7. Technické prostředky sebeobrany

Technické prostředky sebeobrany jsou tím, co je nejčastěji chápáno sebeobranou jako takovou – obranné techniky. Z předchozích kapitol o psychologii, strategii a taktice vyplývá, že nejlepší sebeobranou je předejití konfliktu, resp. jeho taktické řešení bez použití násilí. I když k použití technických prostředků sebeobrany přistupujeme jako k poslednímu řešení, někdy nezbývá jiná možnost. Potom je třeba jednat podle výše uvedených zásad a k obraně použít všechny dostupné prostředky a síly.

V podstatě platí, že technické prostředky jsou stejné jak pro obránce, tak útočníka. Oba mohou ve vzájemném střetu použít cokoliv, co bude v daném okamžiku příhodné. Útočník má však vždy výhodu překvapení. Může si předem rozmyslet, jaké použije techniky nebo zbraň a obránce napadnout, že nebude schopen své technické prostředky použít. Technické prostředky jsou obvykle chápány dvojím způsobem. V úpolových disciplínách se jimi rozumí konkrétní bojové techniky. V sebeobraně jsou technickými prostředky jak úpolové aplikace, tak různé zbraně (včetně těch, které jsou používány na dálku, tzn. bez přímého kontaktu mezi útočníkem a obráncem). V této učebnici pojednáváme pouze o technických prostředcích ve smyslu úpolových aplikací (případně použití zbraně), nikoliv o technických zařízeních (zbraních) jako takových.

Přestože cíle sebeobrany a ostatních úpolových disciplín jsou různé, sebeobrana dodnes čerpá z bojových zkušeností, které se uchovaly v bojových uměních a úpolových sportech. Inspirace taktickými, psychologickými, tréninkovými i technickými principy převážně z bojových umění je na místě. Většina moderních sebeobranných systémů eklekticky vybírá principy z různých tradičních bojových umění i moderních úpolových systémů. Tato učebnice není zaměřena na konkrétní systém sebeobrany, proto není jejím cílem popis základní techniky. Uvedeny jsou obecné principy a dělení technických prostředků sebeobrany včetně ukázek obran proti typickým útokům.

Rozdělení technických prostředků v sebeobraně:

1. Bez zbraně

  • střehy (polohy připravenosti k boji)
  • změny střehů (přechody mezi polohami připravenosti k boji)
  • přemístění (suny, kroky, chůze, běh)
  • úhyby (manévrování tělem)
  • kryty (bloky proti útočným technikám)
  • údery (útočné techniky pažemi)
  • kopy (útočné techniky nohama)
  • páky (uvedení kloubních spojení do nefyziologických poloh)
  • úchopy (útok sevřením ruky za části těla nebo oděvu)
  • objetí (navázání kontaktu sevřením paže nebo paží kolem těla nebo jeho částí)
  • držení (blokování protivníka tak, že nemůže změnit polohu)
  • hody (vychýlení s následným pádem protivníka na zem)
  • pády (pádová technika)
  • strhy (vychýlení a hod protivníka na zem pomocí vlastního pádu)
  • podmety (narušení protivníkovi stability podražením nohou s následným pádem)
  • tlaky (použití částí těla k působení silou na citlivá místa těla protivníka)
  • kousání (použití stisku zubů ke způsobení bolesti nebo zranění)
  • trhání (trhání měkkých tkání)
  • aj.

2. Se zbraní

a) Úpolové – použití zbraně v přímém kontaktu

  • připravené (teleskopický obušek, hůl, nůž, boxer, paralyzér aj.)
  • improvizované (klíče, tužka, hřeben, rtěnka, láhev, sklenice, židle aj.)

b) Neúpolové – použití zbraně bezkontaktně na větší vzdálenost

  • nesmrtící (slzný sprej, tekutá střela, taser aj.)
  • smrtící (krátká střelná zbraň, dlouhá střelná zbraň)

7.1.Střeh

Střeh je poloha připravenosti k boji. Tato poloha by měla být obráncem zvolena v okamžiku, kdy vyhodnotí jednání druhé osoby jako potenciálně nebezpečné (oranžový stupeň ostražitosti). Střeh musí odpovídat potřebám situace a současně být pro obránce přirozený. Správně provedený střeh by měl splňovat následující kritéria:

  1. účelnost (střeh vyhovuje potřebám situace – viz skrytý, obranný, bojový střeh)
  2. stabilita (střeh je stabilní, hmotnost těla je rovnoměrně rozložena, kolena uvolněně pokrčená)
  3. pohyblivost (střeh umožňuje rychlé změny poloh a přemístění do všech stran)
  4. funkčnost (střeh je plně funkční pro navazující obranné i útočné akce)
  5. přirozenost (střeh je pro obránce snadno vykonatelný a přirozený, musí být přizpůsoben jeho individuálním možnostem)
  6. faktor psychologický (střeh dodává obránci jistotu, pocit stability a bezpečí; na útočníka střeh musí působit podle účelu, za kterým ho obránce zvolit – obranný pro deeskalaci násilí, bojový pro zastrašení apod.)

V praxi mohou být využity různý druhy střehů podle jejich funkce a polohy, ve které jsou prováděny.

Základní druhy střehů jsou:

1. Podle funkce

  • skrytý střeh
  • obranný střeh
  • bojový střeh

2. Podle polohy

  • střeh v postoji
  • střeh v kleku
  • střeh v sedu
  • střeh v lehu

3. Podle laterality

  • pravý střeh
  • levý střeh

4. Podle výšky

  • vysoký
  • střední
  • nízký

Boj může probíhat v podstatě v jakékoliv poloze, která je vynucena situací. Proto je třeba zvolit správný střeh pro danou situaci (polohu). Obecně platí, že střeh je volen podle tzv. silné ruky. Praváci zaujímají levý střeh (levá ruka vpředu), leváci pravý střeh (pravá ruka vpřed). Tato poloha je vhodná pro obranu, protože přední ruka navazuje kontakt, blokuje, vytváří příležitost pro úder apod. Zadní ruka vede rozhodující útok nebo používá zbraň. V této učebnici se věnujeme pouze střehům v postoji. Volba střehu je důležitá i vzhledem k taktice řešení konfliktní situace. Z tohoto hlediska má zásadní význam vysvětlení střehů podle funkce.

7.2.Skrytý střeh

Skrytý střeh je poloha připravenosti určená především pro pre-konflikt. Jedná se o polohu těla, která je vhodná pro zahájení obrany (plní funkci střehu), ale na útočníka nepůsobí agresivně, bojově (nevypadá jako střeh). V praxi lze podle situace použít celou řadu skrytých střehů. Podívejte se na některé z nich. Poloha nohou (postoj) je vždy stejná (šířka postoje na šíři ramen, délka postoje přibližně 1,5 x šíře ramen). Hmotnost rovnoměrně rozložena na přední a zadní noze (50:50). Střehy se liší v poloze paží a trupu. Vhodné polohy připravenosti jsou zobrazeny na Obr. 6.

obrázek

Obr. 6 Polohy připravenosti

Naopak nevhodné polohy připravenosti jsou zobrazeny na Obr. 7.

obrázek

Obr. 7 Nevhodné polohy (nepřipravenost k boji)

Skrytý střeh 1

Popis

Základní skrytý střeh je s rukama spojenýma volně před tělem. Střeh je vhodný především na střední až dlouhou vzdálenost. V případě, že se útočník přibližuje, umožňuje rychlý přechod do obranného střehu, ve kterém jsou paže zvednuty před hrudníkem, dlaně otevřené směrem vpřed. Další možností je střeh s uchopením vlastního oděvu (límce, klopy kabátu apod.). Střeh je vhodný zejména pro krátkou vzdálenost. Umožňuje dobré krytí krku, hlavy a rychlý přechod do útoku.

Skrytý střeh 2

Popis

V tomto skrytém střehu jsou paže založeny před trupem. Jejich poloha vhodně chrání vnitřní orgány a současně umožňuje rychlý přechod do jiné polohy, např. bojového střehu. Tento skrytý střeh je vhodný pro dlouhou, střední i krátkou vzdálenost.

Skrytý střeh 3

Popis

Obránce je poloze, jako kdyby během komunikace v prekonfliktní fázi rozmýšlel. Paže chrání trup a bradu. Poloha je vhodný pro rychlý přechod do krytu hlavy nebo protiútok. Střeh je vhodný pro dlouhou, střední i krátkou vzdálenost.

Skrytý střeh 4

Popis

Tento skrytý střeh je určený jako vyčkávací poloha během eskalace. Obránce vyčkává na akci přibližujícího se útočníka, přitom se snaží útočníka nevyprovokovat zvednutím paží nebo rychlými pohyby. Obránce si chrání rozkrok a bradu, sleduje útočníka a čeká na případný signál útoku, který spustí jeho obrannou akci.

7.3.Obranný střeh

Obranný střeh je poloha připravenosti určená pro prekonflikt i konflikt. Jedná se o polohu těla, která je vhodná zejména pro obranu (odtláčení útočníka, krytí útoků apod.), ale i protiútok.

Obranný střeh

Popis

Paže jsou proto zvednuty před hrudníkem tak, aby kryly trup a bradu, mohly po co nejkratší dráze přejít do krytů všech pásem a současně protiútočit. Ruce jsou přitom otočeny dlaněmi vpřed, protože obránce se snaží útočníka uklidnit a přesvědčit o tom, že nemá zlé úmysly, nemá zbraň a nepřeje si boj. Poloha nohou (postoj) je stejná jako ve skrytém střehu (šířka postoje na šíři ramen, délka postoje přibližně 1,5 x šíře ramen). Hmotnost rovnoměrně rozložena na přední a zadní noze (50:50). Podle potřeby je možné střeh modifikovat. Frontální postavení pánve má význam konfrontace. Odvrácení pánve a trupu ve větším úhlu od útočníka má více defensivní charakter. Postoj je možné také prodloužit, případně rozšířit, podle směru a síly útoku, který obránce očekává.

7.4.Bojový střeh

Bojový střeh je určen pro situaci, kdy konflikt již nastal a dochází k vzájemnému boji. Ten je charakteristický střídáním útoku a obrany na obou stranách aktérů konfliktu.

Bojový střeh

Popis

Postoj je stejný jako u obranného střehu. Rozdíl spočívá v poloze paží, rukou a hlavy. Paže jsou zvednuty před tělem tak, by zadní ruka chránila bradu, přední paže je předsazena mírně vpřed. Ruce jsou sevřeny v pěst. Brada skloněna směrem hrudníku pro ztížení jejího zásahu. Obránce hledí vpřed mezi rukama. Paže je třeba zpevnit tak, aby při zásahu nedošlo k jejich odražení proti vlastnímu tělu. Tento postoj lze různé modifikovat podle individuálních možností a potřeb obránce.

7.5.Přemístění

Přemístění má pro řešení střetových situací zásadní význam. Cílem přemístění je udržovat, zkracovat nebo prodlužovat vzdálenost mezi obráncem a útočníkem podle aktuálních taktických potřeb. Pokud se obránce technicky správně a rychle přemisťuje, je pro útočníka těžší na něho zaútočit. Přemístění umožňuje různé manévrování, matení útočníka pohybem až po taktický únik. Podívejte se na tři základní způsoby přemístění.

Sun

Popis

Přemístění sunem používáme tam, kde je potřeba měnit vzdálenost o menší rozsah. Sun je vhodný také tehdy, když není možné udělat krok, kvůli možné ztrátě rovnováhy. Sunem se proto přemisťujeme rychle a krátce. Při pohybu vpřed začíná pohyb odrazem zadní nohy, pokračuje výkrokem přední nohy a je dokončen přísunem zadní nohy. Při pohybu vzad vykonáváme sun v opačném sledu. Sun můžeme vykonávat i do stran. Nohy však nikdy nekřížíme, kvůli zachování stability!

0027aa

Krok

Popis

Krok používáme pro přemístění o větší vzdálenost. Krokem lze aktivně zkracovat vzdálenost směrem k útočníkovi, nebo naopak, ustupovat od útočníka. Navázáním více kroků vzniká chůze, resp. běh. Chůzí nebo během se přemisťujeme na kratší vzdálenosti s cílem změnit vzájemný úhel postavení, schovat se za různé objekty nebo pro taktický únik.

Taktické „L“

Popis

Taktické „L“ je způsob přemístění, při kterém obránce cíleně mění úhel postavení vůči útočníkovi. Přichází-li útočník zepředu, pak obránce ustupuje šikmo vzad (vlevo nebo vpravo). Tím prodlužuje vzdálenost od útočníka a současně se přemisťuje z osy útoku. To je základní taktický prvek. Aby útočník mohl pokračovat v útoku, musí provést přemístění a otočit se znovu k obránci. Tím obránce získává čas a možnost protiútoku. Pro lepší představu lze říci, že obránce využívá stejného přemístění ve tvaru „L“ jako šachový kůň.

7.6.Vzdálenost v sebeobraně

Vzdálenost v sebeobraně je vyjádřením vzájemného postavení útočníka a obránce vzhledem k velikosti prostoru, který je odděluje. Každá vzdálenost odpovídá různým taktickým situacím. V sebeobraně rozlišujeme čtyři vzdálenosti:

  1. dlouhá vzdálenost
  2. střední vzdálenost
  3. krátká vzdálenost
  4. kontaktní vzdálenost

Podívejte se na vysvětlení jednotlivých vzdáleností a situací, které jsou pro ně typické.

Dlouhá vzdálenost

Popis

Při dlouhé vzdálenost odděluje útočníka a obránce prostor, který musí jeden z nich překonat několika kroky. Jinak není možné mezi sebou navázat kontakt. Dlouhá vzdálenost bývá mezi aktéry konfliktu např. v situaci, kdy se útočník k obránci teprve přibližuje (pre-konflikt). Dlouhá vzdálenost je také typická pro použití zbraní. Útočník např. z velké vzdálenosti obránce zastrašuje nebo vyhrožuje. Další možnou situací je použití střelné zbraně.

Střední vzdálenost

Popis

Při střední vzdálenosti odděluje útočníka a obránce prostor, který lze překonat jedním sunem nebo krokem a navázat kontakt. Střední vzdálenost je typická pro začátek nebo průběh konfliktu.

0003a

Krátká vzdálenost

Popis

Při krátké vzdálenosti odděluje útočníka a obránce prostor, který není potřeba překonat přemístěním. Pro navázání kontaktu stačí zvednutí končetiny. Krátká vzdálenost je typická pro začátek nebo průběh konfliktu.

Kontaktní vzdálenost

Popis

Při kontaktní vzdálenosti mezi útočníkem a obráncem není žádný prostor. Jejich těla se navzájem dotýkají větší plochou, jsou v těsném kontaktu. Vzdálenost už není možné zkracovat. Ke kontaktní vzdálenosti dochází při boji v klinči, ve stísněných prostorech, při boji na zemi apod. Kontaktní vzdálenost je typická pro průběh konfliktu nebo jeho ukončení.

7.7.Zranitelná místa na lidském těle

Je všeobecně známo, že silný úder rukou nebo nohou způsobuje silnou bolest a krevní podlitiny na jakékoliv části těla. Nicméně ve skutečném boji (především s několika protivníky) představuje nesprávně mířený úder komfort, který si nemůžeme dovolit. Strategie skutečného boje nespočívá ve způsobení bolesti protivníkovi, to by ho naopak mohlo povzbudit k útoku. Strategie je v tomto případě zaměřena na přivedení protivníka do stavu, kdy není schopen klást další odpor.

V případě ohrožení našeho zdraví a života je proto třeba nanášet údery na nejzranitelnější místa lidského těla. Základními cíli jsou proto nervová spletení, velké cévy, křehké kosti, klouby. Tato místa nemusí být zasažena velkou silou, a přesto taková akce povede k významným změnám. Může dojít k bolestivému šoku, částečné nebo úplné ztrátě vědomí, zranění (vykloubení, zlomenina, krvácení, natržení svalu apod.) nebo i smrti. V důsledku dobře mířeného úderu se protivník stává boje neschopným na dobu od několika sekund až po věčnost.

Taras uvádí, že mezi specialisty není jednotný názor na to, kolik takových zranitelných míst se nachází na lidském těle. Např. čínští mistři vydělují 200 bodů, které mají již při tlaku prsty vliv na nervovou soustavu. Přitom na tyto body stačí působit malou silou a účinek je velmi vysoký (bolest, třes končetin, ztráta vědomí aj.). Zdálo by se, že ovládnout znalost použití je dostatečné, abychom se stali nebezpečnými bojovníky. Skutečnost je však složitější. V prvé řadě je třeba si uvědomit, že většina těchto bodů je většinou zakryta oděvem. Působit dostatečnou silou skrz bundu, sako, kabát, svetr, džínsy apod. vyžaduje specializovanou přípravu, která povede ke zvýšení odolnosti prstů. Za druhé je velmi obtížné najít rychle a přesně správné místo pro tlak během pouliční rvačky, protože tyto situace jsou velmi nepřehledné, obránce je pod vlivem stresu, jeho vnímání je rozostřené a není schopen přesně analyzovat situaci.

Jaké je tedy řešení? Cílem není útočit na mikroskopicky malé body, ale přiměřeně velké zóny lidského těla za použití větší zbraně než jsou prsty (hrana dlaně, loket, koleno, chodidlo, hlava, pěst). Prsty používat pouze všechny současně ve tvaru připomínající zobák nebo nůž.

Na základě vlastních zkušeností vydělil Taras 30 základních míst na lidském těle, které doporučuje použít jako cíle při střetném boji. Výčet těchto míst je seřazen podle jejich dostupnosti, tzn. podle pravděpodobnosti jejich zásahu (tedy od noh, přes kolena, centrální linii těla zepředu, tělo z boku, hlava, centrální linie těla zezadu, paže). Základní zranitelná místa na lidském těle jsou zobrazena na Obr. 8.

obrázek

Obr. 8 Zranitelná místa na lidském těle

Pozn.: tento seznam se týká bodů pro zásah při neozbrojeném boji. Zbraň může vážně zranit v podstatě na jakékoliv části lidského těla. Proto zde doporučené cíle jsou určeny pro zásah částí těla. Paže jsou na posledním místě, protože v případě neozbrojeného útočníka je velmi těžké je zasáhnout nebo na nich způsobit zranění. Při ozbrojeném boji (např. s nožem) jsou paže naopak prvním cílem, který se snažíte zasáhnout, protože tím útočníka zbavíte nejpřirozenější možnosti jak útočit (údery, úchopy, objetí apod.).

1. Kotník

Útočit úderem nohou (dupnutím) shora dolů, nebo „fotbalovým“ kopem po horizontále z boku nebo zepředu. Výhodnější je útočit obutou nohou. Kotník je velmi citlivé místo, protože není kryt svalovinou. Zásah kotníku může vést k ostré bolesti, neschopnosti dále pracovat zasaženou nohou, při silnějším útoku může dojít ke zlomenině.

2. Holeň

Tato část těla je dostatečně velká pro zásah a přitom není kryta svalovinou. Zásah holeně vyvolává silnou bolest, která může projít doslova celým tělem. Zasáhnout tento cíl je možné jak vnitřní, tak vnější stranou chodidla, nejlépe hranou obuvi, patou obuvi nebo podpatkem. Není vhodné snažit se zasáhnout holeň špičkou nohy, protože ta může snadno sklouznout a minout se účinkem. Zásah holeně může vést k silné podlitině nebo i zlomenině.

3. Koleno

Většina odborníků se shodne v tom, že koleno je nejlepším cíle pro zásah ve spodním pásmu. Koleno je možné účinně zasáhnou v podstatě ze všech směrů (shora, zdola, horizontálně) a to různými technikami tlakem, švihovým kopem apod.). Slabší zasažení kolena vyvolává bolest a odrazuje protivníka od další akce. Silnější úder do kolena může vést k natržení vazů, poranění chrupavky, zlomenině. Účinný je také útok na podkolenní jamku zezadu.

4. Pánev (pohlavní orgány)

Na tento cíl je možné útočit v podstatě čímkoliv (špičkou nohy, nártem, patou, kolenem, pěstí, hranou dlaně, konečky prstů spojenými k sobě). Je možné útočit nejen úderem, ale také úchopem genitálií. Především muži jsou zvyklí tuto část těla chránit již od dětství, nicméně všichni (i ženy) mají přirozenou tendenci chránit genitálie zakrytím rukou nebo stehnem. Proto je možné na tento cíl účinně zaútočit pouze s odpoutáním pozornosti protivníka (např. úderem přes oči). I útok nízké intenzity na genitálie může způsobit ostrou bolest a na několik desítek sekund vyřadit protivníka z boje. Silnější úder může způsobit bolestivý šok, vnitřní krvácení až ztrátu vědomí.

5. Spodní část břicha (oblast stydké kosti)

Spodní část břicha není chráněna svalovinou. Úder je vhodné vést do této oblasti špičkou boty, kolenem, pěstí, konečky prstů spojenými k sobě. Slabí úder způsobuje silnou bolest a částečné ochromení protivníka. Silnější úder může způsobit bolestivý šok až do ztráty vědomí, vnitřní krvácení, zlomeninu stydké kosti nebo natržení močového měchýře.

6. Solar plexus

Nachází pod mečovitým výběžkem hrudní kosti. Je možné zasáhnout loktem, kolenem, pěstí, patkou dlaně, klouby prstů. Solar plexus je vhodné zasáhnout zejména při nádechu. Slabší úder může způsobit bolest, dočasné přerušení dechu, změnu srdeční činnosti, snížení krevního tlaku a v důsledku toho částečného omráčení. Po úderu se člověk většinou předkloní v pase a na 1 – 2 minuty ztrácí schopnost dalšího pohybu. Silnější úder může způsobit dušnost, ztrátu vědomí a dokonce smrt.

7. Srdce

Vše co bylo řečeno o zásahu solar plexu platí i o zásahu srdce. Je třeba mít na paměti, že srdce je ještě zranitelnější než solar plexus. V důsledku silného úderu může dojít srdeční zástavě a smrti. Zásahu srdce bychom se proto měli vyhýbat i v tréninku.

8. Meziklíčková (jugulární) jamka

Jamka mezi klíčními kostmi není chráněna svalovinou. I slabý tlak v této oblasti má vliv na dýchací trubici a způsobuje silný kašel, slzy a dušnost. Úder do jugulární jamky může způsobit krvácení, zástavu dechu, ztrátu vědomí a někdy i smrt (především když je úder proveden předmětem jako koncem tyče apod.). Zásah meziklíčkové jamky je nejlépe provést špetkou vytvořenou z prstů nebo palcem.

9. Hrdlo

Zásad je nejefektivnější do chrupavky štítné. Úder je možné provést hranou nebo patkou dlaně, pěstí (hiraken) nebo vidlicí mezi palcem a ukazovákem. Lehký úder způsobuje silnou bolest a dušnost. Protivník zpravidla zůstává při vědomí, ale ztrácí schopnost aktivního odporu na dobu 15 – 60 sec. Silný úder do této oblasti může způsobit silné krvácení, bolestivý šok, ztrátu vědomí, zlomení štítné chrupavky, natržený dýchací trubice, smrt.

10. Brada

Základní způsoby zásahu této oblasti jsou: úder pěstí zdola nahoru přímo pod spodní čelist, úder loktem zboku nebo zdola, a přímý krátký úder patkou dlaně směrem k temeni hlavy. Poslední úder je nejefektivnější pro svůj ochromující účinek a současně bezpečnost ruky vedoucí úder. Při zásahu brady pěstí může totiž dojít k poranění ruky, včetně zlomeniny. Úder do brady způsobuje mrákoty, často dojde ke skousnutí jazyka a krvácení.

11. Žebra

Člověk má 12 párů žeber, 7 párů jsou vrchní žebra, 5 párů spodní žebra. Na pravé straně se za žebry nachází játra, na levé straně slezina. Údery na žebra jsou vedeny kolenem, nohou, loktem, pěstí, hranou nebo patkou dlaně. Zásah do žeber je bolestivý. Při slabším zásahu žeber dochází k vytlačení krve jak z jater, tak ze sleziny. To způsobuje dočasné ochromení protivníka. Při silnějším úder do žeber může dojít k jejich zlomení (zpravidla 1 – 3 žebra), což samo o sobě ztěžuje dýchání. Závažnější je však nebezpečí, že zlomené žebro způsobí poranění vnitřních orgánů (játra, slezina, plíce), což může vést i ke smrti.

12. Podžebří

Podžebří je oblast pod spodními žebry. Úder směřovaný přímo z levého nebo pravého boku způsobuje silnou bolest a může dojít i k vnitřnímu krvácení. Jestliže je úder veden zdola nahoru (pod žebra) může dojít ke zranění jater nebo sleziny. Takový úder také často láme desáté žebro. Aby byl úder dostatečně účinný (pronikající dovnitř), je potřeba provést ho menší plochou (špičkou obuvi, pěstí, prsty spojenými ve špetku) nebo samozřejmě zbraní (např. holí). Zdola nahoru je samozřejmě vhodné vést úder kolenem, hranou nebo patkou dlaně, pěstí. Situace je dnes o něco lehčí v tom, že většina městských lidí nemá dostatečně rozvinuté svalstvo na stranách trupu. To je dáno tím, že používají méně pohybů, které by toto svalstvo rozvíjení (např. kosení trávy, sekání dřeva, okopávání půdy apod.).

13. Klíční kost

I slabý úder vedený na klíční kost způsobuje silnou bolest. Ke zlomení klíční kosti stačí síla 25 kg/1cm3. Takovou sílu může vyvinout i nedospělý člověk nebo netrénovaná žena. Úder na klíční kost je veden shora dolů hranou nebo patkou dlaně, kladivovým úderem pěstí nebo loktem. Po zlomení klíční kosti není protivník schopen vést efektivně boj, jeho hybnost je značně narušena. Při velmi silném úderu může dojít nejen ke zlomenině klíční kosti, ale k jejímu značnému rozdrcení. Úlomky kostí pak mohou způsobit další zranění (např. plic).

14. Boční strana krku

V této části těla probíhá karotida, jugulární žíla a bloudivý nerv. I slabý úder do této oblasti hranou nebo patkou dlaně, pěstí či loktem způsobuje pokles krevního tlaku, zhoršuje se dýchání, je narušena orientace v prostoru. Protivník cítí silnou bolest. Při silnějším úderu může dojít ke ztrátě vědomí. Úder sám o sobě není životu nebezpečný. Větší nebezpečí hrozí zasaženému při dopadu na zem po ztrátě vědomí.

15. Začátek nosní přepážky

Jde o velmi citlivé a zranitelné místo v obličejové části nacházející se mezi horním rtem a začátkem nosních dírek. Přesněji je to bod, ve kterém začíná nosní přepážka. I slabý úder hranou dlaně, vidlicí mezi palcem a ukazovákem, pěstí mířený směrem dovnitř lebky vyvolává velmi silnou bolest. Místo je tak citlivé, že i při tlaku jedním prstem není člověk schopen tlačit proti této síle a uhýbá pod vlivem bolesti. Při silném úderu do tohoto místa se může dostavit bolestivý šok, krvácení, otřes mozku, ztráta vědomí nebo i smrt. Vše záleží na síle a trajektorii úderu.

16. Nos (zespodu)

Úder do nosu má největší účinek při směřování zezdola nahoru. Provádí se vidlicí mezi palcem a ukazovákem, pěstí typu hiraken nebo patkou dlaně. Nos je velmi citlivý a zranitelný. Úder často způsobuje krvácení. I při slabším, krátkém úderu většina lidí zakloní hlavu. V tom případě se odkrývá pro další útok hrdlo.

17. Hřbet, kořen nosu

Úder do hřbetu nebo kořenu nosu je vede hranou nebo patkou dlaně, pěstí, loktem nebo hlavou. Lehký úder způsobuje bolest, střední úder způsobuje bolestivý šok (až do ztráty vědomí), silné krvácení, plnou ztrátu bojeschopnosti. Silný úder může způsobit zlomeninu kostí a chrupavek nosu, jejichž úlomky mohou proniknout do vnitřního prostoru lebky. To může vést i ke smrti zasaženého.

18. Oči

Úder do očí se provádí buď jedním palcem, špetkou vytvořenou z prstů, nebo konečky čtyř prstů (při švihovém pohybu). Nesnažte se zasáhnout obě oči dvěma roztáhnutými prsty, jak je v některých příručkách doporučováno. Je velmi pravděpodobné, že si při tom spíše zraníte prsty, než že ublížíte protivníkovi. Oči jsou velmi lehce zranitelné, k jejich poškození stačí i velmi malá síla. Nicméně zasáhnout oko v boji není tak snadné. Útok na oči se nejčastěji používá jako manévr, kterým odvlékáme pozornost protivníka od jiné akce (např. hlavního úderu). V případě plného zásahu oka prstem, ztrácí zasažený člověk orientaci v prostoru, cítí silnou bolest, není schopen věnovat se ničemu jinému. Oči, hřbet nosu a začátek nosní překážky tvoří tzv. T-zónu, která je hlavním cílem v případě útoků do obličejové části.

19. Spánek

Údery do spánku jsou obzvláště nebezpečné. I slabší úder může způsobit bolestivý šok, otřes mozku, ztrátu vědomí. Silnějším úderem je možné zlomit spánkovou kost, která je velmi tenká. To může vést i ke smrti. Do spánku se obvykle vedou údery pěstí, spodní částí pěsti (kladivový úder), kloubem ohnutého ukazováku nebo palce, loktem.

20. Uši

Je třeba si uvědomit, že při ucho není jen orgán sluchu, ale vnitřní ucho také orgánem rovnováhy. Nejefektivnější úder je proto oběma ruka, zformovanýma ve tvar misky, přes obě uši. Důsledkem takového úderu je bolestivý šok, nauzea, ztráta rovnováhy a orientace v prostoru. Při silném úderu může dojít k protržení ušních bubínků. Možné je také vnitřní krvácení se smrtelným účinkem. Úder na ucho je možné vést také hranou nebo patkou dlaně, loktem.

21. Týl

Týl je oblast přechodu mezi krkem a lebky zezadu hlavy. Slabší úder vedený do týlu hranou nebo patkou dlaně, pěstí nebo loktem vede k silné bolesti, ztrátou orientace, stavem částečného omráčení. Silným úderem v týl je možné poranit krční obratle nebo míchu, což může vést k těžkému zranění nebo smrti. V obou případech je protivník vyřazen z boje na dlouhou dobu. V boji je však těžké dostat se k týlu protivníka. O to víc bychom si měli toto místo hlídat sami.

22. Krk zezadu

Zásah do krku zezadu znamená ohrožení krční páteře. Jak je známo, páteř člověka se skládá ze 7 krčních, 12 hrudních, 5 bederních obratlů, kosti křížové a kosti kostrční (tvořené srostlými obratli). Páteř tvoří kostěný obal míchy. Porušení míchy či z ní vystupujících nervů může způsobit ochrnutí nebo poruchu vnímání. Z tohoto důvodu jakýkoliv úder do oblasti páteře je velmi nebezpečný, bez ohledu na to, jakou částí těla je proveden (dlaní, hranou ruky, loktem, kolenem, hlavou atd.). Úder do páteře může způsobit posun nebo zlomeninu obratlů a v důsledku toho k uskřinutí nebo porušení míchy. Takové zranění může vést k dočasnému nebo trvalému ochrnutí. Slabší úder způsobuje ostrou bolest a zbavuje člověka na krátký okamžik bojeschopnosti. Silný úder způsobuje často pád na zem a může vést i ke smrti.

23. 24. 25 Oblast mezi lopatkami, centrální část zad, kříž

Jak bylo řečeno výše, jakýkoliv úder do oblasti páteře je velmi nebezpečný, bez ohledu na to, jakou částí těla je proveden. Oblast mezi lopatkami, centrální část zad, kříž jsou ve skutečném boji často zasahovanými místy. Je třeba mít na paměti, že i zde může dojít ke zranění páteře a proto je nutné zamezit pohybu protivníka za naše záda.

26. Ledviny

Ledviny jsou vnitřní párový orgán uložený po stranách páteře v břišní dutině. Slouží k filtraci krve, čímž se odstraňují škodlivé produktymetabolismu, které jsou pak jako moč odváděny z těla. Ledviny jsou velmi citlivé a snadno zranitelné, především při úderu do zad. I lehčí úder do oblasti ledvin způsobují silnou bolest. Čím je úder silnější, tím větší je pravděpodobnost natržení ledvin, vnitřního krvácení, bolestivého šoku. Zranění ledvin může vést i ke smrti. Úder do oblasti ledvin je možné vést rukou, nohama, loktem, kolenem nebo hlavou.

27. Loket

Každý z nás už se někdy udeřil o nějaký předmět do lokte a ví, jak bolestivé to může být. Celým tělem projede bolest připomínající elektrický proud. Kloub je navíc úderem ohrožen tak, že může dojít k jeho poškození. Úder do lokte je možné vést chodidlem, kolenem, pěstí, patkou dlaně zezdola nahoru. Tyto údery mohou způsobit silnou bolest, natržení vazů, vykloubení nebo zlomeninu. Čím silnější je úder a čím pevněji je v okamžiku úderu paže držena, tím vážnější bude zranění. Se zlomeným loktem je další boj velmi těžký. Jedna ruka není schopna aktivního pohybu, druhá ji má tendenci přidržovat. Navíc každý prudký pohyb vyvolává silnou bolest.

28. Podpaží

Relativně slabý úder do podpaží pomocí špetky vytvořené z prstů, pěstí, palcem nebo špičkou obuvi může způsobit silnou bolest a neschopnost dále útočit. Jelikož v podpaží se nachází řada důležitých citlivých bodů (nervové spletení, podklíčková tepna, lymfatické uzliny) silný úder může vést k poškození kloubního pouzdra ramena, bolestivému šoku, ale také ke smrti.

29. Ramenní kloub

Ke zranění ramenního kloubu dochází relativně často, ve srovnání s ostatními klouby. Je to dáno tím, že jamka ramenního kloub je plytká, hlavice pažní kosti je velká a ramenní vazy jsou relativně slabé. Vykloubení ramenního kloubu je často doprovázeno zlomeninou v horní části kosti pažní. Rameno může být vykloubeno úderem zepředu nebo zezadu. Úder shora dolů do ramena způsobuje silnou bolest, ochromení svalů, krvácení uvnitř svalů, natržení svalů. Do ramena je možné vést úder dlaní, klouby prstů, kladivovým úderem pěstí nebo loktem. U ležícího člověka je možný zásah nohou.

30. Prsty

Prsty ruky jsou velmi snadno zranitelné. Velmi lehce může dojít k jejich vykloubení, zlomení apod. Prsty je možné atakovat úderem (dlaní, loktem, kolenem atd.), anebo páčením. Jestliže je obránce držen útočníkem, je možné se uvolnit páčením a lámáním jeho prstů. Do prstů je možné také kousnout (jak je uvedeno v kapitole 7.9. Kousání v sebeobraně).

Na základě uvedených znalostí je možné učinit protivníka boje neschopným snadněji, než by se mohlo na první pohled znát. Stačí při boji využívat citlivá místa lidského těla a cíleně je zasahovat. Na to je třeba pamatovat také při tréninku. Jednak je důležité trénovat přesnost technik a také brát ohled na rizika, která v tréninku zasahování těchto míst přináší.

7.8.Údery hlavou

Analýza skutečných rvaček nebo bojových střetů ukazuje na to, že údery mají významné kvality, které je vyzdvihují nad páky nebo hody. Jejich výhodu můžeme nejlépe pozorovat v skupinovém střetu. V prvé řadě jsou mechanicky jednodušší a vyžadují kratší čas pro jejich provedení, než páky a hody. Za druhé zabezpečují obránci větší ochranu před útočníkem. Za třetí údery mají značnou ničivou sílu.

Hlavní faktory, které zabezpečují destruktivní účinek úderů na lidské tělo jsou:

  1. přesnost
  2. rychlost
  3. hmota použitá k úderu

Přesností je myšleno správné zasahování zranitelných míst lidského těla, které byly popsány v jiné kapitole. Při efektivním vedení boje je třeba zasahovat protivníka tak, abychom nevydávali zbytečné úsilí, ale naopak, maximálně využívali námi vynaloženou sílu. Proto vedeme údery do zranitelných míst odpovídající plochou našeho těla tak, aby účinek úderu byl co nejvyšší. Jak je známo, energie každého pohybu je dána rychlostí a použitou hmotou. Z hlediska těchto faktorů můžeme údery rozdělit na dva typy:

  • švihové
  • směřující do hloubky.

Při švihových se využívá především rychlosti na úkor vynaložené hmoty těla. Při úder směřujících do hloubky využíváme co největší hmotu těla a úder směřujeme dovnitř těla.

Cílem této učebnice není zabývat se popisem základní úderové techniky. Kromě základních úderů paží (pěstí, loktem, otevřenou dlaní apod.) se soustředíme na téma méně často zmiňované – údery hlavou.

Hlavu je sice nejlépe využívat k myšlení, v sebeobraně ji však můžeme použít k vedení úderu, obdobně jako ostatní části těla. V některých situacích jsou údery hlavou velmi dobře použitelné, vyžadují však nácvik a také psychickou odolnost a odhodlanost. Je také třeba zmínit, že až na výjimky, používají údery hlavou pouze muži. Pro většinu žen je úder hlavou nepřirozený a nedokáží ho použít.

Údery hlavou jsou hojně využívány i v bojových uměních. Taras (2005) uvádí, že v některých vietnamských nebo korejských školách se vyžaduje přelomení desky hlavou o síle 5 cm při zkouškách na 1. nebo 2. dan. Takový úder vedený do obličeje protivníka způsobí pravděpodobně jeho sražení k zemi. Ohrožen je v tomto případě jak nos, tak lícní kosti a rty. Úder může způsobit zlomeninu nebo krvácení. Hlavou je možné udeřit také do páteře, klíční kosti, žeber apod. Lidská lebka je velmi pevná, a pokud využíváme správné úderové plochy, úder hlavou může být velmi silní a destruktivní. Úderové plochy hlavy a příklady využití úderů hlavou jsou zobrazeny na Obr. 9.

obrázek

Obr. 9. Úderové plochy hlavy a jejich využití

Nevýhody úderů hlavou jsou:

  • menší přesnost, než při úderech a kopech
  • při úderu do zubů je možné silně rozseknout kůži
  • při střetu čelo na čelo je možná ztráta vědomí
  • při úderu vpřed je možné zranění krční obratlů
  • jestliže protivník stačil nastavit pěst, koleno nebo tvrdý předmět, může dojít ke zranění oka, nosu, spánku, rtů, zubů.

Údery hlavou se dělí:

  1. Údery uskutečněné prudkým pohybem pomocí svalů krku vpřed, vzad, stranou
  2. Úder provedené při pohybu celého těla (s rozběhem, v předklonu, v okamžiku přechodu z pádu nebo kotoulu nebo při pohybu zdola nahoru).

Další situace vhodné pro použití úderů hlavou jsou zobrazeny na Obr. 10.

obrázek

Obr. 10 Aplikace úderů hlavou

Pro všechny údery hlavou je potřeba:

  • dobrá fyzická příprava směřující k posílení svalstva krku a šíje
  • tréninky na boxerských aparátech
  • trénink s partnerem

7.9.Kousání v sebeobraně

Některé technické prostředky v sebeobraně jsou extrémního charakteru ať už z technického, tak psychologického hlediska. Jde např. o kousání nebo trhání tkání. Jsou to prostředky obrany, které způsobují vážná zranění. Jedná se o extrémní řešení extrémních situací. Z hlediska historického, byly tyto techniky součástí některých bojových umění. Např. kina mutai je subspecializací filipínských bojových umění, které spočívá v kousání a útocích na oči. Jedná se o soubor postupů zaměřených na to kdy, kam a jak protivníka kousnout a docílit tím převahy v boji. Kina mutai se překládá jako nepřetržité kousání, protože bojovník vybírá ze 12 základních pozic, z nichž každá má 4 variace, ze kterých zaútočí kousnutím, zatímco protivník se nemůže ze zaujaté pozice uvolnit. Čínské bojové umění chin na je specializováno na útoky na tlakové body, páky na klouby, uchopování a trhání tkání lidského těla. Pro použití této metody boje je třeba vytrénovat velmi velkou sílu v prstech ruky, aby byly schopni vyvinout dostatečně silný tlak na body nebo stisk svalů, šlach apod. Tyto dva příklady bojových umění ukazují na relevanci využití těchto prostředků ve skutečném boji.

Kousat je možné prakticky do kterékoliv části těla, včetně těch, které jsou skryté pod oděvem. S ohledem na dostupnost cílů a účinku útoku kousnutím lze doporučit jako základní cíle paže (předloktí a prsty), hlavu a krk (uši, nos, boční stranu krku). Obranu kousnutím je však možné provést také např. při boji na zemi, kousnutí do boku (oblast žeber). Kousnutí je třeba provést s rotačním pohybem kolem vertikální osy (nikoliv shora dolů nebo naopak). Před kousnutí je nutné odhalit svoje zuby tak, abyste při stisku zuby neporanili vlastní rty. Příklady aplikace kousání v sebeobraně jsou zobrazeny na Obr. 11 a 12.

obrázek

Obr. 11. Aplikace kousání v oblasti hlavy

obrázek

Obr. 12. Aplikace kousání v oblasti horních a dolních končetin

Kousnutí má na protivníka také značný psychologický účinek. Jestliže na někoho vyceníte zuby, případně doprovodíte útok zvukem (např. vrčením jako zvíře) a provedete útok kousnutím, můžete vyvolat silný úlek, pocit hrůzy nebo vás protivník začne považovat na nepříčetného, což může vyvolat strach. A to je přesně to, co obránce potřebuje. Jestliže se rozhodnete kousnout protivníka do prstů, vyberte si jeden nebo dva a kousnutí proveďte velkou silou. Jestliže zraníte palec, výhodou je nemožnost dalšího použití ruky a sevření. Dalšími vhodnými cíli na paži jsou zápěstí a místo v ohybu loketního kloubu. Abyste byli schopni techniku kousnutí dokončit, je třeba protivníka držet tak, aby nemohl uhnout nebo se uvolnit a tím se technice bránit.

7.10. Trhání tkání

O původu trhání tkání v sebeobraně bylo pojednáno již v předchozí kapitole. Obrana pomocí trhání spočívá v uchopení kůže, vlasů, pohlavních orgánů, hlavy a jiných částí těla a silném působení k sobě nebo do strany. Účinek může být samozřejmě velmi destruktivní a bolestivý. Rovněž tyto techniky zbavují útočníka iniciativy a mají značně šokující účinek. Např. trhnutím za paži je možné způsobit luxaci ramenního kloubu, trhnutím za hrdlo vážně poranit dýchací ústrojí, trhnutí za hlavu poranit krční obratle atd. Dalšími cíli mohou být obzvláště citlivá místa. Snadno si lze domyslet účinek trhnutí za ucho, genitále apod. Příklady aplikace trhání tkání v sebeobraně jsou vyobrazeny na Obr. 13 a 14.

obrázek

Obr. 13 Aplikace trhání tkání v oblasti hlavy

obrázek

Obr. 14 Aplikace trhání tkání na ostatních částech těla

7.11. Odváděcí techniky v sebeobraně

Jedním ze způsobů překonání protivník a jeho kontroly je nasazení odváděcí techniky. Jedná se o druh relativně stabilní páky na jeden nebo více kloubů. V případě aplikace odváděcí techniky je protivník blokován jak mechanicky (částečně znemožněn pohyb částí těla) tak pomocí bolesti (ztrácí iniciativy k útoku, uposlechne výzvu). Uvádíme několik příkladů odváděcích technik vykonávaných na skloubení paže nebo páteř. Všechny techniky mohou být aplikovány v různých situacích, tzn. proti pasivnímu i aktivnímu útočníkovi a proti různým útokům. Pro účely demonstrace byl vybrán vždy jeden příklad aktivního útoku proti obránci.

Odváděcí technika 1.

Popis

Obránce při komunikaci vyčkává ve skrytém střehu. Útočník zahajuje útok přímým úderem na střední pásmo. Obránce uhýbá z osy útoku přemístěním stranou a rotací těla, současně zasahuje útočníka loktem v horním pásmu. Uchopením a objetím paže útočníka je nasazena páka na loketní kloub a stlačí útočníkovou rameno mírně vzad. Obránce zaujímá takovou polohu, aby ho útočník nemohl zasáhnout druhou rukou. Pro vyšší bezpečnost dává obránce pokyn, aby si útočník položil ruku na hlavu. Pokud útočník pod vlivem bolesti spolupracuje, má obránce útočníka plně pod kontrolou. V případě, že útočník nespolupracuje, je třeba zvýšit stupeň bolesti v aplikované technice, vyvést útočníka neprodleně z kontrolovaného prostoru nebo přikročit ke svedení útočníka na zem k další kontrole.

Chyby:

1. Páka na loketní kloub není správně nasazena, útočník může paží ohnout v lokti a z odváděcí techniky uniknout.

2. Obránce nestlačil útočníkovou rameno vzad a ten stojí příliš vzpřímeně. Taková poloha je pro útočníka stabilnější a má lepší podmínky pro zvrácení situace ve svůj prospěch.

3. Obránce nestojí stranou od útočníka, který ho tak může zasáhnout volnou paží.

Odváděcí technika 2.

Popis

Obránce při komunikaci vyčkává ve skrytém střehu. Útočník zahajuje útok přímým úderem na horní pásmo. Obránce uhýbá z osy útoku přemístěním stranou a rotací těla, současně provádí pohyb paží pod útočníkovou útočící paží (možnost zásahu do brady). Obránce nejdříve rychlým pohybem ohne loket útočníka směrem k sobě, poté druhou rukou uchopí protivníkovo zápěstí. Tlakem k sobě pokládá loket útočníka na svůj hrudník (získává bod opory) a oběma rukama nasazuje páku na zápěstí. Obránce zaujímá takovou polohu, aby ho útočník nemohl zasáhnout druhou rukou. Pro vyšší bezpečnost dává obránce pokyn, aby si útočník položil ruku na hlavu. Pokud útočník nespolupracuje (nereaguje na výzvu) zůstává druhá paže bez kontroly a je stále nebezpečná. V případě, že útočník nespolupracuje, je třeba zopakovat výzvu, zvýšit stupeň bolesti v aplikované technice, vyvést útočníka neprodleně z kontrolovaného prostoru nebo přikročit ke svedení útočníka na zem k další kontrole.

Chyby:

1. Při uchopení útočníkovi paže a ohnutí lokte k sobě obránce paži dostatečně nekontroluje a může dojít k úderu lokem na horní pásmo obránce.

2. Při nasazení odváděcí techniky směřuje útočníkovo předloktí vzhůru. Může dojít k uvolnění z techniky nebo i k úderu na horní pásmo obránce.

3. Obránce nestojí stranou od útočníka, který ho tak může zasáhnout volnou paží.

Odváděcí technika 3.

Popis

Obránce při komunikaci vyčkává ve skrytém střehu. Útočník zahajuje útok úchopem za oděv ve středním pásmu. Obránce zahajuje obranu úchopem útočníkova předloktí a přemístěním šikmo vzad (L krok). Tím uhýbá z osy útoku a současně kontroluje druhou rukou horní pásmo útočníka (možnost úderu, tlaku nebo zakrytí pohledu). Přemístění je provedeno na vnější stranu, směrem od volné paže útočníka. Obránce uchopí zápěstí útočníka oběma rukama a za pomocí rotace trupu otočí malíkovou hranu útočníkovi ruky vzhůru. Tlakem dolů dochází ke kolmé páce na zápěstí a útočníka, který většinou sníží svůj postoj. Obránce provádí bližší rukou k útočníkovi oblouk pod jeho paží a vzdálenější rukou ohýbá útočníkův loket. Tlakem vzhůru napřimuje útočníka a nasazuje oběma rukama odváděcí techniku. V závěrečné fázi techniky je útočníkova ruka otočena prsty k obránci, palec je kontrolován držením v obráncově dlani.

Chyby:

1. Při zahájení obrany obránce neuchopí útočníkovo předloktí. Ten se může pustit nebo naopak tlačit. Obránce by měl uchopení využít k tahu, kterým útočníka vychyluje z rovnováhy během přemístění.

2. Obránce se přemisťuje na vnitřní stranu, tedy směrem k volné paži útočníka (hrozí úder).

3. Obránce během přemístění nekontroluje horní pásmo útočníka, který není blokován, může se přiblížit a pokračovat v útoku.

4. Obránce neotočí útočníkovu ruku malíkovou hranou vzhůru, není možné stlačení dolů.

5. Obránce neuchopí útočníkův palec, není možné provést obloukový pohyb vzhůru.

6. Obránce neohne volnou rukou útočníkův loket, není možné dostat se pod útočníkovu paži.

7. V závěrečné fázi techniky prsty nesměřují k obránci nebo dlaň útočníka není otočena dolů. Technika je nestabilní nebo dostatečně důrazná.

8. Obránce nestojí stranou od útočníka, který ho tak může zasáhnout volnou paží.

Odváděcí technika 4.

Popis

Obránce při komunikaci vyčkává ve skrytém střehu. Útočník zahajuje útok obloukovým úderem na horní pásmo. Obránce zahajuje obranu přemístěním šikmo vpřed, aby zastavil útočící paži. Poté provádí kop kolenem na střední pásmo (útočník se zpravidla předkloní). Pohybem pod útočníkovu paži nasazuje obránce páku na loketní kloub (je možné stlačit útočníkovo rameno dolů oběma rukama). V závěrečné fázi techniky uchopí obránce bradu útočníka a uvádí jeho krční páteř do rotace. Obránce je držen a odváděn v předklonu.

Chyby:

1. Při nasazení techniky není pohyb veden dostatečně za záda útočníka. V tom případě je těžké nasadit páku na loketní kloub.

2. Paže útočníka, na kterou aplikuje páku, je zcela napnutá a není možné nasadit páku na loketní kloub.

3. Útočník není v předklonu. Čím více je napřímen, tím je snadnější z odváděcí techniky uniknout.

4. Obránce nekontroluje útočníkovu hlavu.

Odváděcí technika 5.

Popis

Obránce při komunikaci vyčkává ve skrytém střehu. Útočník zahajuje útok obloukovým sekem na horní pásmo. Obránce zahajuje obranu přemístěním šikmo vpřed, na vnitřní stranu útočníkova postoje. Současně s přemístěním může zasáhnout útočníka na horním pásmu (obličej, klíční kost). Obránce pokračuje zachycením útočníkovi paže, kterou vede dále ve směru pohybu a prochází pod ní (možnost páky na loket). Po obratu k útočníkovi zachytí obránce jeho oděv nebo zátylek a blokuje útočící paže shora. Dochází tak páce na celou paži útočníka (zápěstí, loket, rameno). Útočník je držen a odváděn v záklonu.

Chyby:

1. Při nástupu do techniky se obránce pohybuje proti útočící paži. Je třeba následovat přirozený pohyb útoku a využít jeho trajektorii.

2. Obránce se při pohybu pod paží otáčí zády k útočníkovi (hrozí úder nebo únik z techniky).

3. Obránce nedostatečně vychyluje protivníka, který může svou paží stáhnout k sobě a přerušit nástup do techniky.

4. Obránce nekontroluje v závěrečné fázi techniky útočníkovu paži shora a ten může s odváděcí techniky uniknout.

5. Útočník není v záklonu, je pro něho snadnější zvrátit situaci ve svůj prospěch.

7.12. Kontrola ležícího protivníka

Dalším způsobem kontroly protivníka je jeho znehybnění na zemi. Můžeme ho provést po úspěšném hodu, strhu nebo svedení protivníka na zem, anebo i v situaci, kdy protivník leží na zemi a aktivně se brání. Uvádíme několik příkladů kontroly ležícího protivníka. Všechny techniky mohou být aplikovány v různých situacích, tzn. proti pasivnímu i aktivnímu útočníkovi. V následujících technikách útočníka vždy přetočíme z lehu do polohy v lehu na břiše a poté provedeme jeho fixaci (s výjimkou poslední techniky).

Kontrola 1: Základní způsob přes loket

Popis

Tento způsob přetočení protivníka používáme v případě, že útočník neklade velký odpor. Obránce zachytí jednou rukou útočníkovo zápěstí a druhou ruku přiloží na vnitřní stranu protivníkova lokte. Ohýbáním paže v lokti a tlakem proti čelu je ležící protivník přitlačen k zemi a jeho paže se dostává do nefyziologické polohy. Obránce se přemisťuje kolem hlavy útočníka, který se přetáčí na břicho. Obránce dokončuje kontrolu ležícího protivníka kleknutím do oblasti lopatky, vzpřimovačů zad nebo zátylku a nasazením páky na zápěstí. Pro fixaci útočníka na zemi používá obránce celou svou hmotnost a důraz akce může zvyšovat pomocí páky na zápěstí.

Chyby:

1. Obránce nedostatečně ohnul útočníkovu paži v lokti, chybí účinek páky.

2. Obránce nedostatečně tlačí útočníkovu paži dolů, chybí přítlak k zemi.

3. Obránce překračuje přes útočníka, je ohrožen útokem do rozkroku.

4. Obránce nedostatečně fixuje útočníkovo zápěstí v závěru techniky, paže se může uvolnit.

Kontrola 2: Přes loket při natažené paži

Popis

Tento způsob přetočení protivníka používáme v případě, že útočník neklade velký odpor. Obránce zahajuje techniku zachycením útočníkova zápěstí, otočením protivníkovi ruky dlaní k sobě a vytažením paže směrem vzhůru. Tím dochází k propnutí paže (více zranitelný loket) a částečnému natočení protivníka na bok. Obránce dále přiloží svou ruku tzv. vidlicí těsně nad loketní kloub protivníka. Tlakem vpřed donutí útočníka k přetočení na břicho. Obránce se přemisťuje kolem hlavy útočníka, který se přetáčí na břicho. Obránce dokončuje kontrolu ležícího protivníka kleknutím do oblasti lopatky, vzpřimovačů zad nebo zátylku a nasazením páky na zápěstí. Pro fixaci útočníka na zemi používá obránce celou svou hmotnost a důraz akce může zvyšovat pomocí páky na zápěstí.

Chyby:

1. Obránce neotočil útočníkovu paži dlaní k sobě.

2. Vidlice není nasazena nad loketní kloub, chybí účinek páky.

Kontrola 3: Přes loket povytažením a blokováním nohou

Popis

Tento způsob přetočení protivníka používáme v případě, že útočník klade odpor a brání se otáčením na zemi ve směru aplikované techniky. Obránce zahajuje techniku zachycením útočníkova zápěstí, otočením protivníkovi ruky dlaní k sobě a vytažením paže směrem vzhůru. Tím dochází k propnutí paže (více zranitelný loket) a částečnému natočení protivníka na bok. Obránce dále přiloží svou ruku tzv. vidlicí těsně za loketní kloub protivník a dolní končetinou zafixuje hlavu a krk útočníka tlakem mírně vzad. Tím zamezí útočníkovi, aby se otáčel ve směru aplikované techniky. Tlakem dolní končetinou na loket zahajuje přetočení protivníka na břicho. Obránce dokončuje kontrolu ležícího protivníka kleknutím do oblasti lopatky, vzpřimovačů zad nebo zátylku a nasazením páky na zápěstí. Pro fixaci útočníka na zemi používá obránce celou svou hmotnost a důraz akce může zvyšovat pomocí páky na zápěstí.

Chyby:

1. Nevytáhnul paži obránce nahoru, protivník leží stále celou plochou zad na zemi.

2. Obránce nezafixoval útočníkovu hlavu, protivník se může bránit nasazení páky.

Kontrola 4: Přes loket při ohnuté paži

Popis

Tento způsob přetočení protivníka používáme v případě, že útočník odpor ohýbáním a přitahováním paže směrem ke svému tělu. Obránce zahajuje techniku přitlačením protivníkovi ruky k tělu (je možné provést razantně, jako úder). Poté obránce změní úchop paže tak, aby jednou rukou držel zápěstí a druhou tlačil zespodu na protivníkův loket. Obránce pokračuje v tlaku na loket směrem k protivníkově hlavě, přemisťuje se kolem hlavy a dokončuje přetočení protivníka na břicho. Mechanismus přetočení je v podstatě stejný jako u základního způsobu přetočení přes loket, ale úchop paže je opačný. Při dokončení techniky paže útočníka ohnuta za záda. Obránce dokončuje kontrolu ležícího protivníka kleknutím do oblasti lopatky, vzpřimovačů zad nebo zátylku.

Chyby:

1. Obránce neprovedl pokrčení paže dostatečně důrazně, protivník je zpevněný.

2. Obránce uchopil neprávně útočníkovu paži, při přetáčení si kříží ruce.

3. Při otočení protivníka na zem, vede obránce paži pod tělo, místo za tělo útočníka.

Kontrola 5: Přes zápěstí tažením

Popis

Přetočení protivníka je možné provést také jednoduchým tažením za zápěstí a to v případě, že útočník záměrně neklade velký odpor nebo promešká vhodný okamžik. V uvedeném příkladu útočník zahajuje akci úderem, obránce nastupuje do obranné techniky a provádí hod. Okamžitě po dopadu protivníka na zem, uchopuje obránce paži útočníka a zahajuje jeho přetočení tažením za zápěstí. To musí být provedeno v šikmém směru. Účinnost techniky závisí v tomto případě na tření, proto není možné toto přetočení provést na kluzkém povrchu.

Chyby:

1. Mezi dopadem útočníka na zem a zahájením tažení je příliš velká prodleva, útočník se může připravit na obranu na zemi.

2. Obránce táhne jiným než šikmým směrem, tělo protivníka se neotáčí na bok.

Kontrola 6: Přes loket když útočník vstává

Popis

V případě, že útočník klade odpor a snaží se zvednout ze země, mám k dispozici dva způsoby nasazení techniky. Při první z nich obránce zahajuje techniku tím, že útočník stlačí zpět na zem. To může provést buď tlakem do čela, nebo úderem. Ihned poté použije některou z technik přetočení standardním způsobem.

Chyby:

1. Obránce promešká příležitost a útočník se zvedne ze země.

druhá varianta

Při druhém způsobu využíváme pohyb protivníka, který se snaží posadit, resp. postavit. V tomto případě přiloží obránce paži útočníka ke svému bérci tak, aby loket útočníka byl těsně pod kolenem. Obránce nasazuje páku na loket pomocí tlaku bércem a tahu rukou. Útočník je tímto veden kolem dolní končetiny a přetáčí se na břicho, obránce uchopí zápěstí útočníka. Obránce dokončuje kontrolu ležícího protivníka kleknutím do oblasti lopatky, vzpřimovačů zad nebo zátylku a nasazením páky na zápěstí. Pro fixaci útočníka na zemi používá obránce celou svou hmotnost a důraz akce může zvyšovat pomocí páky na zápěstí.

Chyby:

1. Obránce nepoloží loket protivníka pod své koleno, chybí účinek páky.

2. Obránce nejedná včas, útočník má možnost se zvednout ze země

třetí varianta

Stejný princip lze využít i při otočení protivníka přes druhou dolní končetinu. V tomto případě obránce změní úchop za útočníkovu paži a pokračuje v kruhovém pohybu. Jako další bod kontroly je možné použít úchop za útočníkovu šíji a zvýšit tlak směrem k podložce.

Chyby:

1. Obránce nepoloží loket protivníka pod své koleno, chybí účinek páky.

2. Obránce nejedná včas, útočník má možnost se zvednout ze země

Kontrola 7: Otočení přes dolní končetinu

Jestliže se obránce ocitne v jiné poloze než boku protivníka, může zahájit kontrolu na zemi i přes jiné části těla než paži (dolní končetiny, hlava). Pokud se mu podaří zachytit nohu útočníka, může pro přetočení zvolit jednu z následujících technik.

Varianta 1

Popis

Obránce uchopí jednou rukou nohu útočníka za patu, druhou ruku přiloží na vnější nárt. Tlakem vede dolní končetinu do rotace, což vyvolává u protivníka bolest nebo ho nutí se přetočit. Obránce musí vhodně načasovat přetočení útočníka na břicho a zrakem kontrolovat jeho pohyb. Důležité je provádět techniku vždy ve směru k druhé noze. V opačném případě by protivník mohl tuto dolní končetinu použít ke kopu. Po přetočení na břicho přiloží obránce nohu útočníka do podkolení jamky a nasadí páku přes druhý bérec. Obránce dokončí fixaci útočník zakleknutím na bérec útočníka tak, aby měl volné obě ruce pro další manipulaci.

Chyby:

1. Obránce otáčí protivníka na opačnou stranu, hrozí útok druhou nohou.

2. Obránce nedostatečně překříží útočníkovi nohy, z polohy je možné uniknout.

Varianta 2

Druhý způsob spočívá v zachycení útočníkovi nohy do objetí jednou paží, druhá nasazuje páku na bérec, která může u protivníka vyvolat bolest. Citlivost na tuto páku je značně individuální. Obránce může rovněž fixovat druhou nohu útočníka tlakem na vnitřní stranu stehna. Obránce povytáhne útočníkovu nahoru tak, aby se jeho pánev vzdálila od země. S pomocí rotace celého těla provádí obránce přetočení útočník na břicho. Po přetočení na břicho přiloží obránce nohu útočníka do podkolení jamky a nasadí páku přes druhý bérec. Obránce dokončí fixaci útočník zakleknutím na bérec útočníka tak, aby měl volné obě ruce pro další manipulaci.

Chyby:

1. Obránce nedrží útočníkovu dolní končetinu dostatečně pevně, je možné nohu uvolnit.

2. Obránce nevyužívá k přetočení celého těla, pohyb není dostatečně důrazný.

3. Obránce nedostatečně překříží útočníkovi nohy, z polohy je možné uniknout.

Detail zakleknutí dolních končetin

Kontrola 8: Zajištění ze strany od hlavy

Popis

V případě, že útočník leží na břiše, může obránce zvolit kontrolu ze strany od hlavy. Obránce zahájí techniku tlakem předloktí nebo loktů na vzpřimovače zad protivníka. Poté zafixuje hlavu pomocí kolen. Nejdříve uchopí jednu ruku útočníka, otočí ji dlaní vzhůru a přítlakem proti podložce ji vede za záda. Poté opakuje postup na druhou paži. V závěru techniky uchopí obě ruce protivníka a fixuje je za zády.

Chyby:

1. Obránce nezačíná techniku tlakem k zemi, útočník se může zvednout.

2. Obránce nefixuje hlavu útočníka nohama.

3. Obránce nepřitlačuje útočníkovi paže směrem k zemi, útočník se může bránit.

4. V závěrečné poloze obránce nedostatečně fixuje ruce útočník, ten se může z držení uvolnit.

 
© 2011 Fakulta sportovních studií Masarykovy univerzity | poslední změna: 2013-09-08 20:42:44