VÝUKA LEZENÍ NA ZŠ A SŠ – UMĚLÉ HOROLEZECKÉ STĚNY

Členění disciplín sportovního lezení

Někdy hovoříme o pojetí horolezectví. Jedná se o oblast, která je zaměřena zejména na maximální hodnotu vlastního sportovního výkonu, přesněji zejména jeho fyzickou stránku, s důrazem na co největší bezpečnost.

Základně dělíme sportovní lezení na dvě oblasti. Lezení na umělých stěnách, především v tréninkovém a závodním pojetí. Druhou oblastí je lezení na skalách, kde se však již někdy přesné hranice sportovního a tradičního lezení dají vymezit velmi těžko a dochází k jejich prolínání.

Sportovní lezení na umělých stěnách

Asi nejsportovnějším lezením jsou jeho závodní podoby a právě pro jejich potřeby byla vymyšlena umělá lezecká stěna v té podobě, jakou dnes známe. Jedná se jak o tréninkový prostředek ke zvýšení výkonnosti ve skalách, prostor pro rekreační pohyb, tak i prostor realizace vzájemného porovnávání lezecké výkonnosti při závodech. Soutěžní lezecké disciplíny jsou obtížnost, rychlost a bouldering.

U obtížnosti je porovnávacím kritériem lezců schopnost vylézt cestu maximální obtížnosti stylem „on sight“, případně vylézt výše než soupeři. U rychlosti je kritérium výkonu zcela jasné, jedná se o přelezení vytyčené trasy v co nejkratším čase. Závodní bouldering je velmi podobný závodům na obtížnost, vzhledem k délce cest se však soutěží na více krátkých cestách "boulderech" a pořadí je určeno součtem výsledků z jednotlivých cest.

Nejmladší závodní disciplínou je lezení mixů a ledů, kdy se využívá kombinace umělé stěny a ledových pasáží. Leze se se dvěma cepíny a v mačkách. Stejně jako u lezení na umělých stěnách soutěží se v obtížnosti, rychlosti a boulderingu.

Z hlediska přístupu k lezení na umělých stěnách jsme dříve rozlišovali pojetí tréninkové a pojetí závodní. V posledních cca 10 letech však došlo k masivnímu rozvoji sportovního lezení na umělých stěnách v úrovni rekreačního pojetí. Lezení se tak stává oblíbeným a rozšířeným sportem i mezi lidmi, jejichž cílem návštěvy umělé lezecké stěny není zvýšení své lezecké výkonnosti nebo účast na závodech, ale umělá lezecká stěna je pro ně místem aktivního odpočinku.

Obr. 1: bouldering

Obr. 2: lezení prvolezce
na stěně s lanem

Sportovní lezení na skalách

Jak už bylo naznačeno výše, u skalního sportovního lezení lze vymezit hranici s tradičním lezením velmi obtížně. Pokusíme se o to i s charakteristikou vlastních lezeckých disciplín - bouldering, nepískovcové skalní lezení a pískovcové skalní lezení.

„Bouldering“ je charakterizován jako lezení zaměřené na překonání krátké pohybové sekvence v maximální možné obtížnosti, zpravidla nízko nad zemí. Leze se bez lana, s využitím odskakovacích žíněnek "bouldermatek".

Nepískovcové sportovní skalní lezení se provozuje na všech druzích skály mimo pískovcové. Cesty jsou osazeny fixními jistícími body tak, aby v případě pádu nedošlo při správném jištění ke zraněním nebo smrtelným úrazům. Jištění není nezbytné doplňovat nebo posilovat. Délka cest je ponejvíce do jedné lanové délky (cca 50 m), ale může také dosáhnout i několika set metrů, v tom případě již hovoříme o vícedélkovém sportovním lezení ("multipitch climbing") a řadíme ho do lezení v nižších nebo středních velehorách.

Pískovcové sportovní skalní lezení je specifikem České republiky a německého pohraničí. Původně se jednalo o čistě tradiční formu horolezectví s velmi specifickou etikou lezeckého pohybu i zajištění cest.
S nárůstem obtížnosti nových cest se však objevily i v těchto oblastech cesty, které jsou kvalitně a bezpečně zajištěny a právem je můžeme zařadit do kategorie sportovního lezení.