Inovace SEBS a ASEBS

Cíle Kódókan džúdó

Od starých škol džúdžucu se džúdó odlišovalo především tím, že byly stanoveny jeho široké cíle. Tyto cíle bychom mohli rozdělit z několika pohledů např. na cíle fyzické či duchovní. Mokuhó jsou:

• Šóbu hó – branná výchova, boj
• Taiiku hó (renšin hó) – tělesná výchova
• Šušin hó – mravní výchova

Utilitární aspekt džúdó byl pouze jedním z cílů, a zdá se, že nebyl nejdůležitějším. Podstatou šóbuhó byla schopnost kontrolovat druhého člověka a současně nebýt kontrolován. Také kime no kata, která prezentuje sebeobranné techniky, byla vytvořena až později, po vzniku obou randori no kata (nage no kata a katame no kata). Kanó uznával důležitost různých způsobů tělesné výchovy. Za prvořadé ale považoval harmonický rozvoj těla. Kritizoval kalesteniku, která sice harmonicky rozvíjí tělo, pohyby jsou však bez dalšího významu. Kanó si všiml, že mladí lidé po ukončení vzdělávání již nepokračují v tomto cvičení. Doporučoval tedy cvičit pohyby z bojových umění, které současně rozvíjejí tělo a také učí dovednostem útoku a obrany. Z takových cvičení je tedy nejvyšší užitek (seirjoku zenjó). Později Kanó vytvořil Seirjoku zenjó kjókumin taiiku no kata. K cílům tělesné výchovy směřoval i způsob cvičení džúdó, který z technického repertoáru u cvičení randori vyloučil všechny techniky a postupy, které by mohly být nebezpečné a způsobit zranění. Jako protipól tělesné výchovy stylem bojových umění viděl Kanó tradiční tance odori a šimai.

Zvláštní důraz kladl Kanó na mravní výchovu, kterou dále rozděloval do tří relativně samostatných směrů:

• Toku iku – morálka
• Či iku – rozumová výchova
• Šóbu no riron no ojo – aplikace principů boje do každodenního života

Džúdó prostřednictvím rituálů, a také nevyhnutelnosti zachování disciplíny pro progres v džúdó, přirozeně podporovalo rozvoj mravnosti. Kanó měl vysoká očekávání vzhledem k dodržování etikety před, během i po cvičení. K příkladnému chování se také zavazoval každý student Kódókan džúdó. V rozumové výchově mělo džúdó přirozenou cestou rozvíjet schopnosti pozorovat, rozhodovat se, pamatovat si, zkoušet, představovat si, používat jazyk a podobně. Bez schopnosti využít principy džúdó ve prospěch společnosti v každodenním životě by bylo jeho studium podle Kana zbytečné. Byl přesvědčen, že džúdó jako cesta je stejně dobrou jako buddhizmus, šintó nebo křesťanství. Jeho ideje se mohou používat stejně jako myšlenky filozofů.

Kódókan džúdó začalo mít silný vliv na výchovu mládeže, která byla v souladu se státní politikou. Japonsko se snažilo získat mezinárodní uznání, národní identitu však zaměňovalo s nacionalizací. Džúdó, založené na teorii, že i menší se může postavit většímu, dokonale vystihovalo proklamovanou podstatu japonské politiky. Nevelké japonské císařství se snažilo vyrovnat i předběhnout vyspělé západní mocnosti. Jak si toho také všiml a poeticky napsal o Kódókan džúdó A. Svojsík: „Učí malé tamní lidičky, aby se nebáli odpůrců sebevětších a silnějších“. Nacionalizace a zneužití džúdó ve prospěch státní ideologie vyvrcholilo až po Kanóově smrti. V roce 1943 Monbušó, japonské ministerstvo školství, přidalo dva nové předměty končící znakem dó do kurikula středních škol.

Bylo to šodó a budó, tedy cesta kaligrafie a bojová umění. Navázalo se tak, svým způsobem, na Tokugawskou tradici bunbu rjódó, tedy vzdělání v literatuře (bun) i v bojování (bu).

Ale už na počátku dvacátého století se džúdó pozvolna začalo odklánět od myšlenek svého zakladatele. Sám Kanó to odůvodňoval málo vzdělanými instruktory. Navzdory jeho snahám o vytvoření systému vzdělávání instruktorů a specializovaných kurzů to byla daň za rychlé šíření džúdó. Extenzivní rozvoj, zakládání nových dódžó a myšlenka, silnější než byla společnost schopna pojmout, způsobila, že džúdó postupně ztrácelo na významu jako výchovný systém.

Cíle džúdó (šóbu hó, taiiku hó (renšin hó) a šušin hó) odpovídají třem úrovním džúdó:

• Gedan džúdó
• Čúdan džúdó
• Džódan džúdó

Nízké džúdó je podle zakladatele možné srovnávat s ostatními budó, jako například kendó. Kendó ale na rozdíl od džúdó viděl jako neužitečné pro soudobou sebeobranu. Kanó tvrdil, že gedan džúdó může obohatit i západní systémy jako box nebo savate. Dokud se tyto systémy budou praktikovat pouze pro boj, zůstanou nízkými. Pokud se cvičí bezpečným a fyziologickým způsobem jako tělesná výchova, jedná se už o džúdó na střední úrovni – čúdan džúdó. Střední džúdó kultivuje tělo i ducha. Nezanedbatelným benefitem je také estetika pohybu (kata), kterou může vnímat jak samotný praktikant, tak i divák. Skutečné džúdó je džódan džúdó, vyšší džúdó. V této úrovni, která má být cílovou, se principy, nacvičené v dódžó, a to jak u cvičení kata tak i randori, přenášejí do skutečného života. Kanó sám chápal, že tato část džúdó je nejtěžší. První dvě úrovně jsou však pouze stupně, které mají vést k džódan džúdó.

Džigoro Kanó na konci dvacátých let 20. století ustanovil skupinu starších žáků (Kobudó kenkjúkai, Skupina pro výzkum kobudó, 1928), kteří měli studovat různá bojová umění tak, aby mohla být později začleněna do Kódókan džúdó. Členy Kobudó kenkjúkai byli například Jošio Sugino, Aritoši Murašige a Minoru Močizuki, kteří se později proslavili jako významní představitelé různých bojových umění.

Džigoro Kanó si pravděpodobně dobře uvědomoval možný zánik klasických bojových umění, stejně tak jako nebezpečí jednostranného, soutěžního chápání džúdó. Jeho představou bylo vytvořit organizovaný výchovný systém, schopný udržet kulturní dědictví a získat z něj hodnoty pro rozvoj společnosti. Kanó se snažil zařadit další formy neozbrojeného i ozbrojeného boje do Kódókan džúdó. Smrt Džigoro Kana v roce 1938 však znamenala konec těmto snahám.