Kulturně-historické podmínky
Džúdó je v současnosti moderní olympijský úpolový sport. V čase svého vzniku na konci devatenáctého století byl ale jeho charakter jiný. První idey džúdó jsou dílem jeho zakladatele, japonského učitele a intelektuála Džigora Kana. Džigoro Kanó (28. 10. 1860-4. 5. 1938) byl člověk činný na mnoha polích vzdělávání, sportu a bojových umění. Nelze jej charakterizovat jednoduše jako zakladatele džúdó bez znalostí jeho dalších misí a bez znalostí jeho životních postojů. Kanó byl dítětem své doby, kdy se Japonsko dramaticky měnilo, otevíralo se světu, přijímalo nové myšlenky a zavrhovalo staré. Současně není možné sledovat vznik džúdó bez dobrého poznání jeho zakladatele.
Obr. 1: Džigoro Kanó (1)
Pozdní období Meidži (1877-1912) bylo charakteristické kulturním obratem. Japonsko bylo po své izolaci vůči mezinárodním vlivům pod tlakem tehdejších mocností, zejména USA. Byl zrušen šógunát, vláda vojenské šlechty, a postupně zavedena konstituční monarchie. Japonsko bylo chudou agrární zemí bez zavedené infrastruktury a moderního školství. Postupné přijímání aspektů nejaponské kultury se odrazilo také v přístupu ke sportu. Reformátoři viděli všechno původní japonské jako špatné a všemožně se snažili napodobit západní kulturu. Některé staré kulturní prvky (například samurajství) byly zapovězeny, mnoho kulturních forem se zachovalo pouze proto, že vykazovaly podobnosti se západními prvky. Například divadlo nó připodobovali k opeře. Bojová umění jako sumo a džúdó, ale i pěstování bonsají nebo ikebana se po jisté transformaci staly před světem symboly japonství.
Džigoro Kanó se do tohoto bouřlivého období narodil v rodině výrobce a obchodníka se saké. Již v mládí se rozhodl nepokračovat v rodinné tradici a svůj život zasvětil vzdělání. Kanó byl intelektuálem, jedním z mála v tehdejším Japonsku, kterému se poštěstilo dosáhnout univerzitního vzdělání.
Cestu budoucího zakladatele džúdó ovlivnil fakt, že i když se zajímal o japonská bojová umění, těžko hledal učitele. V období Meidži mnoho učitelů nevyučovalo, mnoho z bývalých učitelů džúdžucu se věnovalo chiropraxi. Poté, co našel školu a učitele, nepřestával sám přemýšlet o džúdžucu, snažil se experimentovat. I když chápal historii a tradici osnov původního džúdžucu, nebyl spokojen. Tyto okolnosti jej vedly k tomu, že sám začal cvičit s malou skupinou žáků.
