechává se snadno strhnout k emotivním výlevům a nezřídka své okolí k takovému jednání sám strhne. Je naprosto nekritická k porušení pravidel ze své strany a za strany svého okolí. Naopak neadekvátně reaguje na porušení pravidel vůči sobě. Příkladem je interakce s pořadateli. Velice nelibě nese byť jen náznak omezení vůči své osobě, které může z důvodu organizačního nastat. Naprosto v pořádku jsou však odporné nadávky a často fyzické inzultace pořadatelů. Pokles intelektuální úrovně a ztráta osobní zodpovědnosti jsou další silné projevy provázející počínaní těchto osob během události. To vše směřuje k jednoznačnému závěru, že primární pohnutka, která osobu na fotbalové utkání přivádí, není uspokojení potřeb po zajímavém sportovním zážitku ale ventilace nahromaděných negativních nálad frustrací, či přímo plánovité agresivní výlevy.

Jak pracovat s davem

Celý proces analýzy davového chování musí následně směřovat k nějaké syntéze. Tedy závěru „co z toho“. Z analýz reakcí na dané podněty vzniká syntéza poznatků, které podněty to jsou. Tedy kterým podnětům se vyhnout a na které se zaměřit když je nutné nějakým způsobem ovlivnit chování davu a mas. Zmíněný marketing to pochopil velmi rychle a velmi pečlivě studuje do detailu každý pohyb. Jsou vynakládány nemalé prostředky na sociometrické studie a analýzy. Jejich cíl je jediný, tedy motivovat masy k účasti na situacích, které providerovi přináší zisk.

Klasické marketingové poznatky hovoří jasně, že reklama, která má přesvědčit masy k nákupu zboží musí působit na základní pudy a emoce. Tyto modely v převážné většině působí. Jsou totiž výsledkem zmíněných pečlivých analýz. Jestliže se vlivem davového situace u jedince projevují takové výstupy jako: zeslabení osobní zodpovědnosti, zesílení afektivního chování, oslabení soudnosti, nedostatek zábran, snadnější ovlivnitelnost hesly vůdce nebo řečníků, pokles intelektuální úrovně, a menší přístupnost k racionálním argumentům, vychází podobný závěr. V době kdy je osoby ovlivněna davem a stává se jeho součástí je těžké její rozhodování ovlivnit racionálně. Prostor pro racionální ovlivnění nastává pouze tehdy, když se podaří osobu z vlivu davu vytrhnout. Nebo se osoba nenechá do davu „spadnout“.

Na principu racionálního ovlivnění osob je postaveno působení policie skrze tzv. antikonfliktní týmy. Jejich úkol je pracovat s osobami v davu dříve než je pohltí davové chování. Pokud policie vyhodnotí, že nálada, emoce, složení davu, místo a spousta dalších prvků směřuje k situaci, která by ohrozila některý ze zájmů chráněných zákonem (život, zdraví, majetek) snaží se v první řadě prostřednictvím komunikace odvrátit tuto eskalaci. Ve stavu kdy osoby nejsou plně pohlceny davem, ovlivňují jejich rozhodování a snaží se rozptylovat agresivní emoce tak aby nedošlo k jejich plnému propuknutí. Nejde rozhodně o ovlivňování názorů nebo postojů, jde o ovlivnění především momentálních rozhodnutí zapojit nebo nezapojit se do nebezpečné davové situace. Použití antikonfliktních týmů je v souladu s moderními poznatky a metodami práce policie. Podobné metody ve stejných nebo podobných formách používají policie států téměř celé západní části Evropy. Policie je vnímána jako složka, která nemá mít jen represivní charakter. Preventivní působení je zosobněno právě prací antikofliktních týmů. Pokud je odhodlání osob, nebo nálada v davu již tak nezvratná přesouvají antikofliktní týmy své působení do okrajových částí davu. Snaží se informovat další osoby o možných nebezpečích hrozících v blízkosti ohnisek násilí. Snaží se ještě nerozhodnutým jedincům předat informaci o důsledcích rozhodnutí zapojit se do násilného chování. To vše jde ale pouze u osob, které nejsou pohlceny davovým chováním. Pokud je již osoba ve vleku emocí způsobených davem je ještě šance nějak upoutat její pozornost a z duševního souznění s davem ji „vytrhnout“. Vzhledem k tomu, že ke tragickým a život ohrožujícím událostem dochází v davu často velmi náhle a rychle, nebývá mnohdy na slovní působení dostatek času.

Zde bohužel přichází řada na působení na dav daleko důraznějšími postupy. Pokud je třeba co nejrychleji ovlivnit rozhodování davu, není jiné řešení, než to udělat úrovní komunikace na jaké je právě dav naladěn. A jestliže jedinci v davu nejsou schopni vnímat racionální argumenty, nezbývá než působit na základní instinkty a pudy, protože ty momentálně nejvíce ovlivňují rozhodování jedince.

Jestliže působení marketingových stratégů je směřováno na jeden z nejzákladnějších pudů a tím je strach, u policie tomu nebude jinak. Působení na strach v pojetí marketingu je pojato jako strach z neuspokojení potřeb. Navození touhy po určité komoditě a následné obavy o její dostupnost. Tento strach z neuspokojení potřeb je tak silný, že žene lidi do absurdních situací jako nesmyslné předlužování, kdy strach z existenčních otázek je tlumen obavou, že nebudu mít „tu a tu“ věc. Strach že nebudu šťastný, když si to nekoupím.

Podobně je třeba nakládat se strachem při práci s davem. Jestliže strach bylo to co může být příčinou propuknutí agrese v davu (viz teorie agrese), je vhodně načasované a nasměrované použití strachu to co může pomoct dav rozptýlit a tím snížit jeho nebezpečnost. Agrese se projeví útočným nebo útěkovým chováním. Pokud propukne v davu útočné chování, jedná se výlev agrese, který se hromadil a kumuloval delší čas a lze jen velmi těžko zastavit. Je to reakce podobná jaderné řetězové reakci. To nejdostupnější řešení je tuto energii vhodně transformovat. V podání policejní strategie je donutit dav místo útoku realizovat útěkové mechanizmy ventilace agrese. Tím nedojde k jednání, kdy budou napadány osoby nebo majetek, dav se začne rozptylovat a tím klesat potenciál kumulované agresivity. Tlak na změnu v útěkové chování je třeba plánovat velmi pečlivě, nelze nahnat osoby do slepé uličky a tam na ně dále tlačit. Původní záměr odvrátit vážné ohrožení života by se tak znova vrátil v podobě hrozby ušlapáním nebo udušením.

Aby k tomu nedocházelo, je třeba promyšleně nasazovat jednotlivé taktiky a prostředky a policejní „manager“ musí předvídat následky jednotlivých kroků. To však nevylučuje použití i velmi tvrdých tzv. donucovacích prostředků, které má Policie ČR k dispozici. Například dochází stále častěji k útokům na větší vzdálenosti pomocí vrhaných předmětů a pyrotechniky. Policie tak musí mít adekvátní prostředky v podobě gumových projektilů. Rozhodně nelze očekávat, že se policisté na ulici stanou v těchto situacích pouhými „hromosvody“ emocí a nechají po sobě házet či na sebe útočit jakýmkoli způsobem. Starší taktiky pasivních postupů se tomu přibližovaly. Jakákoli situace kdy policie neřešila konflikt s agresivními osobami dostatečně efektivně, vedla vždy jen k další eskalaci a posílení sebevědomí útočníků.

Projevy davové problematiky

Úvod

Text je analýzou některých příčin eskalace agresivity při davových událostech.

Přes poznatky o psychologii davu a agresivity se postupně dostává k návrhům příkladů jaké použít taktické postupy při zákroku.

Informace uvedené v tomto textu vycházejí z téměř dvacetileté praxe autora na poli činnosti pořádkových jednotek. Analýza davové dynamiky a možných příčin vzniků agresivních projevů je důležitá právě pro stanovení taktických postupů

Shromážděné poznatky vycházejí především z terénních pozorování. Průběžná konfrontace se závěry publikované odborníky v oboru psychologie a sociologie je nezbytná pro relevantní analýzy.

Spoluautory článku jsou v podstatě všichni kolegové, velitelé, instruktoři a policisté pořádkových jednotek, kteří na poradách a setkáních věnovali čas konzultacím o dané problematice.

Analýza rizik

Přesto, že hromadné akce v České republice výjimečně dosahují takových rozměrů, jako v některých sousedních státech, nelze je podcenit. Bezpečnostní opatření je vhodné připravovat v horizontu minimálně týdnů (pokud jsou plánované). Do taktických plánů je potřeba zahrnout

zhodnocení terénu-místa opatření

počty účastníků, sociální strukturu a cíle účastníků

mapové plány

koncepce taktických postupů

Odpověď, kterou by chtěl každý vedoucí opatření znát dopředu, je vždy hlavně na otázku „ jak se účastníci rizikové akce zachovají a kolik se jich na akci dostaví“. Je důležitá především z důvodu nasazování počtu sil a stanovení strategie opatření.

Empirická analýza

Při úvahách o možných rizicích při masové akci, jsou zvažovány především tyto prvky:

„Jak proběhla podobná akce v minulosti?“

Pokud se jedná o akci, která v různých variacích probíhala v historii vícekrát, je velmi pravděpodobné, že průběh bude podobný i v nadcházející akci. Při sportovním utkání dvou klubů, jejichž fanoušci jsou dlouhodobými rivaly, je zřejmé, že riziko střetu bude vysoké. Pravděpodobnost se zvyšuje s důležitostí utkání. Významnou roli hraje umístění termínu akce v pracovním týdnu.

Zkušenosti ukazují, že stále menší roli naopak hraje dojezdová vzdálenost na akci. Fanoušci Baníku cestující do Plzně jsou běžným jevem. Výjimkou nejsou fanoušci z Polska, kteří jezdí své kluby podpořit na zápasy do Rakouska nebo ještě dále na Balkán. Tito byli již přes území České republiky doprovázeni pořádkovou jednotkou mnohokrát. Tady se ukazuje nezbytnost mezinárodních kontaktů a spolupráce. Česká republika je tranzitní zemí. Dostat včas informaci o blížící se koloně autobusů s fanoušky je z taktických důvodů nutné.

Plíživým rizikem ve vztahu k diváckým výtržnostem je přesun chuligánů na nižší úrovně soutěží nebo na sporty, které stály dříve stranou jejich zájmu. Tento jev je reakcí na zpřísnění podmínek na „velkých“ stadionech. K tomuto přesouvání došlo v Německu, Anglii i v Polsku, tedy v zemích, kde problematiku diváckého násilí řeší policie ve větším měřítku než u nás.

Praktický dopad bezpečnostních opatření na stadionech je podobný ve všech zemích. Díky stále dokonalejším kamerovým systémům a aplikaci soudem nařízených zákazů vstupů na stadiony, začali být výtržníci opatrnější. To že se stáhli z velkých tribun, však neznamená, že zmizeli ze světa. Fotbaloví funkcionáři velkých klubů si mnou ruce, protože to co se děje za bránou „jejich“ stadionu je zcela logicky nezajímá. Přestože na utkání „okresního přeboru“ dorazí skupina výtržníků daleko menší než na „ligu“, mohou znamenat závažný problém. Ani pořadatelé, ani policie většinou není na takovéto překvapení připravena. Tam kde se doteď „nic nestalo“ se nečekaná návštěva dá těžko předvídat. Příkladem byly výjezdy skupin jako „Fuerza Arma“, která se pohybovala v blízkosti fanoušků Ostravského Baníku.

Časem, ale i sami „kmenoví“ fanoušci Baníku připustili, že nad podobnými frakcemi nemají vůbec žádný přehled nebo kontrolu. Hierarchie v chuligánských skupinách, jakkoli pofiderní, bývá jejími členy respektována. V případě těchto malých skupinek rváčů je vše jinak. Respektují pouze vlastní pravidla, specifická pro úzkou skupinu. Typické jsou pro ně silné nenávistné projevy vůči všem „těm ostatním“. Nejvýraznějším prostředkem budování respektu a uznání je účast ve rvačkách. Přítomnost takovéto skupinky na sportovní nebo kulturní akci znamená, že si nějaký konflikt určitě „vyrobí“. Ostatně krédo „Fuerza arma“ – „Brutality is my reality“ hovoří za vše.

Účasti výtržníků na nižších soutěžích u nás sice nejsou tak časté a velké jako ve zmíněném Německu nebo Polsku, ale v jejich obtížné předvídatelnosti je riziko o to větší. Na místě pak není téměř nikdo, kdo by byl schopen, řádění výtržníků zabránit. Kvalitní kamerové systémy pro možnost ztotožnění mají spíše bohatší kluby, takže jsou pachatelé i obtížněji dohledatelní. Tuto prostou analýzu si bohužel udělali i naši klienti. Takže „zábavu“, za kterou cestují spousty kilometrů – „zážitkové násilí“, lze na menších stadionech realizovat velmi dobře. Riziko dopadení je ale daleko menší. Navíc „konkurence“ tedy fanoušci domácího klubu jsou proti trénovaným rváčům úplně bezmocní. Snadné vítězství a tedy i vyšší „kredit“ v hierarchii chuligánů je snadno dosažitelné.

Složení účastníků, kteří na akci dorazí.

Během let se v naší republice vyprofilovalo několik skupin typických pro určité akce. Fotbalové a hokejové kluby mají své fanoušky (hooligans, tvrdá jádra) a pravicová a levicová radikální scéna své radikály. Nejvýraznější postavy těchto skupin nejsou policii neznámé, takže je přirozené, že před větší akcí jim věnuje větší pozornost. Jak už bylo výše zmíněno, tito lidé jsou ochotni za „svou věcí“ putovat nejen přes celou republiku, ale i za hranice. Účast profesionálních řeckých a italských demonstrantů na zasedání MMF toho byla asi nejvýraznější ukázka. Fotbaloví fans udržují také velmi aktivní přeshraniční spolupráci. Polští fans na utkáních FC Baník nejsou výjimkou, stejně jako slovenští na utkáních v Brně. Pravicoví extrémisté běžně s úctou vítají německé řečníky a účastníky na svých protestních akcích.

Shrnuto, účastníky akce tvoří:

na scéně uznávaná osobnost nebo skupina, která je schopná takovou akci svolat. Je lhostejno jestli se jedná o akce výrazové, kulturní nebo sportovní (u sportovních akcí je samozřejmě svolání bývá předurčeno termínem akce)

profil a rizika: schopní organizátoři, dovednost manipulace s informacemi, zjednodušené formulování problémů, fabulace, delší doba působení na scéně, uznání u souvěrců, pokud nevystoupí jako řečník, většinou se drží stranou konfliktů, dění organizuje pomocí „pohůnků“, dost často konflikt se zákonem v minulosti, jsou schopni vyhrotit situaci, ale také zklidnit, sami se na akcích chovají většinou klidně a rozvážně

Osoby sdílející stejnou „ideovou linku“ s tématem akce. Tito se také prolínají s účastníky hledajícími „zážitkové násilí“.

profil a rizika: nejširší skupina účastníků, pro polici přináší největší komplikace, nevyvíjí tolik aktivity při plánování a organizacích akcí aby šli souvisle monitorovat, nechají se snadno strhnout, nebo se sami velmi ochotně pouštějí do potyček, projevují se velmi expresivně (křičí, provolávají hesla, silná gestikulace), nechají se nejvíce pohltit atmosférou události, komplikace pro policii spočívá v jejich nevypočitatelnosti, jejich ideová zaujatost může být velmi čerstvá, nelze zjistit přesně kolik dorazí na akci takovýchto účastníků, osoby hledající zážitkové násilí sice deklarují najevo ideovou zaujatost, ale jejich zájem je povrchní, hledají rychlý intenzivní zážitek, důležitý je pro ně správný styl oblékání, neustále dokumentují dění a pomocí mobilních telefonů okamžitě umísťují na internetové stránky

Poslední část jsou místní občané, kteří přijdou buď podpořit nebo vyjádřit nesouhlas, nebo jsou prostě jen zvědaví.

profil a rizika: většinou se nejedná o extrémistu nebo fans „tvrdého jádra“, může se jednat o věčné kverulanty, ale také opravdu o bezproblémové občany, kteří jsou už otrávení komplikovaným soužitím se sociálně vyloučenými sousedy, na sportovních utkáních je to ta široká masa „normálních“ fanoušků, z hlediska zákroku nejvíce citlivá skupina, do těchto řad není takticky vhodné použít masový dynamický postup, je to vhodná cílová skupina pro činnost AKT. V případě necitlivě provedeného zákroku velmi rychle vzroste nevole vůči policii a vznikne silná tendence přichylovat se k extrémistům

V klasifikaci účastníků akcí nejsou záměrně rozlišení návštěvníci sportovních a kulturních nebo výrazových událostí (demonstrací). Kontextem celého článku jsou dotčeni především účastníci rizikových akcí. A ti jsou si dost podobní, bez ohledu na příčinu akce. Navíc prolínání extrémistické a hooliganské scény je u nás naprosto zřejmé. Samozřejmě, že i na vesnické pouti, setkání chovatelů králíků, nebo posluchačů vážné hudby mohou vzniknout dynamické davové pochody ohrožující život a zdraví, ale pravděpodobnost je velice malá.

Poslední dobou je možno získat slušný přehled ze sociálních sítí. Získání vstupu do uzavřených skupin vytvořených na sítích je klíčové pak už je potřebná dávka trpělivosti z množství planých patetických prohlášení vyfiltrovat tu pravou informaci.

Příkladem analýzy účastníků shromáždění a případné protiakce byla příprava opatření k pochodu „QEER-PARADE“ v roce 2010 v Brně. Na stejném pochodu v minulých letech došlo k napadení účastníků ze strany pravicových extrémistů. Podobný pochod se uskutečnil o několik týdnů dříve v Bratislavě. Vzhledem k blízkosti Bratislavy a zkušenosti s nájezdy slovenských fanoušků do Brna, bylo pravděpodobné, že se objeví i na tomto pochodu.

Taktika opatření byla plánována právě s přihlédnutím k událostem na minulých pochodech. Tehdy malé skupinky útočníků pronikaly uličkami a pasážemi do blízkosti průvodu, na jehož účastníky útočili především házením předmětů.

Reakce odpůrců na internetu, způsoby svolávání na protiakci a v neposlední řadě monitoring aktivit extrémistické scény napovídal, že se jedná o podobnou skupinu osob jako na předešlých akcích. Také strategie útoku odpůrců na pochod byla již v minulosti nejméně dvakrát úspěšná. I z jejich pohledu nebyl důvod cokoli měnit.

Na samotný průvod bylo ze strany policie zaměřeno minimální nezbytně nutné množství pozornosti. Nepředpokládalo se, že účastníci pochodu budou ti agresivní. Díky připravené alternativní trase pro pochod, celá akce proběhla bez většího incidentu.

Sociální klima v místě konání akce

Tento aspekt se projevuje více u výrazových protestních akcí. Učebnicovým příkladem byla eskalace aktivity pravicových extrémistů v severních Čechách. Obyvatelstvo dlouhodobě frustrované z komplikovaného soužití se sociálně vyloučenými skupinami obyvatel mělo tendence přichylovat se k pravicovým extrémistům. Bylo možno zaznamenat celou škálu projevů sympatií. Verbální podporou nebo pouhou účastí na protestních akcích počínaje, nebo konkrétními činy konče. Na bezpečnostních opatřeních v Janově místní obyvatelé podávali extrémistům občerstvení, nebo umožnili útěk před policií přes své pozemky nebo domy. Došlo i na sypání hřebíků pod kola vozidel zasahujících sil.

Takové sociální klima je samozřejmě živnou půdou pro odhodlání extrémistů bojovat za svou věc. Příspěvky na diskuzních fórech extrémistů byly v duchu utvrzování se, že právě toto je důkaz široké podpory veřejnosti. Je velmi pravděpodobné, že každá následující akce může být rizikovější než ta předchozí.

Příliš silný odpor místních obyvatel k postojům extrémistů v místě konání akce přináší také značné riziko konfliktu. Je nutné mít před akcí zmapovány nejen sympatizanty, ale i spektrum odpůrců. Z jejich schopnosti organizovat se, pak plyne úroveň rizika. Ve větších městech se organizace skupin z opačných stran postojového spektra projevuje především snahou „ohlásit“ místo konání akce co nejblíže sebe. Případně realizovat svou akci tak, aby co nejvíce komplikovala akci „těch druhých“. Klienti v tomto případě využívají všech možných tolerancí zákona. Příkladem byly jednu dobu populární zneužívání takzvaných „náboženských shromáždění“.

Jejich svolavatelé vycházeli z úsudku, že na náboženské shromáždění se nevztahuje povinnost předem hlásit jeho konání. Tím riskovat formální komplikace ze strany úřadů. Taktika svolavatelů „náboženských shromáždění“ byla realizovat je nejlépe přímo na trase pochodu extrémistů. Střet pochodu a shromáždění nutně vyhrotí konfliktem. Kromě pokojných účastníků náboženských shromáždění se ve skupině vyskytovali i sympatizanti extrémní levice. Obě strany jsou pevně přesvědčeny o svých právech a své spravedlnosti. Tendence ke zkratkovitému jednání účastníků, dlouhodobě pěstovaná vzájemná nenávist a davové mechanizmy, které nastanou v momentě, když dav zhoustne, jsou jisté předpoklady konfliktu.

Největší zhoubou extrémistického snažení na „meetingu“ je apatie a nezájem okolí a z toho plynoucí nedostatek materiálu pro média. Meetingy, na které nedorazili ani odpůrci byly odsouzeny k „vyšumění“ do prázdna.

Fenomén sociálních sítí

Sociální sítě jsou „novým“ způsobem organizace masových akcí. Jejich princip fungování umožňuje především v jedné vteřině přenést klíčovou informaci obrovskému množství lidí. Není potřeba k tomu vládnout masmédii. Založit si blog, e-stránky nebo skupinu v aplikaci „watsapp“ nebo „wiber“* lze téměř zdarma a zvládne téměř každý uživatel výpočetní techniky.

Poprvé se Policie České republiky setkala s organizací klientů pomocí internetu u technoparty v letech 2005-2007 Organizátoři na webových stránkách svolávali tisíce účastníků do vytipovaného prostoru velikosti okresu. V určitý moment byla na stránce svolavatelů vyvěšena informace s přesným navigačním údajem k místu konání akce. V ten moment tisíce účastníků zamířily do jednoho místa v jeden čas.

Policie připravená regulovat nájezd do místa konání akce musela čelit dopravnímu kolapsu okresních komunikací. Aby nedošlo k úplnému odříznutí dotčených vesnic od světa, byli účastníci technoparty raději živelně vpouštěni do prostoru akce.

To že fenomén sociálních sítí funguje i v České republice dostatečně efektivně prokázalo „vajíčkové bombardování“ na mítincích politických stran. Nebo v krátkém čase svolaná „narozeninová párty“ v Orlové na Karvinsku v srpnu 2012, která se svolavatelce vymkla v okamžiku, kdy dorazilo o několik set více lidí, než čekala. Až přivolaná Speciální pořádková jednotka dokázala „večírek“ dostat pod kontrolu.

O tom, že fotbaloví výtržníci používají mobilní aplikace k tomu, aby obelstili policejní opatření, nemůže být pochyb. Po té co se skupinka nechá v klidu zkontrolovat, doslova se „rozplyne“ v ulicích města. Během několika málo minut se dokáží sejít o několik kilometrů dále připravení ke rvačce. Takto proběhl střet chuligánů Baníku a Sparty v Praze na podzim roku 2012.

Místo střetu nebylo nijak skryté, nicméně pro „mimopražské“ nebylo úplně známé. Díky operativní činnosti police se naštěstí podařilo tuto domluvenou rvačku včas zachytit. Bylo zajištěno několik rváčů na místě.

Analýza množství účastníků masové akce je díky používání mobilních a internetových aplikací tvrdým oříškem. Počet účastníků se může lehce změnit i během samotné akce. Stačí rozesílat všem „přátelům“ sms a mms s pobídkou k účasti „přijeďte sem, je to tady dobrý a policajtů málo“. Vzhledem k tomu, že naše republika se dá projet napříč za 3 hodiny, nelze vyloučit, že počet účastníků akce se může dramaticky změnit během chvíle. Na druhou stranu množství „prokliků“ na webových stránkách i zaručené potvrzování účasti mnohdy několikanásobně převyšovaly reálné počty. Závěr je, že monitoring internetu kvůli počtu účastníků je sice snadno dostupný zdroj, který je také velmi nevypočitatelný.

*watsapp a wiber jsou aplikace pro smartphony. Po jejich instalaci lze posílat sms, mms z mobilu po internetu. Poslání jedné sms nebo mms jednomu člověku je stejně náročné jako poslání tisíci lidem najednou. Stačí si v rámci aplikace vytvořit skupinu. Pomocí této služby lze posílat jakékoli přílohy, například informace o pozici. Ta slouží například k rychlému a přesnému svolání na jedno místo. Aplikaci watsapp už začínají používat Speciální pořádkové jednotky pro pružné řízení akcí. Telefon příjemce po otevření sms automaticky spouští navigaci a naviguje příjemce na potřebné místo. Pro využití těchto aplikací je nutné disponovat datovým připojením.

Výpočetní modely.

Druhá cesta, jak dospět k relevantnímu obrazu úrovně rizika jsou matematické předpovědní modely. Tento způsob zatím není v České republice příliš rozšířen. Analýza pomocí matematických modelů byla u nás použita při přípravě bezpečnostního opatření na technoparty ve vojenském újezdu Hadinka, které realizovalo KŘP Moravskoslezského kraje. Vzhledem k lokalitě, kde opatření probíhalo (vojenský újezd stranou civilizace) a k nízké četnosti použití těchto metod, není možné zatím posoudit efektivitu tohoto způsobu určení rizikovosti akce.

Jeden z odborníků v této problematice je Prof. Dr. G. Keith Still z Anglie. Dr. Keith Still kromě přednášek pro velící důstojníky policie a krizové manažery, konzultuje projekty stadionů a arén, na kterých se má vyskytovat velké množství osob. Vlastní licence na několik matematických modelů a počítačových simulací, které aplikované do mapových podkladů nebo 3D projektů budov vizualizují chování davu v daných prostorech. Jsou to dost složité algoritmy a fraktální výpočty, které zahrnují spousty proměnných

Kromě matematických výpočtů, které proff. Still poskytuje developerským firmám stavící stadiony nebo arény pro velké davy, vyučuje jednoduché analytické metody předvídání chování davu při mimořádných událostech. Právě úspěchy Anglie ve snižování rizik na stadionech jsou postaveny na jeho analýzách a závěrech. Velmi stručně řečeno proff. Still dokazuje, jakou minimální plochu musí mít k dispozici jeden člověk, aby nepodlehl nežádoucí davové dynamice chování. Na základě pečlivé analýzy tragických událostí ze stadionů, dokázal, že tribuny pro vlajkonoše, u nás známé jako „kotle“, byly dějištěm a ohniskem život ohrožujících událostí. „Kotle“ přinesly tedy paradoxní výsledek, místo aby ty „zlé“ fanoušky izolovaly od těch ostatních, staly se smrtící pastí, ze které nebylo v případě ohrožení úniku. Velmi častou příčinou úmrtí na tribunách se pak stalo kompresivní dušení.

Analýzami podložené závěry se staly silnou pákou na pořadatele sportovních utkání, aby úplně zrušili, tribuny na stání a zavedli pouze místa k sezení s dostatečnou roztečí sedadel. S těmito opatřeními se organizátoři smiřovali neradi, znamenalo to menší množství prodaných vstupenek a vyšší náklady na zařízení a údržbu tribun.

I když se i u nás v posledních letech situace na stadionech pomalu mění, ještě stále existují stadiony i pro nejvyšší soutěže kde nalezneme tribuny s pouhými ochozy bez sedadel. Pravda je také to, že na některých stadionech snahu instalovat sedačky v „kotli“ pravidelně hatili fanoušci samotní, kteří si na sedadlech vybíjeli své agresivní přetlaky, případně je pak použili jako munici proti pořadatelům, nebo policii.

Souhrnem platí, že reakce a chování davu velmi ovlivňuje jeho hustota. Tedy, čím méně prostoru, je dáno jedinci v davu, tím je pravděpodobnost rizikové reakce větší.

Konkrétními čísly je vyjádřeno, že pokud je hustota davu 2 -3 osoby na metr čtvereční je ještě vše v pořádku. Pokud hustota davu překročí 4 – 5 osob na metr čtvereční nastává riziko zahlcení davu a riziko zranění osob.

Pro bezproblémový a plynulý pohyb davu je limitní počet 82 osob skrze metr čtvereční za minutu. Je to opět do 3 osob na metr. Pokud se začíná počet osob zvyšovat, začíná pohyb davu zpomalovat. Při překročení hustoty davu 6 osob na metr čtvereční se již dav nemůže pohybovat a nastává tlačenice. Osoby jsou stiskány a strkány ze všech stran, prudce se zvyšuje riziko zranění, ušlapání nebo kompresivního dušení.

Tyto čísla se opírají o analýzy J. Fruina, jehož výpočty jsou standardizovány pro projektování velkokapacitních staveb. Jsou důležitá například pro projektování fungujících únikových cest.

Kazuistika 1

O tyto hodnoty se opírá i znalecký posudek prof. Dr. K. Stilla, který byl vypracován na žádost státního zástupce (státního žalobce) v Duisburghu v SRN. Zde došlo 24 července 2010 během hudebního festivalu „love parade“ k tragédii. V tlačenici, která vznikla v přístupovém tunelu, zahynulo 21 osob. Příčinou nahromadění velkého počtu osob v přístupové rampě byla skutečnost, že pořadatelé použili jednu a tu samou rampu pro příchod i odchod. (přístupová rampa měla podobu 25m širokého betonového koryta) Dále pořadatelé pomocí dodatečně instalovaných naváděcích plůtků ještě více zúžili průchozí profil. Kapacita průchodu byla překročena. Došlo také k proboření krytů odpadních jímek. Někteří lidé se pokoušeli zachránit bočními nouzovými schodišti, nebo šplháním na osvětlovací stožáry. Úsilí dostat se ze vzniklé tlačenice ven způsobilo paniku a ušlapání nebo udušení několika osob. Mezitím se další a další osoby snažily dostat do areálu festivalu, aniž by měly ponětí co se děje několik desítek metrů před nimi.

Podle neoficiálních zpráv z médií pořadatelé ve snaze dosáhnout rekordu v návštěvnosti uzavřeli výstupy z areálu. Dav, který se nakumuloval v přístupové rampě, dokonal dílo zkázy. Tragédie se odehrála v odpoledních hodinách. Po celý večer většina účastníků neměla ponětí o událostech. Oficiálně byl festival zastaven až ve 23.00 hod. V kritický moment se v prostoru festivalu pohybovalo až 245.000 návštěvníků. Během incidentu zemřelo 21 osob a 511 bylo zraněno.

Teorie agrese.

Agrese je určitě jedna z nejvýraznějších forem sociální interakce. Definic a pojednání proto existuje celá řada. Zde budou zvýrazněny především ty, které zapadají do konceptu pozorovaných reakcí davu.

Podle Psychologického slovníku PhDr. Bohumila Geista (Vodnář, 2000) je agrese (z lat, aggresio=útok, útočné chování, které v určitém okamžiku nastupuje jako reakce na skutečné nebo zdánlivé ohrožení….

Ve Stručném psychologickém slovníku, Pavel Hartl, Portál 2004, se agresívní chování popisuje jako nejvýraznější při získávání potravy, obraně teritoria, získání sexuálního partnera či vlastní obraně.

Definicí agrese a agresivity je samozřejmě možné nalézt daleko více. Jsou vždy trochu ovlivněny okruhem vědy, kterým se určitý autor publikace zabýval. Definice agrese ve slovnících velmi stručně postihuje otázku, kde se agrese bere. Pokud bychom v policejní praxi dokázali spolehlivě definovat původ agresivního jednání na hromadné akci, byli bychom na půl cesty k řešení jak si s ní poradit.

Obecně se ani psychologové a sociologové neshodují na jednoznačném původu agrese v člověku. Nejsilnější jsou tři názorové proudy původu agrese

s agresí se rodíme – o tom, že být agresivní je nám víceméně dáno, pojednávají instinktivistické a psychoanalytické teorie

agresi se učíme – teorie sociálního učení se přiklánějí k tomu, že se agresivní nerodíme, ale vzorce pro řešení situací se přebíráme od okolí během života

agresi způsobují frustrace – frustrační teorie hledají původ agrese v neuspokojení potřeb

Tyto tři teorie agrese lze nalézt podrobněji rozvedeny v publikaci „Policejní psychologie“ PhDr. Ludmila Čírtková CSc, Support, 1995.

Někdy bývají uváděny další teorie původu agrese, ale mnohdy se jedná spíše o průniky výše zmíněných. Na čem se všechny teorie shodují, je fakt, že agresivní projev je reakcí na pocit ohrožení. Z toho plyne, že agresivita není jen nebezpečné zlo. Vděčíme jí za to, že lidský druh se na této planetě přežil, a spolehlivě se prosadil.

O tom, nakolik je agrese nutná, nezbytná, nebo naopak nemístná a zbytečná rozhodují okolnosti. Přesně to definují zákony. Z nich plyne, že i zabití člověka, což lze považovat za vrcholný projev agrese, je za jistých podmínek společností akceptovatelné.

Teorie omezení prostoru

Tato teorie vychází z průniku předchozích definic a tezí. Spíše než původem se zabývá momentem, který agresivní projev spouští. Jak už bylo výše uvedeno, agrese může být reakcí na ohrožení. Pocit ohrožení může plynout z omezení vlastního prostoru. V případě ohrožení začne lidské myšlení sestavovat strategii řešení a organizmus se začne na realizaci řešení připravovat fyzicky. Strategie řešení jsou nejrozšířenější dvě, útěk nebo útok.

Jsou definovány tři úrovně prostoru, které kolem sebe člověk vnímá.

1. Veřejný prostor .

Jeho velikost je má poloměr kolem 1,5 m až 2 m. Pokud to jde, při pohybu na veřejnosti si takovýto odstup běžně udržujeme. Pokud nám do něj někdo vstoupí, většinou jej registrujeme. Typickým projevem udržování prostoru je hledání míst v prostředcích hromadné dopravy. Cizí lidé si k sobě přisednou v autobusu, až když je to nutné. Ve vlaku projdeme půl vagónu, než najdeme volné kupé. Je to vzdálenost, na kterou se s lidmi míjíme na chodníku. Aniž nad tím někdo přemýšlí, stále si ji udržuje. Je to prostor, do kterého si dobrovolně pustíme jen známé osoby.

2. Osobní prostor .

Osobní prostor je kolem jednoho metru od těla. Jeho narušení vnímáme daleko více. Při jeho narušení provádíme neustálé drobné korekce, abychom jej získali zpět. V prostředcích hromadné dopravy jsou reakce na narušení nejtypičtější. Když si k nám někdo cizí přisedne, vždy malinko poposedneme směrem na druhou stranu. O prostoru jedem metr čtvereční pro dva lidi mluví také Dr. Still jako limitním pro ovlivnění jedince dynamikou davu. To je právě ta rozteč sedadel na tribunách, která zajistí člověku netrpět podvědomým pocitem, že něco není v pořádku.

3. Intimní prostor.

Ten je menší než 30 cm od těla. Jak už jeho označení napovídá je velmi malý a kromě samotné osoby se do něj nic moc nevleze. S výjimkou žádoucích sexuálních aktivit téměř neexistuje důvod proč narušení intimního prostoru déle snášet. Nežádoucí narušení sebou přináší zbystření pozornosti, myšlení začne sestavovat strategii řešení (útok nebo útěk). Výrazné reakce se odehrávají v naší fyziologii. Stoupne tlak, tep a teplota to vše následkem vyplavením adrenalinu do krevního řečiště. Tělo tak mobilizuje síly k nejrychlejšímu útěku, nebo k dostatečnému útoku.

Právě fyziologická reakce na omezení prostoru je velkým rizikem při davových událostech. Je to reakce, kterou nelze moc ovlivnit. Dlouhodobě neventilovaná sebou nese hromadění, které se projeví stresem.

Co se bude dít s takovým sportovním fanouškem v narvaném kotli? Útočnou strategii vůči bezprostřednímu okolí na tribuně plné kamarádů většinou aplikovat nelze. I když nejsou výjimečné situace, kdy se mezi sebou rvali „vlastní“ fanoušci. Útěk taky jen tak v úvahu nepřipadá. Racionální uvažování je totiž davovými vlivy velmi oslabeno. K útěku k východu se osoba vydá, až když je ohrožení života velmi akutní. Například požár nebo kouř na tribuně. To už bývá pozdě a nešťastník se vrhá do víru smrtící tlačenice.

Nemusí však docházet k tak extrémním případům jako požár, aby dlouhodobě živený stres způsobil problém. Stačí pak přidružit jeden nebo dva další prvky jako třeba alkohol, špatný zápas nebo blízkost rivalů. Zejména poslední jmenovaný bývá téměř vždy důvodem k lavinovité ventilaci nashromážděné energie.

První obětí bývá zařízení tribuny a nejbližší pořadatelé, kteří se snaží demolování zabránit. Pokud se dostanou fanoušci různých klubů, na kontaktní vzdálenost, je střet realitou.

Zjednodušeně lze říct, že v tlačenici bují emoce. To není žádný objev století. Pokud si osoby do tlačenice již přinesou negativní nálady, nebo nenávistné postoje, lze očekávat, že v davu ještě zesílí.

Shrnuto:

zhuštěním davu nad 6 osob na 1m² se velmi zvyšuje riziko vzniku životu a zdraví nebezpečných davových dějů

s tím související zvýšení úrovně stresu spojené s narušením intimní zóny člověka zvyšuje potenci agresivního chování (nebo naopak panického pokusu o únik)

emoce a negativní nálady již přinesené do hromadných akcí předesílají vznik nebezpečných situací, aniž by byly naplněny předchozí podmínky

Z těchto bodů plyne, že volit taktické postupy, které ještě více stlačují dav, není žádoucí. Většinou takovýchto kroků jde i proti smyslu zákroku samotného, tedy zabránit eskalaci násilí, nebo zabránit davu setrvání či vniknutí na určité místo.

Pokud je v rámci strategie zákroku zvolen postup, při kterém je skupina či dav osob uzavřena či stlačena v omezeném prostoru, je třeba mít pohotově připraveny další kroky, které v co nejkratším čase začnou tlak v davu snižovat. Jedná se především o zajištění nebo kontrolované odvádění osob z daného prostoru. Nebo otevření dostatečné odchozí cesty pro osoby v davu.

Praxe ukázala, že přes počáteční silnou emotivní reakci při zajištění prvních osob z davu se situace postupně s dalšími zajištěnými zklidňuje. Obzvláště když osoby v davu nevědí, podle jakého klíče jsou zajištěny. Neúspěšná útočná strategie se změní v obrannou. Strach z toho kdo bude zajištěn a kam bude odveden, nakonec přinutí osoby v davu chovat se tiše a nenápadně aby na sebe neupozorňovaly.

Kazuistika 2.

Příkladem nevhodného taktiky byly doprovody fanoušků pražské Sparty v letech 2005 - 2007, kteří chodili hromadně fandit na strahovský stadion Evžena Rošického, kde provizorně hrála Slávie. Doprovod se díky neustálému korigování pohybu davu časově prodloužil a fanoušci přicházeli ke stadionu pozdě a navíc v jednom velkém davu. Nálady už tak vyhrocené interakcí s policií vygradovala obava fanoušků sparty, že se nedostanou na stadion včas. Svou roli sehráli i pořadatelé na stadionu, kteří k odbavení všech fanoušku sparty vyčlenili pouze dva turnikety. Zde vznikla vždy tlačenice. Zde vždy došlo k bitce fanoušků s pořadateli a následnému zákroku policejních sil. Turnikety na stadionech jsou většinou dimenzovány na postupný příchod diváků. Pokud se počet příchozích nárazově zvýší, je možné znásobit počet turniketů. Jestliže počet turniketů není zvýšen, vzroste nervozita a tlačenice mezi čekajícími diváky. Vzniká zde velká pravděpodobnost střetu mezi pořadateli a diváky.

Nejednalo se přitom, o mnoha tisícové davy. Počet osob na místě se pohyboval v řádu stovek. Hrálo zde velkou roli natlačení davu do úzké uličky. Jedním z důležitých prvků dynamiky davu je fakt, že osoby vzdálené jen pár metrů od ohniska incidentu nemají ponětí, co se kousek vedle odehrává. Ze zvědavosti nebo z neznalosti se snaží dostat blíže a tím ještě více zhoršují situaci.

Vytlačování davu policií

Pojem vytlačování je v souvislosti s taktickým postupem zavádějící v tom, že asociuje jakýsi pomalý pozvolný pohyb davu, který iniciuje skupina policistů.

Tímto postupem ala „krok sun krok“ lze dnes „vytlačit“ jen takový dav, který se chce nechat vytlačit. Pokud začne dav klást odpor, je vytlačení nereálné. Především z pohledu fyzických sil, jeden policista nepřetlačí silou množství osob, které na něj připadnou. Dav nemusí být ani agresivní, prostě jeho hmota putuje jiným směrem, než chce tlačící policista. Změnit směr jeho pohybu půjde pouze za použití síly. V tom lepším případě je to nasazení dalších donucovacích prostředků jako zásahová výbuška apod. V horším případě jsou to všechny případy neadekvátního použití donucovacích prostředků, jako kopy a údery či obušek, které plnily dlouhý čas „headliny“ televizních zpráv. Jak je již výše uvedeno, lidé v davu o několik metrů dále neví co se děje. Neustupují z nevědomosti, nebo se naopak ze zvědavosti pokoušejí postupovat proti směru vytlačování.

Kazuistika .3

Velmi známý případ nevhodně aplikovaného vytlačování byl postup při prvním pokusu ukončit „technoparty“ v roce 2005 v Místo toho aby policie postupně oddělovala z davu části, které by bylo snazší donutit opustit prostor, byl rozestaven monstrózní kordon o délce několika set metrů, který postupoval směrem k centru „technoparty“. Nedošlo tak k rozptýlení davu, ale policie si jej sama stlačila a vytvořila hustý neprostupný shluk. Ti účastníci, na které „kordon“ nedosáhl, jej obcházeli a škodili policistům z týlu. To samozřejmě způsobovalo značnou frustraci zakročujících policistů. Mediálně proslavené neadekvátní použití donucovacích prostředků bylo nepříjemným, ale očekávatelným dopadem.

Kordon se nakonec zastavil poblíž „centra“ technoparty. Díky hustotě davu a množství vozidel, podií a stanů, už nebylo možno dále postupovat.

Po několikahodinovém přetlačování, byla nakonec taktika přehodnocena a policejní síly přešly na použití slzného plynu a nepravidelné výpady „kontakty“ do řad „technařů“. Přechod na „asymetrické“ postupy ze strany policie, byl nakonec nejsilnější motivací účastníků k opuštění prostoru. Nečekané výpady z různých směrů byly dostatečně odstrašující. Nutno brát na zřetel, že před tím byly několik hodin dávány výzvy k opuštění prostoru a proběhl neúspěšný pokus o pomalé vytlačení z louky.

Na mezinárodní konferenci CEPOL, která proběhla v květnu 2013 v Polských Katowicích, byly prezentovány také taktické postupy polských a italských pořádkových sil. V prezentacích se objevily jako základní prvek také jedno, dvou až třířadé kordony vybavené štíty. Jednotky předváděly formace podobné římským „želvám“ (testudo). Sami velitelé těchto jednotek, ale předesílali, že tyto postupy se v současnosti ukazují jako překonané a pracuje se na změnách koncepce. Jednotky italských Carrabinieri mají trochu těžší možnosti pro změny. Kromě prevence a represe je povinný mezikrok před zákrokem tzv. „zastrašovávní“ nebo „odrazování“ (detterence). K tomuto účelu je zvolená právě taktika pomalého pochodu kordonu doprovázeného rytmickým tlučením obušky do štítů.

Do roku 2000 byly pořádkovými silami využívány nejvíce právě zmiňované kordony. Byly to v podstatě jediné taktické formace užívané při zákrocích. Pokud fungovaly, bylo to pouze v ulicích a pouze pro frontální průběh konfliktu. Kordony byly průběžně vylepšovány a násobeny. První řada se skládala ze štítů, další byly podpůrné. Tvořily oporu štítařům, případně s obušky v ruce prostupovaly skrze první řady. Pokud nastala situace, že nestačila fyzická síla policistů v kordonu k „přetlačení“ klientů, přistoupilo se k použití zásahových výbušek, slzného plynu či vodního stříkače. Zákroky na tribunách stadionů se vždy měnily v boj muže proti muži, pro tyto prostory taktika neexistovala vůbec a kordon se zde stavěl velmi těžko.

Ještě na opatření při zasedání MMF v roce 2000 byly ulice doslova zabetonovány těly policistů a jediný úkol byl ustát nápor útočících demonstrantů. Vzhledem k tomu, že stejnou strategií byli nasazení policisté, kteří nedisponovali dostatečnými ochrannými komplety pro tuto taktiku, docházelo k velmi vážným zraněním a krizovým situacím, kdy se demonstrantům téměř podařilo prorazit do chráněné zóny.

Přehodnocením stávajících postupů a především analýzou konkrétních událostí z opatření, byly postupně tvořeny návrhy taktik lépe odpovídající potřebám zákroků.

Bylo potřeba koncipovat postupy, které by bylo možno aplikovat stejně v širokých i v úzkých ulicích. V uzavřených prostorech i v otevřených arénách.

Celá strategie je postavená na větší aktivitě a dynamických postupech, než na statickém postaveni.

Tyto postupy jsou ukotveny ve zmíněném cvičebním řádu. V současné době jsou pořádkové jednotky na takové úrovni vycvičenosti, že je vhodné přizpůsobit obsah cvičebního řádu. Některé základní kroky a činnosti družstva jsou tak samozřejmé, že není potřeba je podrobně a zdlouhavě popisovat.

Změna taktiky „klientů“

Co doznalo největších změn je, ale chování klientů. Od masivních frontálních střetů přešli k asymetrickému průběhu konfliktu. Velký kompaktní dav se již nesnaží protlačit skrz policejní pozice. Dav se v případě konfliktu rozpadá na malé skupinky, které realizují nepravidelné výpady proti sobě, nebo proti policejním silám.

Kazuistika 4.

Na shromáždění a následném průvodu příznivců PEX v Janově 17. 11. 2008 je na záběrech z policejního vrtulníku zřetelně vidět jak se dav rozpadá na menší skupiny. V okamžiku, kdy útočníci zjistili, že je hlavní ulice vedoucí do sídliště s početnou romskou komunitou zablokována, rozběhli se doslova všemi směry a pokoušeli se dostat k cíli různými vstupy. Policejní síly na sebe navázaly téměř všechny útočné aktivity extrémistů, nedošlo tak k zamýšleným střetům PEX s romskou komunitou. Jako nejúčinnější taktika se ukázalo neustálými přesuny sil v ulicích kontrolovat celý prostor městské čtvrti. Pokaždé když některá z jednotek zůstala bez dalšího manévrování stát na jednom místě, došlo k zesilování útoků proti ní. Útočníci okamžitě využili časové prodlevy k budování zátarasů v ulicích.

Kazuistika 5

Shromáždění a pochod příznivců PEX v Přerově v na jaře 2009 už ukázalo, jak daleko v organizaci dokáží útočníci dojít. Několik dnů před shromážděním se pomocí internetu mobilizovaly „buňky“ z jednotlivých měst. Pracovníky SKP byly zachyceny konkrétní návrhy a plány na útoky proti policistům. V čase konání pochodu byly v jeho bezprostředním okolí nalezeny depoty se zásobami pyrotechniky. Po oficiálním ukončení shromáždění (tak aby byl svolavatel z obliga) došlo k rozpadu davu na menší skupiny, které se snažily nezávisle, ale najednou pronikat k domům ve čtvrti hustě obydlené romskou komunitou.

Dav agresivních útočníků dnes ani nevzniká. Často se formuje daleko od hlavního místa dění. Nebo se rváči „trousí“ na místo po dvojicích a trojicích aby se překvapivě seskupili co nejblíže místa konfliktu. Často při tom využívají aplikací do mobilních telefonů usnadňující navigaci.

Na shromážděních a pochodech není pro policii nezbytné věnovat úsilí koordinaci pohybu davu, pomocí pořádkových jednotek. To musí mít na starosti pořadatelé a především občan sám. Ten je povinen dodržovat zákony upravující jeho pohyb po ulici.

Preventivní působení

Ze zákona O policii české republiky plyne povinnost působit preventivně.

Povinnost preventivního působení policie má už několik let na starosti stále početnější Antikofliktní tým. Jestliže osoby v davu nedbají jeho dobře míněných doporučení, a zcela zjevně se dopustí porušení zákona, je na čase provést zákrok pořádkovou jednotkou.

Účastník shromáždění žije dvěma zásadními postoji. První je, že považuje svoje konání za natolik legální, že nehodlá ustoupit tzv. „policejní zvůli“. To byly typické situace zmiňovaných „náboženských shromáždění“, které blokovaly pochody pravicových extrémistů. Druhý postoj je naprostá sebejistota chuligánů-rváčů, kteří se prostě těžkoodděnců nebojí a považují je za dobré cíle pro poměřování svých sil. Další několikrát zmíněný faktor je „zážitkové násilí“. Pro osoby přicházející do davových situací s tímto cílem, je přítomnost policejních sil nezbytná. Jakmile začnou policisté nejistě přešlapovat na místě, klient to velmi rychle vycítí a dá to najevo.

Extrémismus – progrese jeho vnějších projevů

EXTRÉMISMUS -téma, které poslední měsíce hýbe společností, médii i policií. Tento text nepřináší závěry z pohledu operativních poznatků kriminální policie. I když v rámci spolupráce byly některé postřehy s příslušníky těchto útvarů konzultovány. Nejedná se také o vysoce odbornou charakteristiku a analýzu extremismu, jakou je například publikace JUDr. Jana Chmelíka – Extremismus a jeho právní a sociologické aspekty. Jde spíše o souhrn osobních zkušeností nabytých pozorováním situace během zákroků pořádkových jednotek.

Analýza vývojových trendů extrémistických skupin je pro pořádkové jednotky nezbytná. Hraje roli z hlediska krátkodobého, při přípravě bezpečnostních opatření. Z hlediska dlouhodobého je třeba k nim přihlížet při řešení celkové koncepce zákroků a vybavení pořádkových jednotek.

Text se zabývá analýzou progrese vnějších projevů extrémistické scény v České republice. V článku se promítá patnáctiletá vlastní praxe u pořádkové jednotky. Za tu dobu se výrazně změnily způsoby organizace těchto extremistických skupin, taktiky střetů a v neposlední řadě takové vnější prvky jako styl oblékání a používání doplňků.

Extremismus

Definovat zde obecně extremismus by bylo nošení dříví do lesa. Úspěšně se to podařilo, již výše zmíněným odborníkům. Extremismus v kontextu tohoto textu je vnímaný především jako konání určitých skupin, projevující se zejména pouličním násilím. Vzájemnými střety, střety s policií, ničením majetku a narušováním veřejného pořádku. Je diskutabilní, zda zrovna tyto projevy jsou tím největším nebezpečím, jaké může extremismus přinášet. Jsou to ale bezesporu projevy nejvíce vnímané veřejností a médii. Jsou nejvíce vidět, odehrávají se na ulicích, přímo před očima a pod okny občanů.

Další otázkou je začlenění některých skupin sportovních fanoušků do kontextu materiálu o extremismu. Mezi praktickým chováním některých tzv. „hooligans“ a jiných extrémistů není velký rozdíl. Ideová jednotnost příslušníků skupin hooligans, domlouvané a plánované násilné střety nebo naopak spontánní projevy agresivity. Projevy nesnášenlivosti, jejichž jediný důvod je deklarované příslušenství k určitému sportovnímu klubu. To vše v relativně silných a stabilních skupinách. V neposlední řadě prolínání některých fanoušků se skupinami pravicových extrémistů. Všechny tyto znaky hovoří spíše pro začlenění některých skupin fanouškovských násilníků mezi extremisty.

Extremismus se učí - změny postupů

V devadesátých letech bylo pro pouliční střety typické pohybovat se ve velkých skupinách. Přečíslení policejních sil bývalo pro dosažení záměru dostatečné. Přispěl k tomu i fakt, že Policie ČR tehdy nedisponovala dostatečně vycvičenými a koncepčně stabilizovanými pořádkovými silami. Pořádková jednotka Police ČR v Ostravě vznikla v roce 1993 a v Praze v roce 1994. Taktiky zákroků policie vycházely z postupů, které byly užívány před rokem 1989. Tehdy užívané velké a špatně manévrovatelné kordony byly spíše demonstrací síly než taktickým postupem. Ještě v květnu 1998 zaznamenala policie na bezpečnostním opatření při tzv. „street party“ v Praze drtivou porážku. I když lze připustit, že v tomto případě se na neúspěšném zákroku podílel i rapidní nedostatek sil v čase střetu.

Od té doby nastal u pořádkových jednotek Policie ČR zásadní obrat. Na opatření při zasedání MMF 2000 a o dva roky později při summitu NATO v Praze již začínaly pořádkové jednotky používat zcela jinou taktiku. Ke změně přispěla bezesporu pečlivá analytická práce s informacemi o chování extrémistů. Postupy policie spočívají v dynamickém způsobu řešení zákroků a snaha postihovat konkrétní pachatele porušení zákona.

Na postupy policie samozřejmě reagují i extrémisté samotní. Jejich počínání není vázáno nutností koncepčního řešením ani závaznými pokyny. Bývají proto velmi pružné. Svou roli hraje bezesporu množství informací z médií. Významnou roli hraje velmi rychlá a snadná výměna informací přímo mezi extrémisty pomocí internetu.

Na internetu je možné při troše trpělivosti dohledat přímo výukové videoklipy extrémistů. Na těchto videoklipech jsou zachyceny zakročující policejní jednotky. Videa s postupy jednotek jsou opatřeny komentáři a titulky, které popisují taktické aspekty a především možnosti obrany a protiakce.

Taktika malých skupin

V současné době preferují extrémisté při střetech s policií tzv. boj v malých skupinkách. Ten sebou přináší několik výhod.

Organizační – malá skupinka je při střetu, lépe ovladatelná

Operativnost – malou skupinku jde snadněji přepravit nepozorovaně do místa akce, nebo naopak lépe prchnout z místa hrozícího zákroku.

Osobní znalost – členové skupinky se dobře znají a je daleko těžší mezi ně proniknout. Přináší to komplikace při sledování pohybu skupinek operativci v civilu během opatření.

Malé skupinky jsou většinou organizovány z místních buněk z měst nebo sídlišť, odkud jejich členové pocházejí. Na akce se svolávají pomocí internetu nebo mobilu.

Jejich taktika střetu je zejména udeř a uteč. Extrémistům je zřejmé že proti vyzbrojeným a vycvičeným pořádkovým jednotkám mají v dlouhodobějším střetu malou šanci. Snaží se proto rychlými přesuny a nenadálými výpady proti cílům co nejvíce zaměstnat policii organizačně.

Taktika malých skupinek je dodržována i v rámci větších shromáždění. Při pečlivém sledování je možné pozorovat, jak i v rámci masovější akce, zůstávají menší buňky pořád pohromadě.

Tato taktika byla patrná i při protestní akci extrémistů v Přerově v dubnu 2009.

Na internetu byla zachycena krátká videa z jednotlivých měst, která měla motivační charakter. Na nich právě buňky jednotlivých měst slibovaly svou účast na akci.

Na akci samotné bylo zřetelné udržování „hloučků“.

Po jejím „oficiálním“ ukončení pořadatelem se celý dav nejdříve zdržoval na místě. Během tohoto čekání se kompaktní dav stále více dělil do skupinek. Na signál se celé shromáždění rozpadlo a jednotlivé skupinky se rozběhly za předem určeným cílem. Jejich snaha byla proniknout do přilehlé čtvrti obývané převážně romskými obyvateli.

Dalším cílem byla realizace útoků na policejní síly. Mělo se jednat o pokračování střetů z Litvínova (podzim 2008). Předpoklad připravovaných útoků na policii potvrdilo například množství zabavené pyrotechniky. O přípravě a organizovanosti svědčí nejen pyrotechnika zabavená přímo u zajištěných extrémistů, ale také nalézaná ve skrýších (depotech) v okolí trasy pochodu. O její nebezpečnosti svědčí úraz, který si způsobil jeden z extrémistů sám neopatrnou manipulací.

Zajímavým příkladem organizace útoků proti zakročujícím policistům (Přerov, květen 2009) byla připravená past. Jedna skupina extrémistů obsadila nádražní halu a ve vnitřních prostorách si připravila zásobu kamenů na házení. Druhá menší skupinka před nádražní budovou podnikla výpad proti policistům. Cílem tohoto výpadu bylo upoutat pozornost a strhnou policisty k pronásledování. Okamžitě po tomto výpadu útočná skupinka prchá do nádražní haly. Zde jsou připraveny záložní síly extrémistů, které mají za úkol odříznout pronásledujícím policistům cestu ven z haly a zaútočit připravenými kameny.

I když se přes urputnou snahu extrémistům nepodařilo většinu útoků dotáhnout do konce, byla organizace pomocí skupinek patrná až do konce akce.

Používání pyrotechniky

Stále častěji se objevuje na akcích extrémistů pyrotechnika, ať už kupovaná nebo podomácku zhotovená. V poslední době začínají účastníci střetů s policií používat také ruční slzotvorné spreje. Sprej může být dostatečně účinný k zastavení policisty. Útočník přitom neriskuje, že policistu nějak vážně zraní a ponese si přiměřené následky při dopadení. Při zákrocích proti fotbalovým hooligans v první polovině roku 2010 bylo několikrát zaregistrováno použití slzného spreje na povel. V jeden okamžik začne proti zakročujícím policistům stříkat sprej několik osob najednou. Většinou se jednalo o moment, kdy se policisté rozhodli zajistit konkrétní osobu ze skupiny, nebo se skupina pokusila o průlom z obklíčení.

Obligátní zápalné lahve nejsou tak častým jevem. Známý vítkovský případ žhářství byl sice realizován pomocí zápalné lahve, ale zde nešlo o použití při hromadné akci. Při použití taktiky malých skupinek není zápalná lahev tak výhodná. Je neskladná, přitom zápalná látka z lahve neustále vzlíná z knotu. Při jejím zapálení je její uživatel hned viditelný. Přitom se nemusí podařit při každém hodu lahev rozbít. Při opatření v Janově (podzim 2008) a v Přerově (jaro 2009) bylo možné pozorovat jinou taktiku používání hořlaviny proti policejním cílům. Útočník nese zápalnou látku v pevně uzavíratelné PET lahvi, neriskuje tak nechtěné rozlití či zapálení. Při přiblížení k policejnímu vozidlu se snaží vozidlo polít, nebo nalít hořlavinu dovnitř. Následně pak z odstupu pomocí jiného pyrotechnického prostředku (petardy) hozeného z dálky zapálit rozlitou hořlavinu. Takto bylo zapáleno vozidlo Městské policie v Janově. V Přerově byl zaznamenán pokus o polévání policejního vozidla hořlavinou. Pohotovým zákrokem policistů bylo dalšímu jednání zabráněno. O několik minut později byly u jiných zadržených extrémistů nalezeny PET lahve s kapalinou, která zápachem připomínala benzín.

Nebezpečné je používání již zmíněné pyrotechniky. Jedná se o výcvikové prostředky užívané v Armádě ČR a Policii ČR jako výbušky V5, V10. Dále části šrapnelových nábojů do signální pistole uzpůsobené k odpálení po odhozu pomocí zápalné šňůry. Jako velmi nebezpečné byly shledány zabavené tzv. „kulové pumy“ užívané jako ohněstrůjné efekty. Kulové pumy zajištěné při zákroku v Přerově (jaro 2009) měly průměr kolem 5cm a podle konzultací s odborníky takovýto prostředek vytváří efekt o průměru až 20m. To znamená, že jsou po odpálení po takovémto okruhu rozmetány žhavé fragmenty. Posledním pyrotechnickým prostředkem, který byl zajištěn na opatření v Přerově, byly tlakové nádobky na CO2 známé jako „sifonové bombičky“. Z těchto vyčnívalo asi 2 cm zelené zápalné šňůry. Při zkoumání pyrotechnickou službou bylo zjištěno, že jsou naplněny černým prachem. Po odpálení dochází k fragmentaci těla tlakové lahve a střepinový efekt je principielně podobný s ručním granátem. Při velikosti umožňující snadné ukrytí, lze konstatovat, že se jedná o velmi nebezpečný a zákeřný prostředek. Naštěstí nebylo registrováno jeho masovější rozšíření, nicméně i ojedinělé případy užití mohou napáchat vážné škody na zdraví.

Změna oblékání – extremismus jako módní trend

Od „pankáčů“, těžkých bot a „bomber“ bundy k black block.

Na fotografiích, které vznikaly na akcích extrémistů od devadesátých let po současnost, je patrný vývoj v oblékání. Podoba oblečení je nejvýraznějším prvkem jakési stavovské příslušnosti extrémisty. V současné době, je úplně jiná, než byla v 90. letech. Mezi účastníky a organizátory bitek mezi fanoušky, levicovými či pravicovými extrémisty už jen málokdy spatříte punkera s kohoutem, ocvokovanou bundou, „nácka s bomberem“ a botami Dr. Martens. Stejně tak jako hooligans většinou nechodí do rvaček v dresech svých klubů.

Bez rozdílů ideové orientace převažuje černá, tzv. BLACK BLOCK

Styl oblékání black block je jedním z importů ze zahraničí. Pozorný sociolog by zřejmě vystopoval, kde se objevil poprvé. Jeho masovější užití je registrováno právě od devadesátých let v Německu, zejména pak v Berlíně při nepokojích kolem 1. Máje. Policie byla při zákrocích opakovaně kritizována, že dopady používání donucovacích prostředků pociťovali mnohdy i nezúčastnění občané, kteří se nacházeli v místě zákroků. Německé pořádkové síly změnily strategie a snažily se vést zákroky co nejvíce selektivně. Výrazné oděvní doplňky extrémistů jim to usnadňovaly. Toto si extrémisté brzy uvědomili a začali se oblékat tak aby co nejvíce ztížili svou identifikaci. Základ tvořila tmavá mikina s kapucí a tmavé kalhoty s kapsami vojenského střihu. (viz obr) Těžké boty nahradila sportovní obuv, ve které se lépe běhá. Nezbytné byly tmavé brýle a šátek přes tvář. Dříve se užívaly neurčité oděvní značky. Dnes se výrobou toho „pravého“ black block oblečení zabývají specializované firmy. Jen některé z nich jsou uživateli uznávané. Černá barva už nestačí. U pravicového extremismu se mluví o získávání finančních prostředků právě prodejem respektovaných oděvních značek.

U nás byl black block poprvé výrazně registrován při nepokojích během zasedání MMF v Praze v roce 2000. Pro výhody, které nositeli přináší, se rozšířil od anarchistických a radikálně antifašistických skupin i mezi samotné neonacisty. Také fotbaloví hooligans pomalu opouštějí pestřejší sportovní oblečení. Nakonec i samotní výrobci fanoušky oblíbených značek (Umbro, Lonsdale, Ewerlast aj.) pružně reagují na požadavky trhu přechodem na obligátní tmavou.

Oblečení přesto zůstává zásadním výrazovým prostředkem příslušníků extrémistických skupin. Výrobní značky a symbolika znaků nadále odlišuje příslušníky různých postojových proudů i uvnitř v těchto skupinách. O přesných významech jednotlivých oděvních značek a symbolů na nich již bylo zpracovány jiné materiály. Rozepisovat se o nich více není předmětem tohoto článku a ani se jako autor necítím dostatečně kompetentní k analýze takto odborných poznatků.

Tuto kapitolu lze shrnout tak, že napříč orientací, či příslušnosti k určitému sportovnímu klubu v součastné době převažuje při oblékání extrémistů tmavé barvy. Oblečení střihem i materiály poskytující co největší pohodlí nejen pro nošení, ale i pro případný boj. Cílem takového oblékání je co nejvíce ztížit identifikaci při případném zákroku police a co nejvíce splynout s davem. Nelze pominout fakt, že mnohdy toto oblékání ovlivní i módní trendy. Osoby nosící takové oblečení a doplňky mohou mnohdy být puzeny pouze touhou, která je v anglicky mluvících zemích označována jako „wanna be…“ tzn. „být jako oni“ nebo „podobat se jim“. Potřeba takto vypadat mnohdy vysoce převyšuje potřebu takový skutečně být. Filosofie prodejců těchto doplňků na internetu tyto tužby jen podporuje. Označení výrobků jako „street warrior“ nebo „fighter“ spolu s komentáři, že toto jsou ty správné věcičky pro „styk s veřejností“ ještě více tlačí na vnitřní puzení klientů se takto vybavit. Orientace v oblékání extrémistů je díky black block komplikovanější, ale identifikace nuancí mnohdy může být jedním z důležitých vodítek pro určení příslušnosti k určité skupině.

Extremismus jako zábava

Levný adrenalinový sport

Jak levný tento způsob zábavy může být, záleží na úhlu pohledu. Z pohledu státu a Policie ČR samotné jsou to záležitosti milionových investic. Kromě nákladů na samotná bezpečnostní opatření je třeba brát v potaz i finanční prostředky vynaložené do vybavení a výcviku policejních sil. Další nemalé částky stojí samotné úkony s extrémisty od jejich zajištění až po vyřčení verdiktu soudu.

Z pohledu extrémisty jsou finanční investice naprosto zanedbatelné. Největším nákladem je pořízení si toho správného oblečení. Něco je potřeba investovat do přepravy na akce, což jsou vzhledem k velikosti České republiky maximálně v řádech stokorun. Pak už jen stačí být ve správný čas na správném místě. Dobrodružné honičky s odpůrci nebo s policií v ulicích. Domluvené nebo spontánní střety, ničení majetku, který je mnohdy bez přímé souvislosti s předmětem akce, prostě se jen připletl do cesty. To vše v bezpečí davu nebo skupiny či za použití maskování. Spíše než sport je pro takové konání vhodné jiné označení – zážitkové násilí.

Zážitkové násilí

Pojem, který je užíván spíše mezi psychology a sociology právě v souvislosti s projevy při pouličních střetech extrémistických skupin. Lze jej definovat asi tak, že násilí zde slouží jako prostředek k uspokojování vnitřních potřeb a tužeb. Násilí má podobu agrese vůči jiné osobě či věci. Prostředí davu nebo skupiny ještě více umocňuje dojmy. Zvýšená emocionalita, ztráta osobní zodpovědnosti, anonymita davu, nebo naopak pocit sounáležitosti a sdílení či potřeba „někam“ patřit.

Zážitek při účasti na akci je hlavním cílem. Deklarované postoje, politické či hodnotové orientace jsou spíše nosnou linkou v pozadí než hlavní hnací silou. Tou je právě touha být „při tom“, prožít si to dění nebo ještě lépe se na něm přímo podílet.

Jak bylo v úvodu řečeno, tento článek je syntézou vlastních pozorování během akcí pořádkových jednotek. Na základě těchto pozorování lze zodpovědně tvrdit, že většina účastníků extrémistických shromáždění se podobným počínáním velmi dobře a pouze baví. To však vůbec nesnižuje společenskou nebezpečnost a škody takto způsobené. Většina veřejnosti takový obraz nevnímá. Mnohdy nezapadá do dramatické stylizace podoby zpravodajství médií. Smějící se extrémisté na pozadí skupiny policejních těžkooděnců působí absurdně ve zprávách i těch nejbulvárnějších televizních stanic. Navíc média sama takový obraz účastníků nikdy proklamovat nebudou, protože by tak proti sobě obrátila početnou skupinu klientů. Policie se ve snaze dokumentovat konkrétní porušení zákona zaměřuje na ty, kteří zrovna konají. Takže oficiálních záběrů dobře bavících se účastníků protestních akcí je minimum.

Dokladem toho jaký hlad je po takových zážitcích, je fenomén posledních nejméně tří let. Jsou to domluvené rvačky fotbalových fanoušků. Policie a pořadatelé sportovních utkání dělají vše pro to, aby nedocházelo k podobným projevům na stadionech. Aktérům těchto střetů je v podstatě jedno, kde se setkají. Fotbal nebo jiný sport je pro ně naprosto podružnou záležitostí. Kalendář utkání slouží především pro určení termínu dalšího střetu. K jejich domlouvání se používají mobilní telefony. Dohodnutí místa a času střetu je záležitostí mnohdy pouhých desítek minut. Plánování usnadňuje zmiňovaná vazba na termíny a místa sportovních utkání. Střet samotný se mnohdy nemusí odehrát přímo v městě, kde sportovní utkání probíhá. Mnozí účastníci těchto střetů na utkání „svého klubu“ ani nedorazí. Ani o to nemají až takový zájem. Důležitý je pro ně střet s „těmi druhými“. Policie při bezpečnostních opatřeních v součastné době musí věnovat pozornost měnícím se počtům fanoušků. Pokud máme informace, že z města „A“ vyrazilo 500 fandů a k bránám stadionu v městě „B“ se dostavila sotva polovina, je pravděpodobné, že ta část co nedorazila, se někde poblíž připravuje na střet s rivaly.

Pojem „zážitkové násilí“ by si zasloužil si mnohem větší medializaci. Osoba, která by tak učinila, sice riskuje příval ukřivděných reakcí od těch, kteří by se mohli cítit podobným označením dotčení. Mnohé „akce“ extrémistů by dostaly přesnější pojmenování.

Potřeba sdílet. „You tube“, „facebook“ a jiné

Obraz násilných střetů v ulicích jako formy zábavy, umocňuje další projev a tím je vyvěšování „zážitků“ na internetu. Dramatická (někdy i úplně nudná) videa ze střetu mezi sebou nebo s policií, se mnohdy objeví na webu dříve, než skončí utkání klubu nebo celé policejní opatření.

Kromě „hrubých“ nijak neupravených materiálů, které jsou bezprostředním svědectvím z místa dění, se s odstupem času objevují na webu různá, většinou amatérsky sestříhaná videa. Je naprosto lhostejné, jestli byl jejich autor levicově nebo pravicově orientován. Mají několik shodných prvků. Videoklipový střih. Většinou dynamická emotivní hudba podkresluje ty nejdramatičtější záběry. Jsou na nich zachyceny špatnosti a nesprávné jednání „těch druhých“ a naopak spravedlivý boj a většinou vítězství „těch našich“. Finále videoklipu patří většinou výzvě k dalšímu boji za „naši věc“. Podobná videa vyvěšují na webu i zmiňovaní fotbaloví hooligans. Bývají většinou reportáží o řádění v tom či onom městě, které bylo završeno domluveným střetem s rivaly.

EXTREMISMUS JAKO HROZBA

O tom, že extremismus v kontextu tohoto textu je reálnou hrozbou, svědčí takové projevy jako zmiňovaný žhářský útok ve Vítkově. Tomu, že mnozí extrémisté mnohdy kladou přehnaný důraz na správné „extrémistické“ oblečeni, se lze pousmát. Není však žádným tajemstvím, že prodej oděvních a dalších doplňků bývá mnohdy zdrojem financí extrémistických skupin.

Jsou rvačky fanoušků jen blbá, ale neškodná zábava? Mnohdy jsem se při diskusích a konzultacích setkával s vnímáním rvaček fanoušků na odlehlých místech jako „menší zlo“, které lze i tolerovat. Myslím, že ani tyto projevy nelze podcenit. Jednak je třeba brát v potaz zmiňované prolínání radikálních fanoušků a neonacistických stoupenců. Intensivní činnost policie v závěru roku 2009 způsobila oslabení činnosti neonacistů. Ti zbylí si začali dávat větší pozor. Uvědomují si, že jakékoli jejich setkání bude pod drobnohledem policie. Setkávat se pod záminkou fandění je mnohem méně nápadné. Neméně závažný důvod proč nenechat rvačky fanoušků bez zřetele je fakt, že podobné střety jsou přípravou a tréninkem. Svědčí o tom množství videomateriálu, kde je vidět jak jsou střety řízeny a organizovány. Mnohdy je pořádají starší rváči pro ty mladší a vychovávají si tak nástupce. Schopnost organizace při střetu se nejvíce projevila při rvačce fans Baníku s fans Sparty v květnu 2009 poblíž Prahy. Při podrobné analýze střetu je patrná strategie řízení. Sparťané se už před rvačkou rozdělili na dvě skupiny. Jedna – hlavní šla přímo do hlavního střetu. Během rvačky druhá skupina, která byla ukrytá v přilehlém lese, zaútočila na skupinu Baníkovských fans ze strany. Baníkovští fans na útok ze strany zareagovali tak jak to nikdo nepředpokládal, nejprve se spořádaně stáhli asi o 20 m stranou hlavního boje. Okamžitě na to se znova seskupili a vyrazili do jednotně do protiútoku. Ten byl tak razantní, že sparťané, ač byli v množstevní převaze, začali prchat a už se nedokázali znova seskupit. V ten moment dorazila na místo také Speciální pořádková jednotka KŘP Praha a prováděla zákrok. Popsané taktické manévry, kterých byli schopni fans obou táborů už vyžadují určitou dávku organizace, secvičenosti a disciplíny při reakci na povely a pokyny. Policie by určitě neměla nechávat podobné střety stranou zájmu, pokud se nechce dočkat nepříjemného překvapení.

Z uvedené souhrnné analýzy je patrné jakými změnami prošla česká extrémistická scéna za posledních 15 let. I když praktické dopady zůstaly v zásadě podobné. Napadání, rvačky a zničený majetek je to, o co asi nikdo soudný zásadně nestojí. Na Policii ČR je, aby se tak dělo co nejméně. Kromě zlepšujícího se technického vybavení a taktických postupů je pro policejní praxi důležité také shromažďování a vyhodnocování informací.