Fair play ve světle problémů současného sportu

K povaze soudobého sportu

Sport, stále frekventovanější pojem v našem každodenním životě i v odborné literatuře, se nevyznačuje pouze jedinečnou pohybovou aktivitou a herní situací, nýbrž je zároveň i významným sociálním jevem. Sport patří k nejdiskutovanějším jevům společnosti nového tisíciletí. Jeho význam je dnes umocňován nesporným dopadem v rovině sociální, ekonomické i kulturní. Je ztělesněním obdivovaných hodnot radosti z pohybu, výkonu, zdraví a krásy. Stejně však odráží i řadu nově vyhrocovaných problémů, kterým musí s obavami dnešní svět čelit. Bezbřehá komercionalizace, konzumní sedavý způsob života, drogová scéna, korupce, rasismus, násilí na stadionech – i to vše odráží svět sportu v míře, odpovídající jeho virtuální přitažlivosti a mediální působivosti.

Staří Řekové nevyznávali soudobý princip olympismu či spíše olympijských her Citius − Altius – Fortius, starověké olympijské hry byly součástí nepsané kultury nezaznamenávající rekordní výsledky. Naopak orální kultura té doby se zaměřovala spíše na ceremoniální a rituální stránku sportovního klání perspektivou situačního prožitku a zdůrazněním kultury lidského těla. Dnešní důraz na dosahování rekordních výkonů a vítězství přináší rozvoj písemné kultury adorace vítězů, popisu sportovních událostí, výkonů a osobního života sportovních hvězd, ikon či hrdinů. Přitom z hlediska etiky je na půdě sportu hodnoceno to, co se odehrává ve skutečném sportovním klání, normativní principy jednání zůstávají spíše stranou. Soutěživost vrcholového výkonnostního sportu tak neponechává velký prostor pro morální principy. Z tohoto pohledu není snadní určit, jaký je skutečný význam pravidel na půdě sportu. Neregulují pouze průběh hry či soupeření, ale plní řadu konstitutivních funkcí v rovině materiálních podmínek soutěže. A především vytyčují linii mezi tím, co je povoleno, a co se už neslučuje se závaznými pravidly sportovního klání. Zde však nastává problém ve smyslu možných subjektivních interpretací rozhodnutí rozhodčích ve specifických herních situacích překračujících rámec běžných standardů. Tak se problém mnohdy přibližuje k tématu „unfair jednání” − formálně či z hlediska deklarovaných principů fair play.

Profesionální sportovní scéna do oblasti fair play vnáší řadu nových problémů a dosud ne zcela pregnantně zodpovězených otázek. Vrcholní sportovci jsou lépe a racionálněji trénovaní, požívají nejnovější výdobytky sportovního tréninku či sportovní medicíny, mají oproti minulosti lepší možnosti relaxace, jsou lépe technicky vybaveni a nenesou si do sportovní kariéry běžné materiální starosti. Přitom pravidla sportovního klání nijak přesně nevymezují „duch hry” (spirit of the game). Navíc je vrcholový sport ozvláštňován nejen novými sofistikovanými metodami tréninku a koučování, ale i inovovanými materiály sportovní výstroje a výzbroje (laminátové tyče) či inovacemi sportovního stylu (kupř. ve skoku vysokém). To vše směřuje spíše k jasně zaměřenému cíli: dosahování rekordních výsledků a vítězství. Zejména tam, kde jde o dosažení cíle „za každou cenu” je zpravidla „sportovní duch” a nepřekročitelný princip fair play zpochybňován úpornou snahu chápat soupeře spíše jako nepřítele, stojícího v cestě za kýženým vítězstvím a odměnou (Gunter, 2012).

Sport jako sociálně kulturní fenomén moderní doby bývá často ilustrován na pozadí renesance olympijských ideálů. V období zostřování konfliktů a mezistátních sporů je sportovní mírové soutěžení na mezinárodní úrovni v souladu se základní olympijskou myšlenkou považováno za hájemstvím usmíření a vzájemného porozumění, za impulz k řešení konfliktů a vhodnou bázi interkulturní spolupráce. Poslední dekády pak přinesly na globální aréně sportu zvýšení důrazu na princip rovnosti příležitostí, který byl v rovině práv barevných více méně naplněn, zatímco ve sféře rovného uplatnění žen ve sporu je situace stále komplikovaná či nepřehledná. Dnes jsme nicméně svědky toho, že sport v řadě případů přispívá k procesům emancipace zejména rozvojových zemí, nabízí možnosti posílení národní identity, posilování respektu ke státním symbolům. V individuální rovině je i významnou platformou pro budování osobních kariér a prestiže. Sport tak přímo či zprostředkovaně pomáhá budovat fungující globální společnost v souladu s principem „jednoty v různosti“. V obdobné míře to platí i o třídní, etnické či rasové logice ve sportu, kdy se zejména v naší současné sociálněpedagogické praxi má zato, že aktivní sport může být účinným výchovným nástrojem pro utváření pozitivních charakterových rysů. Vzdor skutečnosti, že sport je s dominantní kulturou a ideologickým systémem provázán v různých, mnohdy protichůdně působících vztazích a závislostech. Síla daného a z globálního pohledu rozrůzněného kulturního prostředí je tedy natolik mocná, že lze jen s velkými obtížemi jednoznačně zobecňovat zdroje, projevy a důsledky fungování sportu ve společnosti. Perspektiva olympismu, jak naznačíme dále, v tomto ohledu přináší nejen možnosti sbližování jednotlivých kultur, národů a skupin, ale skrývá v sobě i nově nastolené problémy a mnohdy spíše skrytě existující důsledky.

Na půdě politiky pak sport mnohdy vyvolává asociace s pocity národního sebevědomí a státní identity, v mnoha zemích jsou pak sportovní úspěchy využívány či zneužívány ke zvýšení renomé v globálních politických vztazích. Sport hraje nezastupitelnou úlohu i na půdě výchovy a vzdělání, neboť se stal integrální součástí školního života pro stamiliony studentů v soudobém světě, a to jak v rámci výuky tělesné výchovy, tak na kolbištích středoškolských a vysokoškolských soutěží, přeborů a závodů.

V kontextu povahy naší kulturní sféry se sport z hlediska socializačních účinků projevuje vzhledem k perspektivám rozvíjení principu fair play zejména:

Příležitostí prověřovat a rozvíjet vlastní schopnosti a identitu i mimo rámec sportu.
Přístupem ke zkušenostem mimo rámec šatny a hrací plochy.
Formováním nových vztahů, včetně sféry mimo sport.
Poučením, jak sportovní zkušenost možno prakticky využít i v jiných oblastech života.
Příležitostí jednat s jedincem jako s komplexní osobností a nikoli jako jednostranně rozvinutým sportovcem.
Šancí být kompetentní, zodpovědný a uznávaný i mimo úzký rámec sportu (Coakley, 2001, s. 92–93).

Přitom výkonnostní vrcholový sport je založen na principu sportovní etiky, budované na ideji, že sportovní mistrovství je výsledkem systematické oddanosti sportovní přípravě, ochoty k oběti a zřeknutí se běžných standardů osobního života. Oproti tomu zájmový rekreační sport jako aktivita volného času spatřuje ve sportování cíl sám o sobě, kombinaci mezi fyzickou aktivitou a prostředím, cestu k osobnímu prožitku, utužení fyzické kondice a psychické pohody, kdy soupeř není nepřítel, ale vítaný prostředek prověření sportovních dovedností (Coakley, 2001, s. 94–95).

Širší kontext uplatňování principu fair play ve sportu má své nezpochybnitelné filozofické a etické dimenze. První vyjadřuje prohlubování propasti mezi vrcholovým elitním sportem a rekreačně kondičním sportem: Sport se globalizuje jako jedinečné divácká forma masové kultury, zároveň však ztrácí stálou masovou základu pravidelně aktivně sportujících. Takovéto společenské klima umožňuje vznik elitářského a protekčního individualismu sportovních hvězd, usnadňuje slábnutí autority morálních stimulů a na cestě za dosahováním fantastických výkonů a rekordů přináší i nečisté, neférové metody cest k jejich dosahování (Oborný, 2001, s. 18–19).

Negativních tendencí ve sportu a jejich dopadů na mravní úroveň společnosti si všímá sportovní etika. Připomíná již diskutovaný fakt, že dnešek je poznamenán honbou za kvantitativně pojatými výkony, když „etický výměr sportovce byl odsunut jako něco, co se nedá změřit“ (Hogenová, 1997, s. 105). Upozorňuje se, že současný ideál výkonu a produktivity staví do nového světla platnost a význam zásady fair play. Čestná hra, jednání v souladu se zásadami slušného sportovního chování se ve výkonnostním sportu pokládají někdy spíše za slabost, nadbytečnou překážku žádoucímu výkonu. Přitom se zapomíná na duch olympismem prostoupené sportovní etiky, který fair play přesahuje nikoli pouhým respektováním pravidel, nýbrž i tím, že v sobě nese i pojmy přátelství, uznávání osobnostní jedinečnosti druhého a zejména široce pojímanou kategorii sportovního ducha.

Jistě se shodneme, že míra a povaha respektu k principům fair play se utváří zejména v mladém věku. Přitom se nacházíme v situaci, kdy se sport mládeže v našem prostředí vyznačuje privatizací spojenou s růstem komerčních či privátních organizací a slábnoucím významem financování sportovně pohybových aktivit z veřejných zdrojů. Zejména mládež je na všech úrovních sportu motivována k dosahování stále lepších výsledků (etika výkonu), rostoucí počet programově a cíleně na výkon zaměřených tréninkových zařízení přináší i růst elitářství úzce specializovaných sportovců. Pozitivně protisměrným směrem naopak působí rostoucí popularita a masovost tzv. alternativních sportů, rozvíjející neorganizované pohybově-sportovní aktivity provozované s ohledem na možnosti a meze daných prostorových, materiálních, ekonomických a časových podmínek.

Obecně vzato nesmíme však pouštět ze zřetele, že princip fair play je ohrožován i v situacích, kdy hráči, atleti, sportovci a trenéři praktikují sice formálně legální, ale z etického pohledu pochybnou taktiku – jako kupříkladu verbální napadání a zneklidňování soupeře, účelové zkreslování vlastních schopností s cílem zmást soupeře, a získat si tak nad ním taktickou výhodu. Takováto praxe chvástavého zastrašování soupeře není sice vysloveně porušováním herních pravidel, ale obecně je považována za neetickou.

Existují však i další praktiky, využívané a zneužívané v kontextu sportovní etiky. Ta, jako koncept označující charakteristický rys proměn soudobého vrcholového sportu, je chápána jako úporná snaha sportovců a realizačních týmů dosáhnout maximálního výkonu, vítězství, rekordů, odměny. A to i za cenu maximálního sebeobětování, bolesti, zranění či ztráty respektu před nepřekročitelným principem fair play. Na vrcholových úrovních některých forem sportu se tak postupně vytváří situace (level playing field), ve které přizpůsobení se nastaveným parametrům maximálního výkonu a vítězství silně motivuje obcházení zásady fair play (doping v Tour de France, korupce ve fotbalu). Vzniká tak jakási nová podoba či rovina fair play, kdy rovnost přístupu ke sportovnímu klání „zaručuje“ rovné sdílení unfair prostředků. V krajním případě pak kupř. legalizace dopingu – výkon podporujících látek – jako rovnost na „startovní čáře“, může být považována za „férovou“. Ti sportovci, kteří z morálních či zdravotních důvodů doping odmítnou, ocitají se v nevýhodné soutěžní situaci, za kterou „si mohou sami“.

V rámci diskuzí na téma fair play ve sportu je třeba zmínit nově konstruovanou kategorii hubris – tendenci některých vrcholově výkonnostních sportovců přitahovat za každou cenu diváckou pozornost a účelově vytvářet image výjimečnosti i za cenu postupné ztráty kontaktu s reálným životem každodennosti a socializačních obtíží spojených s ukončením sportovní kariéry.

Školní tělesná výchova a problematika fair play

Problematiky fair play je v našem kulturním prostředí téměř nemyslitelná bez výuky na poli školní tělesné výchovy. Plnějšímu zmapování problematiky školní tělesné výchovy přispívá i úroveň a praktické uplatnění učitelů tělesné výchovy v naší republice. Ukazuje se, že řada absolventů sportovních fakult vnímá studium jako pragmatickou účelovou možnost ve smyslu širšího uplatnění vysokoškolského diplomu kupříkladu ve stále u nás ne zcela jasné pozici „manažer“. Tato skutečnost jistě není dobrým východiskem pro zvyšování jak úrovně školní tělesné výchovy, tak širší perspektivou principu fair play pojímaného sportu v naší společnosti.

Význam školy v hodnotovém modelování principu fair play v obecné rovině a na úrovni sportu je dán již tím, že již svou profesní povahou cílí k socializačně, výchovně a vzdělanostně důležitému přenosu osvědčených společenských hodnot, norem, zvyků a obyčejů.

Právě tato profese významně zajišťuje společenskou přenosnost vědomostí, vzdělání, kultury, podílí se nezastupitelně na udržování a rozvoji lidské kvalifikace a profesní zdatnosti. Daný kulturní rámec již v samé podstatě imperativu kontinuity vkládá právě do rukou učitelů úkol nepřetržitosti výchovy a vzdělání, a tím také předurčuje míru její sociální prestiže a společenského kreditu. Přitom značná prestiž učitelů staví především na nezastupitelné úloze na poli výchovy a vzdělání. Zde je třeba zdůraznit, že vedle kulturního procesu je to právě vzdělávací proces, podílející se na povaze a kontinuitě hodnotového vývoje společnosti a úrovni její stabilizace. Celospolečenské klima respektu k právu a slušnosti je tak nepochybně nezastupitelným předpokladem vštěpování principu fair play jak na půdě školy, tak v konkrétním prostředí sportu.

Zajímavým zjištěním je i povaha atmosféry ve vyučovací jednotce tělesné výchovy. Ta svou nepochybnou specifikou a diametrální odlišností od atmosféry v ostatních vyučovacích předmětech přináší i příznaky jisté neukázněnosti a pohodlnosti ve verbálním projevu učitele. Prakticky tak běží o vyšší frekvenci slangových a hovorových výrazů, nesprávný slovosled, vyšší výskyt jednočlenných vět, vyšší míru užití nespisovných koncovek a vyšší užití citoslovcí. Každý učitel tedy mluví jinak ve třídě při výuce teoretických naukových předmětů a jinak v tělocvičně. Verbální projev učitelů tělesné výchovy nemá tedy mnohdy očekávané kvality. V tomto směru se aktualizuje prospěšnost zavedení rétoriky ve studijních programech učitelství tělesné výchovy. Tím spíše, že zájem o rétoriku se stále ve všech oblastech společenského života zvyšuje (Karásková, Robotová, 2001 s. 138).

Doping, jako křivé zrcadlo hodnotového přístupu k zásadě fair play ve sportu, je odbornou literaturou považován za trvale aktuální jev sportovní scény. Přitom se připouští rozdíly v jednotlivých zemích. Vcelku jsme svědky spíše skeptického pohledu na možnosti vytěsnění dopingu ze sportu. Připomíná se přitom celkový duch soudobého postmoderního pluralismu, vyznačujícího se nevázaností, růzností a tolerancí nahrazující tradiční hodnoty svobody, rovnosti a bratrství. S trpkostí je tak běžně konstatována praxe životní filozofie nechuti k univerzálním a obecně platným a uznávaným hodnotám. Projevuje se tak mnohdy převaha víry nad rozumem, rostoucí narcisismus, účelovost jednání, obecné zpochybňování tradice a pevného hodnotového ukotvení. Právě účelovost se stává silným motivem dosahování mimořádných výkonů či adorace kultu tělesné krásy (nikoli ducha), a to i za cenu zneužívání dopingových látek. Celková permisivita v rámci soudobého společenského klimatu v naší kulturní sféře pak přináší růst drogové scény a dopingu jako specifického problému ve vztahu sportu a společnosti na přelomu tisíciletí.

Soudobý systém vzdělávání je otevřený novým pedagogickým metodám, zejména univerzálně formulovaným sociálně apelujícím a morálně orientovaným hodnotovým poselstvím. Tělesná výchova tak necílí „pouze“ k podpoře tělesné zdatnosti, ale je i nezastupitelnou platformou vštěpování poselství olympismu jako kulturního modelu spoluutvářejícího morální postoje, úctu k životu a lidskému jedinci, respekt před imperativem lidské důstojnosti.

Vzdělávací a sociální aspekt olympijské výchovy je umocňován především v prostředí pořádání olympijských her, kdy zvýšený zájem o olympijské klání může být vhodnou cestou – jako v případě Kanady v průběhu příprav na zimní olympiádu v Calgary – k posílení zájmu a sportovní volnočasové aktivity v přírodě a aktualizaci životních hodnot úspěchu. (Żukowski, 2002). Olympijská výchova akcentující princip fair play vychází z džentlmenské zásady respektu před obecně přijímanými pravidly, ohledu k soupeři, zachování rovných šancí, odmítnutí principu nadřazenosti, minimalizování utrpení soupeře, zříkání se nezasloužených praktických výhod, nekompromisního přístupu k chybném výkladu pravidel, zachování přátelské týmové atmosféry, důrazu na spolupráci (Krawczyk, 1998). Není však pochyb, že princip fair play má dobré podmínky pro všeobecné akceptování tam, kde v širším společenském prostředí, na půdě politiky, práva a ekonomky, jsou důsledně uplatňovány zákonné a morální normy, kde jasně funguje právní vědomí a kde korupce, protekcionismus a nepotismus stojí na samém dně společenských hodnot.

Vrcholový sport versus fair play – jak dál?

Řada problémů, spoluutvářející respekt k zásadě férového přístupu ke sportovnímu klání, se objevuje zejména na půdě výkonnostního vrcholového sportu mládeže. Z mnoha doporučení zaznívajících na tuto adresu na sebe upozornil před bezmála dvaceti lety sociolog Peter Donnelly, když nastínil základní trendy možných změn, které by se měly primárně odvíjet od:

změn v celkové filozofii vrcholového sportu, jeho způsobu práce, pravidel a směřování, které by měly být zaměřeny jasně na práva a zájmy dětí a mládeže;
vytváření přirozenějšího, tedy méně institucionálně kontrolovaného prostředí, které by podporovalo všestrannost individuálního rozvoje, růstu a vyspělosti (Donnelly, 1993, s. 95–126).

Jsme svědky dynamických změn v motivační struktuře všech „kolem sportu“. Sportovci nejsou mnohdy motivováni výkonem, ale odměnou za výkon či vítězství. Trenéři nejsou vždy hodnoceni za sportovní mistrovství svých svěřenců, nýbrž za počet vítězství či skóre. A v souladu s tímto principem jsou také účelově odvoláváni. Majitelé sportovních klubů nemusí být investičně motivování láskou ke sporu, ale „pouze“ čistě komerčními důvody. Vcelku však pro většinu sportovců a vyznavačů sportu je sport stále hodnotou samou o sobě, hodnotou v pravém smyslu jedinečnou, kde radost z pohybu, slastný pocit únavy, zdravá soutěživost a divácká radost z vítězství jsou jedinečnou protiváhou šedi každodennosti. Sport tak vždy byl, je a jistě bude zejména fenoménem rozšiřujícím pozitivní obzory našich životů. Nic na tom nemění skutečnost, že jeho mediálně zjednodušené a komerčně zaměřené formy celou mapu mnohostrannosti sportu značně zkreslují. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století zřejmě nikdo nedokázal odhadnout, do jaké míry se sport stane o sto let později národní a v jistém ohledu i globální posedlostí. Vzdor některým „romantickým názorům“ je evidentní, že sport je globálně mnohem populárnější a je silně vnímán jako ekonomické odvětví s obrovským kolotočem peněz, závratných kariér a obdivu. Nikdy v historii lidé nevěnovali tolik času sledování sportovních událostí a nikdy nebyli vystaveni tak masivnímu marketingovému a reklamnímu působení jako právě na půdě mediálně konzumovaného sportu. Nikdy si lidé nepořizovali tolik sportovního oblečení a sportovní výbavy, nikdy jsme nebyli svědky takové loajality fanoušků a mediálního zájmu o sport jako právě dnes.

Na horizontu budoucího vývoje sportu se neobjevuje žádný vážný důvod, proč by se měla a mohla situace v tomto ohledu měnit. A to jak na straně poptávky, tak na straně nabídky. Poptávka otevírá zejména v některých regionech soudobého světa velké možnosti růstu v kontextu sociálně podmíněných změn ve struktuře hodnot, životního stylu, forem aktivit volného času, životní úrovně. A nabídka, ta je ze strany sportovního průmyslu schopna technicky zajistit téměř jakékoli požadavky na mediální sportovní zážitek.

Na prahu nového tisíciletí se tak zdá, že sport jako sociální fenomén, v souladu se základními charakteristikami světa, jehož je součástí, přinese ještě vyšší míru využití sofistikované techniky, větší koncentraci financí a silnější provázanost na mediální technologie než ve století dvacátém.

Povahu soudobého sportu, zejména jeho vrcholovou olympijskou úroveň, ovlivňuje významnou a rostoucí měrou jeho globálně nastavená medializace. Sport se tak stává jedním z nejsilnějších globálních idiomů srozumitelných v širším kontextu kulturní, politické, sociální či etnické plurality. Tím spíše, že vliv médií narůstá úměrně s dramatickým rozvojem dělby práce a nárůstem zprostředkovaných informací. Jsme svědky dynamického rozvoje globální mediální sportovní sítě s řadou speciálních sportovních kanálů a programů; mediální sport je nesmírně přitažlivou podívanou a přímé přenosy z olympijských her či světových mistrovství sledují miliardy diváků ve více než dvou stech zemí všech kontinentů. Nepřekvapuje proto právě převažující nejpřednější zastoupení sportovních přenosů v dvacítce nejsledovanějších pořadů v dějinách televize (Maguire at al., 2002, s. 50). Média vybírají, tlumočí a interpretují sportovní akce s cílem zaujmout a udržet pozornost diváka. S tím související vzájemná závislost vztahů mezi sportovními organizacemi, mediálními společnostmi a marketingovými agenturami je nepochybně životadárným zdrojem existence komerčního diváckého sportu (Sekot, 2006, s. 199–212). Tato skutečnost nepochybně výrazně napomáhá rozvoji a šíření sportu, jeho popularitě, znalostem o jednotlivých i méně známých odvětvích, přináší řadu prožitků. Přitom však média neprezentují vrcholové sportovce vždy jako vzory hodné následování, ale – ve snaze „za každou cenu“ přitáhnout pozornost diváků a reklamnách agentur – cestou skandalizováni, odsuzováni a zatracováni negativních stránek zejména vrcholového sportu, který zpravidla odráží úpornou snahu sportovců či trenérů vyhnout se neúspěchu či neschopnost sportovců vyrovnat se s nároky (a nástrahami) vrcholové sportovní kariéry. Pro média je tak téma zneužívání dopingových prostředků, účelového porušování pravidel, korupce či osobního selhání sportovní hvězdy neodolatelným zpravodajským tématem. Přitom však mnohdy dochází ke zjednodušenému dojmu, že ve sportu je možné, ba žádoucí podvádět. Tedy, že princip fair play je spíše než nepřekročitelná zásada fungování sportu na všech úrovních spíše líbivá etická nálepka.

Pro média (a konzumenty masových médií) je neodolatelná i scéna „kultu hvězd“, když zejména „pikantní“ historky z jejich osobního života jsou medializovány jako trvale vděčné téma zajišťující „mediální konzum“ (Dovalil, 2008, s. 5–8). Z hlediska hodnotového působení sportu, v kontextu obrany jedinečného poslání principu fair play, je pak nutno pečlivě zvažovat důsledky skutečnosti, že dramatické změny ve sportu na pozadí zesilujícího významu médií, profesionalizace, komercionalizace a sponzorství udělují světu sportu a jeho hvězdným představitelům rostoucí sociální a kulturní status. Ten je však spojován i s hodnotovým a etickým poselstvím vysílaným do společnosti a stává se tak jedním z důležitých aspektů sociálně kulturní povahy sportu. Sláva – včetně té sportovní – se dnes utváří v reálném čase ve smyslu viditelné známosti cestou generování celebrit, zatímco v minulosti všeobecná známost a proslulost znamenala časem prověřenou velikost, význam, důležitost, silné pozitivní hodnotové poselství. Slávu lze fabrikovat či generovat (ve sportu nepochybně vždy na bázi výkonu), lze produkovat celebrity, nelze však uměle vytvářet hodnotové vzory typu hrdinů. I pro svět sportu platí, že princip fair play je nesmazatelně generován zejména heroickými nositeli pozitivních následování hodných jedinečných skutků, hvězdy pak evokují spíše „velké jméno“. Nezapomínejme proto, že pěstování principu fair play ve sportu je spojeno i se sportovním hrdinstvím, na rozdíl od celebrit trvale vrytých v paměti jako součást hodnotového poslelství sportu (Sekot, 2008, s. 174–177).

Olympijské hnutí – ideová a organizační báze principu fair play ve sportu

Předvídat budoucí vývoj sportu znamená i zabývat se možnostmi a mezemi dalšího vývoje olympismu. Principiální názory expertů z hlediska tendencí v tomto ohledu zaznamenaly řadu důrazů, které lze zobecnit:

Olympijské hry jako výraz moderní kultury budou věčné.
Globalizace olympismu a olympijského hnutí povede ke znevýhodňování sportu v rozvojových zemích.
Rychlý rozvoj nových netradičních sportů bude přitahovat rostoucí počet mladých lidí, a poroste tak tlak na jejich postupné zařazování do programového rámce OH.
Bude třeba globálně řídit a koordinovat počet regionálních, mezinárodních a světových sportovních soutěží.
Vzorovými zeměmi harmonizace sportu pro všechny a vrcholového sportu budou země jako Norsko, Finsko, Německo, Austrálie a Kanada.
Dojde k posílení role národních olympijských výborů (Dovalil a kol., 2004, s. 185).

Aktuální impulzy dalšího směřování olympijského hnutí přinesl zejména XIII. olympijský kongres a 121. zasedání Mezinárodního olympijského výboru v Kodani v roce říjnu 2009.

Hlavním posláním tohoto významného shromáždění bylo zhodnocení stavu olympijského hnutí ve vyvíjející se globální společnosti dneška a posouzení budoucnosti tohoto hnutí s cílem poskytnout všem složkám olympijského hnutí a dalším zainteresovaným stranám vodítka, návrhy a doporučení pro jeho propagaci a harmonický rozvoj v rámci společnosti jako celku. 1 249 účastníkům Kongresu předsedal Jacques Rogge, předseda Mezinárodního olympijského výboru. V průběhu třídenního shromáždění zaznělo 453 příspěvků členů olympijské rodiny a 1 319 příspěvků veřejnosti. Myšlenky, návrhy a úvahy obsažené v těchto příspěvcích byly zaznamenány a vzaty v úvahu při formulování následujících doporučení (XIIIe Congres olympique Copenhague, 2009):

Sportovci mají v olympijském hnutí ústřední význam. Organizačně se opírají o struktury místních sportovních klubů, národních a mezinárodních sportovních federace a národních olympijských výborů. Sportovci musejí být součástí orgánů olympijského hnutí, které by měly zajišťovat, aby všichni sportovci mohli soutěžit za rovných podmínek.

Nejvyšší prioritou celého olympijského hnutí je boj proti dopingu vycházející z principu nulové tolerance. Stejně tak by ale i sportovci a jejich zástupci měli aktivně přispívat k tomu, aby v olympijském sportu nebylo místo pro podvádění a aby se přikládal maximální význam dodržování olympijské zásady fair play. Důležitou prioritou pro celé olympijské hnutí musí být ochrana tělesného a duševního zdraví všech sportovců. Pozornost je nutné věnovat specifickým potřebám sportovců s postižením.

Všechny složky olympijského hnutí a další zainteresované strany (včetně manažerů, agentů a sponzorů) by cestou kodexu ochrany práv sportovců měly brát v potaz současné trendy nadměrného naplňování tréninkových rozvrhů, programů soutěží a kalendářů sportovních akcí, které mohou sportovce, a zejména mladé sportovce, poškozovat z hlediska jejich výkonnosti, zdraví i nasazení, a respektovat imperativ programů profesního rozvoje sportovců ve smyslu tzv. dvojí kariéry. Doporučuje se ustavit komisi MOV, která by měla na starosti záležitosti související s trenéry, instruktory a realizačními týmy sportovců.

Nově se za sílící vysokou prioritu pokládá rozvoj uživatelsky přívětivých a přístupných komunikačních kanálů umožňujících všem sportovcům a organizacím sportovců pravidelně šířit a sdílet informace. Olympijské hnutí znovu potvrzuje svůj důrazný nesouhlas s účelovými změnami státní příslušnosti sportovců (tzv. obchodováním s občanstvím a cestovním pasem), které představují zneužití ducha soutěživosti, jež je sportovnímu světu vlastní.

Olympijské hry jsou sice všeobecně uznávány jako jedinečná a prvotřídní událost, která všem účastníkům a divákům zaručeně přináší bohatství nezapomenutelných zážitků.

Přesto je však zásadně důležité, aby MOV vyvíjel veškeré úsilí k zachování postavení her jako prvotřídní události. Tak bude zajištěno co největší osvojení a prosazení základních principů a hodnot olympismu, jež jsou svrchovaným způsobem ztělesňovány právě olympijskými hrami. OH musí být založeny na principu univerzálnosti, zahrnujícím nejen přístup k soutěžím, sportovní infrastruktuře a pořádání špičkových sportovních událostí, který ve svém nejvlastnějším základu znamená otevřený přístup všech národů a všech kultur ke sportu, od místní úrovně až po úroveň olympijskou, a ke všem výhodám a příležitostem, které sport přináší. Tímto principem by měla být inspirována práce celého olympijského hnutí. Olympijské hnutí musí přitom zajistit, aby olympijské hry zachovávaly jak olympijské hodnoty, tak zásady ochrany životního prostředí, reagovaly na potřeby mladé generace sportovců a posilovaly rovnost pohlaví a rovnost příležitostí.

Z hlediska struktury olympijských her je nutné provádět další výzkum s cílem porozumět tomu, jak jednotlivé sporty a disciplíny v rámci olympijského programu přispívají k celkové hodnotě her, včetně posuzování úrovně přitažlivosti a atraktivity her na dynamickém celosvětovém trhu. MOV by měl zvážit vytvoření souboru minimálních požadavků, které by města ucházející se o pořádání her musela splnit před tím, než by mohlo být zvažováno jejich zařazení do fáze kandidatury.

Struktura olympijského hnutí musí jasně odrážet odhodlání realizovat politiku na podporu porozumění a sdílení univerzální povahy sportu. Olympijské hnutí se tak bude moci přiblížit svému konečnému cíli, kterým je zdravější společnost vyznačující se větší rovností a větší tolerancí, zbavená předsudků a rozdělení a neposkvrněná diskriminací a nespravedlností. Měly by být rozvíjeny vhodné institucionalizované formy vzájemně výhodné spolupráce a partnerství mezi vládami a členy olympijského hnutí v oblastech, jež by měly zahrnovat: rozvoj a podporu zapojení do sportu pro všechny, pořádání sportovních soutěží pro mladé lidi na celém světě, ochranu zdraví mladých lidí a sportovců, boj proti dopingu a podporu pro sportovce na konci jejich dráhy v závodním sportu, kteří zažívají přechod do života mimo sportovní scénu.

Při vědomí a uznání skutečnosti, že olympijská symbolika je majetkem MOV, by olympijské hnutí mělo vždy přispívat k ochraně olympijské symboliky, zejména olympijského symbolu a olympijských emblémů. Olympijské hnutí by mělo přijímat vhodná opatření pro prosazování těsnějších vztahů mezi sportem, kulturou a vzděláváním, a to prostřednictvím olympijských her a olympijských her mládeže, a prostřednictvím podpory a povzbuzování aktivit jako je Mezinárodní olympijská akademie, národní olympijské akademie, olympijská muzea nebo síť olympijských muzeí.

Olympismus a mládež vytváří spojení, vyjadřující potřebu rozšířit cestou šíření myšlenky nezastupitelné úlohy sportu v životě jedince a společnosti zvyšováním vlivu na mladé lidi na celém světě s využitím sportu jako katalyzátoru jejich vzdělávání a osobního rozvoje. Pro zajištění vyšší účasti na tělesných aktivitách a sportu a kvůli podpoře zdravého životního stylu by měly být vlády vybízeny k tomu, aby se snažily intenzivněji spolupracovat se sportovními organizacemi a mladými lidmi tak, aby sportovní aktivity zaujímaly významné místo ve školách všech úrovní pro žáky všech věkových skupin.

Přitom olympijské hry mládeže představují v historii moderního olympijského hnutí jedinečnou příležitost zvýšit celosvětově laťku, pokud jde o realizaci vzdělávacích a sportovních programů pro všechny mladé lidi, a stanovit budoucí kroky MOV a olympijského hnutí týkající se vzdělávacích a sportovních programů pro mládež.

Hodnotové směřování soudobého sportu

Sociologický hodnotově motivovaný zájem o sport je do značné míry stimulován prohlubující se propastí mezi zájmovými volnočasovými sportovními aktivitami na jedné straně a dynamikou elitního profesionálního sportu na druhé straně. Rozporuplný vývoj sportu v tomto kontextu vyvolává následující zdroje napětí:

Mnohdy neslučitelné zájmy mezi elitním a klubovým sportem v rovině odborného vedení, financování, hodnotového směřování, budování relevantní infrastruktury či tvorby kalendáře sportovních akcí.
Rozdílnost mezi vysoce individualizovanými potřebami a cíli elitních atletů, ocitajících se v izolaci od klubového sportu, a kolektivními potřebami a cíli širší členské základny, tedy rozpor mezi krajně utilitárním chápáním sportu a vnímáním sportu jako vysoce sociálně hodnocené celoživotní potřeby.
Napětí mezi účelově racionálním byrokratickým modelem profesionálního sportu adorujícím modernizaci a změnu, a klubovým voluntaristickým akcentem na trvalost, stabilitu a kontinuitu.
Odpor regionů, teritorií a států akcentující širokou členskou základnu sportu vůči centralizačním snahám úzké vrstvy vrcholové reprezentace (Green, Houlihan, 2005, s. 169–170).

Zásadním dokumentem o postavení sportu ve společnosti v naší kulturní sféře je „Amsterodamská deklarace“, funguje i Evropská konference ministrů zodpovědných za sport a Řídící výbor Rady Evropy pro sport. Panevropská spolupráce v oblasti sportu tak v centru pozornosti rozvíjí i s výhledem do budoucnosti témata: podpora sportu pro všechny jako prostředku ke zlepšení kvality života, ulehčení sociální integrace a upevnění sociální soudržnosti zejména mezi mladými lidmi či posilování tolerance pomocí sportu a ochrana sportu před nástrahami, kterým v současnosti čelí. Akcentuje trvale nezastupitelný hodnotový význam akcí jako výchova mládeže sportem, olympijský program solidarity, ekonomický význam sportu, antidopingová opatření, úsilí o etický, bezpečný a zdravý sport.

Obdobně orientovaný Program Eurofit je zaměřený na zkoumání rychlosti, vytrvalosti, síly a pohybových dovedností školní mládeže a dospělých a usiluje o snížení, případně eliminování dopingu ve sportu na všech jeho úrovních cestou omezení nedovoleného obchodování výkonnost podporujících prostředků, zvýšení účinnosti protidopingových testů, podporu výchovných a osvětových programů a zabezpečení efektivnosti trestů za doping. Navíc se aktuálně zamýšlí nad možnostmi prevence násilí na sportovních stadionech a věnuje se v této souvislosti oživení praktických dopadů „triády“ sport, tolerance a fair play.

Důraz na masovost sportování jako celoživotní volnočasové zájmové kondiční aktivity považujeme za společensky nejdůležitější stránku budoucího vývoje sportu, který by měl na prvním místě vycházet vstříc zásadě všestrannosti zdravého rozvoje osobnosti jako jednoho z nezastupitelných předpokladů harmonického rozvoje společnosti.

Aktuální diskuse k problematice: fair play versus „olympijský průmysl“

Kritická sociologie se zejména v posledních letech zabývá problematikou fair play ve sportu i prizmatem kritiky pořádání olympijských her (Lenskyj, 2008) a střetáváním zásad férového jednání v kontextu soudobých „paradoxů sportu“ (Eitzen, 2006). Sport je v prvním případě nazírán jako integrální součást globálního působení nadnárodních korporací zaměřených na sponzoring olympijských her. V této souvislosti je podroben kritice komplex relevantních pojmů, jako jsou olympijské hnutí, olympijská rodina či duch olympismu, které jsou údajně vystaveny účelové mystice a elitismu (Lenskyj, 2008, s. 1-3). Konstatuje se tak zneužívání motivů pořádání olympijských her jako zástupných katalyzátorů účelově rozvíjené městské infrastruktury na účet daňových poplatníků. To přináší komerčně zaměřené infrastrukturální projekty, nezohledňující přirozenou kulturu bydlení - levného bydlení pro nižší pracující vrstvy městských obyvatel. Časový rozvrh výstavby olympijských zařízení tak zpravidla nebere ohled na stávající komunitní systém s důsledky, které nesou primárně místní obyvatelé. Dále se kritizuje běžné překračovaní finančních částek na olympijskou čtrnáctidenní megaudálost či neefektivní využití nákladně budovaných olympijských sportovišť po skončení olympijských her. Za vyloženě neférové se považuje přenášení důsledků zejména megalomanských olympijských projektů, sledujících primárně ideově politické cíle, na místní obyvatelstvo. Jak tomu bylo v případě pekingské olympiády v roce 2008.

Navíc je zpochybňována mnohdy modelová role významných olympioniků, neodrážejících skutečné vzory běžného plnohodnotného života pro mládež. Za mnohem efektivnější na poli pěstování zásad fair play je tak považován příkladný „obyčejný člověk každodennosti“ z řad rodičů, učitelů a trenérů (Lenskyj, 2008, s. 75-85). V tomto kontextu je vzpomínán tzv. „morální exemplář“ sportovního filozofa Randolpha Feezela: „Osobnost směrující nás ve všech možných životních situacích“. Odtud je možné odvodit zvýšenou morální zodpovědnost vrcholových sportovních celebrit na poli vzorů férového jednání každodennosti, zejména pro mládež. Autorka tohoto ideového modelu fair play však trpce konstatuje, že pouze nepatrné procento vrcholových sportovců se prakticky v tomto ohledu angažuje na poli lidských práv, progresivních sociálních hnutí, boje za práva žen či podpory fyzicky znevýhodněných jedinců včetně paralympismu.

Fair play ve světle „mýtů a paradoxů soudobého sportu“ se stalo dalším zjevně vděčným tématem anglosaské sociologické produkce. Na příkladu premiérové americké soutěže Super Bowl je zdůrazňován nesmírný, z masového hlediska přímo „infekční“ potencionál vrcholového elitního, mediálně šířeného sportu jako jedinečné dramatické formy fyzické soutěživosti, vyžadující osvojení jedinečných schopností, dovedností a strategií (Eitzen, 2006). Přitom se však vrcholová úroveň sportu posouvá z radostné hry ke specificky tvrdému a stále sofistikovanějšímu pracovnímu nasazení, postupně ztrácí bezprostřednost herní a divácké účasti směrem k formálně pevně ukotvené podívané jedinečné formy masové kultury, zájmově provázané s atlety, trenéry, kouči, majiteli sportovních klubů, žurnalisty, sponzory a v neposlední řadě i s médii. Tedy ve většině případů s vlivnými a bohatými jedinci či skupinami. Zde se připomíná, že průměrný základní příjem špičkového hráče americké kopané je zhruba padesátkrát vyšší než příjem průměrného amerického dělníka. Pro diváka (zejména toho přímého na stadionu) je přitom vrcholová sportovní podívaná jistou fantaskní formou odklonu od šedi reálného života v práci, vztazích, společnosti obecně. Sport je tak barvitým zrcadlem charakteristických rysů společnosti na poli byrokratizace, komercionalizace, sexismu, rasismu, homofobie, posedlosti penězi, vykořisťování bezbranných, odcizení a etnocentrismu (Eitzen, 2006, s. 5-6).

K fascinujícím stránkám soudobého vrcholového sportu patří v dnešním předvídatelném světě (individuálním životě) jeho převažující nepředvídatelnost spojená s excelentními výkony a exaktními pravidly. Zejména posledně zmiňovaná stránka sportu je v dnešním světě postupné ztráty etických zásad ve smyslu férovosti každodennosti nesmírně přitažlivá. Jeho atraktivnost je mnohdy umocňována fluidem transcendentnosti, emotivnosti, přílivů a odlivů radosti i smutku. Ve světě sílící fragmentace života posiluje pocit sounáležitosti. Má z hlediska společenského i individuálního jak jasně pozitivní účinky, stejně však přináší i nepřehlédnutelné negativní dopady. Klubové symboly, znaky, loga, popěvky, maskoti, fanzimy mohou v pozitivním smyslu jedince spojovat, stejně i zásadně rozdělovat neférovým fandovským netolerantním elitářským dělením na „MY“ nebo „ONI“.

Obecně se věří, že sport, jako integrální součást všestranné socializace a výchovy člověka, přispívá nezastupitelně k budování žádoucího charakteru jedince právě důrazy na posilování zásad fair play. Proti tomu však stojí negativní (zpravidla médii prezentované) příklady neetického jednání koučů či atletů v případech zneužití dopingu, posilování nenávisti k soupeřům či korupce jako formy dosahování „žádoucích sportovních výsledků“. Fair play v těchto případech zásadně nekoresponduje s „etikou vrcholového sportu“, akcentující jednostranně a účelově vítězství, výkon či odměnu při ignorování cest k jejich dosažení. Lze tak považovat za „férové“ nedostatečný ohled na zdraví či psychickou integritu sportovce, brutální zásahy do stravovacích zvyklostí ve jménu dosažení optimální váhy, zneužívání návykových látek zvyšujících sílu, fyzickou odolnost, vytrvalost, výkon? Anebo je férové využít všechny myslitelné prostředky k získání olympijského zlata pro nezletilou sportovní gymnastku?

Obecně funguje mýtus, že úspěch ve sportu je primárně závislý na talentu, tréninkové odhodlanosti a píli a na sportovním „štěstí“. V této souvislosti však oprávněně zaznívá připomínka případů, kde jsou jasně ve hře i eticky nepřehlédnutelné zásadní sociální (tenis, golf, motorismus), genderové (ženský sport v ortodoxním islámském kulturním prostředí) či rasově etnické předpoklady (vrcholový sport jako jediná představitelná cesta osobní kariéry v kultuře ghetta), přímo fatálně determinující možnosti a meze sportovní participace. Na stejném místě zaznívá pro nás spíše odtažitá otázka: „Je férové, aby někteří frekventanti amerických univerzit byli prvořadě excelentními sportovci a až poté spíše formálně studenti?“ (Eitzen, 2006, s. 12-13).

Etické diskuse na téma sport versus fair play jsou v americkém kontextu vyhrocovány i spíše kontroverzními tvrzeními typu: „Sport sice buduje charakterové vlastnosti, jako jsou loajalita, oddanost, obětavost, týmová spolupráce; nepřispívá však k posilování morálního charakteru ve smyslu poctivosti, zodpovědnosti, spravedlivosti... Touha vítězit může vést i k vybočení z cesty obecně přijímaných pravidel“ (Eitzen, 2006, s. 12-13).

Je nepochybné, že zejména masově stále populárnější vrcholový elitní sport svoji hráčskou a výkonnostní atraktivitou přináší vedle jedinečných diváckých zážitků i četná etická úskalí, narážející na tradičně chápané zásahy fair play. Věřme však, že zejména nesporná exaktnost sportovních výkonů, jako živné půdy popularity této nejvýše divácky vyhledávané formy masové kultury, nebude ani v budoucnosti erodována eticky naprosto sterilními či dokonce cynickými názory, z nichž jeden vyšel z pera katastrofického vizionáře totalitní budoucnosti 20. století George Orwella: „Soutěžní sport nemá nic společného se zásadami fair play. Je založen na nenávisti, žárlivosti, chvástavosti, bezohlednosti, ignorování zažitých pravidel a sadistickým potěšením vítězícího násilí; řečeno stručně jde o válku bez střílení.“ Stejně se jistě většina z nás zásadně neshodne s kontroverzním koučem amerického fotbalu Vince Lombardinin: „Druhé místo nemá ve sportovním zápolení místo. Jediným smysluplným cílem amerického zápalu pro sport je vítězství“ (Eitzen, 2006, s. 13). Zjevně vítězství „za každou cenu“. Primárně tato „zásada“ či „metoda“ je naprosto neslučitelná s elementárními principy fair play. A věřme, že toto závěrečné konstatování neplatí pouze pro arénu sportu.

(brož. vaz., s. 114 - 132)