Inovace SEBS a ASEBS

Japonská bojová umění

Součástí všech kultur je i kultura boje, často institucionalizovaná ve formě bojových umění. Institucionalizace a formalizace asijských bojových umění způsobila, že se až do konce 20. století za bojová umění obecně považovala téměř výhradně asijská bojová umění. V současnosti jsou známé mnohé studie, zabývající se bojovými uměními nebo kultem boje i v jiných kulturách, což umožňuje srovnávání a také poznání globálního fenoménu bojových umění. Protože se pod pojmem bojová umění chápaly systémy pocházející z Asie, zejména z Číny a Japonska, často byly nazývány i východním bojovým uměním. Je skutečností, že pravděpodobně nejpropracovanější a nejucelenější bojová umění známe z východní Asie, ale různé systémy boje vznikly i v jiných částech světa. Je to přirozené, protože ve všech koutech světa se lidé potýkali s nutností bojovat (jako obránci i útočníci). Těchto systémů není tolik jako v už zmíněné Číně nebo Japonsku, a jsou i méně známé, ale svou jedinečností jsou hodny povšimnutí.

K nám se výraz bojová umění dostal z anglického martial arts. Martial se překládá jako bojový, vojenský, válečný, související s bojem a válkou. Etymologie tohoto slova, pocházejícího z latiny, vypovídá o jeho vztahu k Marsu, římskému bohu války a ochránci zemědělství. Mars se často připodobuje ke starořeckému bohu války, jímž byl Áres. Ale pokud Mars byl spíš ochráncem míru, Áres byl spíše ničitel a uchvatitel. Umění je dovednost, obratnost, mistrovství dosažené studiem a praxí. Bojová umění tedy spojují dovednost a mistrovství boje pro zachování míru.

Kdybychom se pokusili o definici bojových umění, mohli bychom říct, že jsou to zejména pohybové systémy, které se vyvinuly ze starých způsobů boje a které se dnes uplatňují jako součást životní cesty, pro sport, sebeobranu, nebo je jejich cílem zachování tradice a kulturního dědictví.

Z hlediska historického byli předchůdci dnešních bojových umění v době svého vzniku a vývoje pouhým způsobem, jak co nejrychleji a nejúčinněji dosáhnout vítězství v souboji nebo ve válce. A to jakýmikoli prostředky. Těžko bychom v té době hledali za bojovými uměními intelektuály anebo intelektuální myšlenky, jak to známe z teorie dnešních bojových umění. Avšak následkem různých světonázorových a náboženských představ a snad i díky ješitné touze po omluvě násilí docházelo vzápětí po vzniku bojových činností k jejich posvěcování – sakralizaci. Hledaly se (a vždy našly) nějaké vyšší ideje, které násilí omlouvaly. Násilí se ostatně i dnes propaguje jako prostředek dosažení národní nebo náboženské svobody, násilí se páchá ve jménu různých náboženství, i v zájmu světového míru. Sakralizace byla pro bojovníky i prostředkem duševní hygieny. Způsob, jak se vyrovnat nejen s tím, že bojovníci v konfliktu mrzačili a zabíjeli nepřátele, ale i s blízkostí vlastní smrti.

Jak plyne z předchozího textu, bojová umění se od ostatních úpolových aktivit liší především vnitřním obsahem, svojí filozofií a také smyslem cvičení. Důvod cvičení je jiný. Díky různým okolnostem se bojová umění zachovala ve velké šíři i hloubce v Japonsku. Abychom mohli použít konkrétní příklady, budeme se dál zabývat japonskými bojovými uměními. Závěry ale více méně platí i pro bojová umění ostatních oblastí světa.

Kobudó

Obrázek 8. Bugei džúhappan (část džúdžucu, hódžucu)

Bojová umění zahrnují všechny činnosti se vztahem k boji, povýšené na umění. Kupříkladu ve středověkém Japonsku se popisuje takzvaných šestatřicet umění (bugei džúhappan, obrázek 8). Zahrnují nejen neozbrojený boj, boj s mečem či kopím, ale i lukostřelbu, vrhací zbraně a plavaní. Tedy vše, co by mohl válečník v konfliktu upotřebit. Zde se někdy odlišuje válečné umění od bojového. Válečné umění má vztah k válce jako takové, tedy i k otázkám strategie, logistiky, použití zbraní a podobně. Jak z předchozího vyplývá, bojová umění se dotýkají více praktických dovedností. Mezi bugei džúhappan patří i taková válečná umění, která nesouvisejí přímo s fyzickým řešením bojové situace v kontaktu s nepřítelem:

• Kendžucu (šerm)
• Battodžucu (tasení meče)
• Sódžucu (šerm kopím)
• Naginatadžucu (šerm halapartnou)
• Kjúdžucu (lukostřelba)
• Kjúbadžucu (lukostřelba z koně)
• Suidžucu (plavání)
• Bódžucu (šerm holí)
• Nagamono (šerm širokou halapartnou)
• Torimono Dógu (použití policejních zatýkacích zbraní)
• Kakuši bukidžucu (skryté zbraně)
• Džúdžucu (zejména neozbrojený boj)
• Šurikendžucu (vrhání malých zbraní)
• Hódžucu (střelba z palných zbraní)
• Džóhó kaišú (získávání informací)
• Čikudžó (opevňování)
• Angó (signalizace)
• Heihó (strategie a taktika)

První zmínky o způsobech boje nacházíme ve starojaponských mýtech (kiki), především jako poměřování sil (čikara kurabe). Boj (i v rituální podobě) byl důležitou součástí japonské mytologie. V kronice Kodžiki (712 n. l.), která zachycuje vznik japonských ostrovů, příchod bohů (jejichž potomky jsou podle této mytologie Japonci) na tyto ostrovy a založení císařství Jamato. V Kodžiki je zaznamenán boj dvou bohů, ve kterém Takemikazuči zvítězil hodem nad Takeminakatou. Jeden ze třech mytických předmětů je v japonské mytologii také meč Kusanagi no curugi jako symbol boje a vojenství. To poukazuje na významnou roli bojových umění v japonské kultuře. Nihon šoki (720 n. l.) je historickou kronikou japonského císařství tak, jak byla chápána v 8. století našeho letopočtu. Boj hrdinů Sukune a Kueharu, který se v Nihon šoki popisuje, oslavuje Sukuneho vítězství sérií kopů. Tento souboj se považuje za první popis sumai, předchůdce japonských bojových umění beze zbraně.

Sjednocení Japonska na začátku 17. století způsobilo, že válečná bojová umění ztrácela na významu. Jejich cvičení už nebylo otázkou přežití. Aby byl dán nový význam bojovým uměním, a pravděpodobně i proto, aby byla dána potenciálním nepřátelům vládnoucího šóguna smysluplná činnost, začaly se atributy bojových umění vládou propagovat jako atributy duchovní. „Meč je duší samuraje“, bylo prohlášeno. Postupně docházelo k větší a větší sakralizaci, posvěcování bojových umění, byla jim dána duchovní síla a význam. Tento trend v Japonsku výrazně zesílil i na konci 19. století, kdy se Japonsko muselo po třech stoletích otevřít světu. Bojová umění již nebyla jenom způsobem jak válčit, stala se uměním životní cesty (jap. dó – cesta), metodou, jak využít bojovou tradici a taktiku k úspěšnému životu moderního člověka. V období sjednoceného Japonska (období Tokugawa/Edó 1603 – 1868) se výrazněji začaly proklamovat atributy ctnosti samuraje. Jejich další idealizace (a jejich interpretace pro západní kulturu knihou Inazó Nitobeho Bušido, Duch Japonska ) na přelomu 19. a 20. století výrazným způsobem ovlivnila současné chápání bojových umění. Můžeme se potkat s výčtem sedmi ctností bušidó (džin, gi, rei, či, šin, ču, kó). V několika odstavcích analyzujeme jejich původ.

První záznamy o zásadách chování, o prvcích ideálu člověka, se v Japonsku objevily s postavou korunního prince Umajada, známeho jako Šótoku Taiši (574-622 n.l.). Šótoku, osvícený vladař, byl inspirován buddhizmem a čínskou kulturou. Čína byla v tehdejším východním světě skutečnou „říší středu“, řídící se zásadami konfucianizmu. Připisuje se mu takzvaná Ústava sedmnácti článků (Džúšiči džó kenpó). Ústava neupravuje právní normy, je spíše souhrnem morálních pravidel potřebných pro růst a udržení prosperující společnosti pracující pro dobro všech. Některé články, jak je níže v úryvcích citováno, připomínají navzdory celkovému probuddhistickému naladění Konfuciův text O pěti ctnostech (Wu čchang). Pěti ctnostmi jsou zde:

• Velkorysost (čín. žen, jap. džin) - ... patolízalové postrádají oddanost vůči pánovi a velkorysost vůči lidu. (čl. 6) Nechť je lid zaměstnáván v příhodný čas... Od jara do podzimu, kdy se stará o pole a morušové stromy, jej není žádoucí tímto způsobem zaměstnávat. Neboť nehledí-li si rolník svého pole, kde vezme obživu? Nehledí-li si morušových stromů, čím se zahalí? (čl. 16)
• Spravedlnost (čín. i, jap. gi) – Posuzujte nestranně každou žádost, která je vám předložena. (čl. 5) Nechť je zásluha po právu uznána zásluhou a provinění proviněním. Záslužný skutek nechť je odměněn, provinění budiž potrestáno. (čl. 11)
• Náležité chování (čín. li, jap. rei) – Pakliže se lidé chovají slušně, společenství se spravuje samo od sebe. (čl. 4)
• Moudrost (čín. či, jap. či) – V každé záležitosti, ať už je to naléhavá, či nikoliv, jednejte toliko s moudrými muži a uvidíte, že vám ve vaší věci sami vyjdou vstříc. (čl. 14) Kdybychom neměli učenců a mudrců, kdo by jen vládl zemi? (čl. 14)
• Dobrá víra (čín. sin, jap. šin) – Vše, co člověk koná, nechť koná v dobré víře, neboť jedině tak jsou jeho skutky dobré a nikoliv zlé, jedině tak jej čeká zdar a nikoliv pád. (čl. 9)

Princ Šótoku dal už v tomto textu základ vzájemnému prolínání buddhistických a konfuciánských myšlenek, které po dobu následujících staletí ovlivňovali život japonské šlechty i obyčejného lidu. Šótoku Taiši jako státník myslel zejména na řízení státu. Těchto pět ctností se stalo samurajskými přesně v tom období, kdy se do popředí moci dostávala vojenská šlechta buši, postupně vytláčející aristokratickou šlechtu kuge. O jednoznačně samurajských ctnostech můžeme s jistotou mluvit v tzv. zlaté éře válečných umění bugei, od počátku nástupu šógunů z rodu Tokugawa v éře Edo (1603 – 1868). U vzniku systému řízení šógunátu tokugawského typu byl i Seika z rodu Fudžiwara (1561-1619), učenec ovlivněný klasickým konfucianizmem, zenovým buddhizmem, ale zejména Ču Siho neokonfucianizmem. Seika upřel pohled samurajů na důležitost dodržování pěti druhů vztahů (gorin): pán a vazal (kunšin), rodič a dítě (fuši), manžel a manželka (fufu), starší a mladší (čójo), přítel s přítelem (hóju) a pěti stálých ctností (godžó), které byly už od dob prince Šótoku dobře známé. Kromě těchto pojmů pracoval také s jinými morálními principy. Vysvětloval význam principů pokora (kendžo), pravdivost (makoto), srdce (kokoro) a úcta (kó) pro život samuraje. Seika z rodu Fudžiwara ale zejména důvěřoval člověku a tvrdil, že má schopnost meitoku, „vynikající ctnosti“, tedy schopnost přítomnosti absolutního dobra bez jakýchkoli zlých myšlenek. Pozvedl také morální zákon giri, zákon plnění povinností plynoucích člověku z jeho svazků se společností a univerzem. Jednotlivec má zachovávat harmonii a mír nastoupením a zachováním na životní cestu (dóri). V podobném duchu propagovali myšlenky také další myslitelé. Nejproslulejší Seikův žák Razan Hajaši (1583-1657) byl se svým bratrem Nobozumim tvůrcem známých zákoníků Buke šóhatto (Zákoník vojenské třídy) [ix] a Hatamoto šóhatto (Zákoník šógunových vazalů), ve kterých jejich filozofické myšlenky získaly legislativní moc. Šósan Suzuki (1579-1655), další z duchovnících velikánů té doby, v teorii pracovní etiky mluvil o dluhu, který má vazal vůči svému pánu. Má mu být vděčný (on) a celým svým životem se mu podřizovat a sloužit mu. Zde a také v myšlenkách Sokó Jamagy (1622-1685) se můžeme dopátrat základů loajality (ču), jak ji popisuje již zmíněný Nitobe.

V současnosti se v některých textech můžeme potkat i s morálně vysoce hodnocenou ctností soucitem (tei). Tato ctnost se do mravního kodexu dostala postupně v průběhu staletí z myšlenek buddhizmu, který v Japonsku stavěl do popředí Buddhu Amidu, Buddhu nekonečné milosti. Významný vliv na rozvoj konceptu bušidó měl také spis Kojo gunkan (1615), který sepsal stratég klanu Takeda Kagenori Obata (1572-1663). V části Kojo gunkan nazvaném Devadesátdevět předpisů se zdůrazňuje zejména loajalita, sebeobětování a statečnost. Fenomén sebeobětování vedl v některých spisech dokonce k definici smrti jako cesty samuraje, smyslu jeho života. Výrazně je to dokumentováno v Hagakure (1716) samuraje a pozdějšího mnicha Džóšó (Cunetomo) Jamamota (1659-1719).

Boj samotný můžeme rozdělit na boj se zbraněmi a boj beze zbraní. Boj se zbraněmi byl závislý na technologii výroby oceli a využití jízdy na koni. V Japonsku byla důležitá především lukostřelba, boj kopím a mečem. Po sjednocení Japonska (1603) podnítila společenská situace vznik mnoha relativně samostatně se vyvíjecích škol bojových umění (rjúha). Boj beze zbraní byl pouze sekundární dovedností, a to především jako dovednost vojáků. I když se v různých dokumentech používaly různé pojmy, Hoare navrhuje sledovat vývoj od sumai (nativní způsob boje, také forma buke sumai, vojenská forma boje) přes kumi uči (také forma joroi kumi uči, boj v brnění), až ke džúdžucu, přímého předchůdce džuda. Tyto dovednosti byly podřízeny svému účelu. Zlikvidovat protivníka, zneschopnit ho k boji. Pro tato bojová umění je užíván výraz bugei nebo budžucu. Čínský znak pro bu znamená válku, je však složen ze dvou prolínajících se obrazců. Jedním znakem pro kopí, druhým pro slovo zastavit. Z hlediska etymologie je doslovný význam čínského znaku pro válku (bu) způsob zastavení boje. Džucu je umění, způsob, technika jak se něco dělá. Mohli bychom říct, že budžucu jsou různá umění boje. Cestu válečných umění beze zbraně až k džúdžucu můžeme u japonských vojáků sledovat ve vývojových stádiích:

1. Sumai (nativní způsob boje, také forma buke sumai)
2. Kumi uči (také forma joroi kumi uči)
3. Džúdžucu

Džúdžucu definujeme jako způsob obran a útoků beze zbraní, nebo s použitím malých zbraní proti jednomu, více neozbrojeným či ozbrojeným oponentům. V džúdžucu se používají také kobuki (malé zbraně) a hibuki (skryté zbraně). Je důležité uvědomit si, že ačkoli je v současnosti vžitá představa, že džúdžucu je forma neozbrojeného boje, japonští samurajové a vojáci využili každou příležitost, jak zvýšit účinnost těchto dovedností pomocí různých dřevěných, kovových i kamenných zbraní. Džúdžucu zařazujeme k ostatním starým válečným bojovým kobudó (z jap. stará budó). Pro tuto skupinu se někdy používá i pojem korjú (z jap. staré školy, styly), anebo také kobudžucu (z jap. stará budžucu). Nositelem těchto starých bojových umění byl samuraj, případně také voják sloužící svému pánu. Jak je již obecně známo, slovo samuraj pochází z pojmu saburomono, „ten, který očekává příkazy“. Třída vznikla ke konci období Heian (794-1185), když se postupně vyčlenila z bohaté vojenské elity – jezdců. Abychom vytvořili představu, jak důležitá byla příprava samuraje v boji beze zbraně, uvádíme povinná umění samurajů (roku bugei, 1650):

• Kendžucu (šerm mečem)
• Kjúdžucu (lukostřelba)
• Badžucu (jízda na koni)
• Sódžucu (šerm kopím)
• Hódžucu (střelectví)
• Džúdžucu (boj beze zbraně)

Důležitost džúdžucu narostla zejména po roce 1588, kdy byl vydán zákaz vlastnit a používat meče mimo vojenskou třídu (katana gari). V kobudó se ustálil systém výuky a zkoušek, který reflektoval existenci mnoha různých (více, či méně odlišných) rjúha–škol. Učitelé byli licencováni prostřednictvím inka – povolení a menkjó – soupisu dosažených technik. Jakmile adept získal menkjó kaiden, získal licenci o úplném předání rjúha a předpokládalo se, že založí vlastní školu. Vzdělávací systém byl až k menkjó kaiden založen na třech stupních osnovy, přičemž k poslední se dostal pouze ten adept, který splňoval především morální kriteria, jako je loajalita k učiteli a pánovi. Stupně se obecně rozdělovaly na:

• Šóden, nebo hacuden (začátečnická úroveň)
• Čúden (střední úroveň)
• Okuden (vnitřní úroveň)

Například ve škole Honmon enšin rjú se adept u šóden naučil základní techniky pro boj v budově, i formální postupy (rituály), v osnovách čúden byl připravován pro boj na bojovém poli. Na úrovni okuden se student učil vztahům meče k jiným zbraním i k džúdžucu a měl pochopit různé aspekty technických detailů z kata předchozích úrovní. Z předešlého textu je patrné, že v kobudó (tak jako v celé japonské společnosti) se dodržovala relativně stálá sociální struktura. Některé charakteristiky sociálních interakcí můžeme sledovat v japonské společnosti dodnes:

• Pevná formální struktura
• Převaha vertikálních interakcí
• Dlouhodobé (celoživotní) trvání
• Princip seniority (čójó no džo)
• Princip participace
• Iniciativa přicházející zezdola .
• Preference neformálních vztahů

Tyto interakce jsou patrné například ze struktury učitelů a žáků v kobudó. Sóke byl (resp. stále je v zachovalých rjúha) „hlava rodu“, hlavní představitel školy, obvykle i vedoucí učitel. Tento titul je obvykle dědičný. V případě, že učitelem není sóke (např. necvičí bojová umění), stává se vedoucím učitelem šihanke, který všechna formální rozhodnutí konzultuje se sóke. Dále jsou v kobudó starší učitelé šihan (z jap. „jdoucí příkladem“, učitel učitelů, mistr) a instruktoři (sensei, z jap. učitel). Žáci byli přirozeně rozděleni na ty, kteří žili s učitelem v jeho domě (učideši - vnitřní žák), a na ty, kteří pouze docházeli cvičit bojová umění (sotodeši - vnější žák).

Šinbudó

V druhé polovině 19. století s politickou a společenskou restaurací Japonska náhle skončila éra rozvoje starých, tradičních bojových umění kobudó, která byla postupně nahrazena érou rozvoje nových bojových umění šinbudó. Tradiční školy (rjúha) obvykle obsahovaly různé techniky (beze zbraní i se zbraněmi) a také válečnou taktiku. Moderní školy jsou obvykle relativně úzce zaměřené, a to jednak z důvodu absence potřeby vyučovat postupy typické pro vedení války, a také kvůli jejich postupné sportizaci. Mezi šinbudó zařazujeme v současnosti známá a populární japonská bojová umění, například:

• Aikidó
• Džódó
• Džúdó
• Džúkendó
• Iaidó
• Karatedó
• Kendó
• Naginatadó
• Sumó (není zcela kobudó ani šinbudó)
• Šórindži kenpó

Draeger a Smith jsou původci i u nás populárního chápání bipolární změny bojových umění s příponou džucu na bojová umění s příponou dó (džúdžucu – džúdó, kendžucu – kendó, iaidžucu – iaidó). Žádná přímá změna z jednoho na druhé zde historicky není doložitelná. Například Kanó pro svoji školu Kódókan džúdó použil název, který sám odůvodnil tím, že se již používal v minulosti. Také pojem kendó byl používán několik století před vznikem šinbudó. Na druhé straně některá japonská bojová umění jsou svým charakterem šinbudó, ale neprošla transformací názvu, například nindžucu (celosvětově rozšířená škola budžinkan).

Korjú zcela nezaniklo a i do současnosti přetrvalo mnohé ze starých rjú. Všechny však prošly jistou transformací. V současném světě, který je vzdálený dřívější realitě bojových umění, není možné udržet nezměněnou tradici. Některá korjú byla tedy inovována, aby vyhovovala současným podmínkám (úspěšně například Katori šintó rjú). Každá změna ale přináší i možnost degenerace, jak upozorňuje Amdur. Někdy také můžeme zaznamenat vznik nových stylů, které se mají tvářit jako korjú, což skutečným korjú spíše škodí. Jde o to rozeznat, co ještě patří k tradici a zachovávání kulturního dědictví a co je pouhou hrou na samuraje (samurai gokko).

Můžeme říct, že džúdó bylo prvním šinbudó. Díky zdařilé snaze zakladatele džuda o nalezení jeho výchovného rozměru dnes mají všechna šinbudó zejména výchovný charakter. Takovéto výchovné zaměření japonských bojových umění je pochopitelné, když uvážíme, že i předtím se trénink chápal v různých souvislostech jako:

• renšú – trénink v tělesném pojetí
• keiko – jako každodenní praxe
• šúgjó – jako metoda k sebezdokonalování, podobně jako v okcidentálním světě známá askeze [xxviii] (z řeckého ἄσκησις askésis cvičení, praxe, disciplína; z ἀσκέω askó cvičit; původně znamenala jakoukoli formu praxe, jíž se upevňuje disciplína)

V současných korjú je akcentován především trénink jako šúgjó. Trénink v tělesném pojetí ztratil význam, protože korjú již neplní utilitární funkci. Pro výrazné směrování k šúgjó (někdy i výlučně k šúgjó) můžeme některá současná korjú nazvat spirituálními korjú. Po několikaletém vnímání bojových umění krátce po svržení šógunátu se začala bojová umění postupně znovu vyučovat, a to i ve formálním vzdělávání. Už na začátku osmdesátých let 19. století bylo na některých školách v Japonsku zaváděno vyučování bojových umění. V tomto období byla bojová umění a jejich výuka na školách chápána jako součást branné výchovy ve smyslu militarismu a počínajícího nacionalismu.

„V minulosti bylo populárních mnoho stylů džúdžucu.“ Napsal zakladatel džuda Kanó a dále pokračoval: „Mnoho technik bylo prováděno domluveným a tedy nenásilným způsobem. Tyto styly byly často praktikovány vysoce postavenými osobami. Na druhé straně džúdžucu prováděné vojáky a nižšími sociálními vrstvami mělo tendenci používat násilný způsob neozbrojeného stylu pomocí hodů, zápasu na zemi a znehybnění. Tyto styly také zahrnovaly údery a kopy, páky na paže i nohy, škrcení a držení... Protože majorita obyvatelstva měla pouze malé znalosti o méně násilných stylech džúdžucu, obecné mínění klasifikovalo džúdžucu jako brutální a přisuzovalo nebezpečnost všem stylům.“

Na začátku 20. století nastala renesance japonských bojových umění, která byla již pod vlivem relativně rozvinutého džuda. Další japonská bojová umění, jako například kendó, karate apod. adoptovala mnohé myšlenky džuda, ale i hierarchickou strukturu, část názvosloví, cvičební úbor, některé rituály a tak dále. Džúdó se stalo vzorem pro transformaci starých japonských bojových umění. Gendai budó, moderní bojová umění, jak byla někdy šinbudó nazývána, byla na rozdíl od kobudó otevřená všem lidem, nejenom vojákům. Systém výuky a zkoušek sice zachovával vytvoření pevných sociálních vazeb v souvislosti s charakteristikou sociálních interakcí v japonské společnosti, vyrovnávala ale šance pro kohokoliv. Kanó také z japonských umění adoptovalo systém výkonnostních stupňů kjú a dan. I když se v západní společnosti vžilo pro stupně dan jako označení mistrovského stupně, takovéto označení je chybné. Například 1. dan (šódan, z jap. šó – začátek) je v japonských bojových umění označení pro stupeň, na kterém adept zná všechny základní techniky a postupy, a může se skutečně začít v bojovém umění rozvíjet.

V období Meidži sehrála jednu z hlavních rolí v standardizaci japonských bojových umění organizace Dai Nippon Butokukai (v překladu Velká japonská společnost pro bojová umění), existovala v letech 1895-1947). Dai Nippon Butokukai, zkráceně také Butokukai, byla zřízena pod působností císařského dvora, takže byla polovládní organizací. Butokukai sehrála svoji pozitivní roli v standardizaci japonských bojových umění, a později negativní roli v militarizaci japonských bojových umění před a během druhé světové války. V roce 1902 přijala Kanův systém stupňů dan (1. – 10.) a používala je souběžně s tituly šógó:

• Renši – instruktor
• Kjóši – pokročilý učitel
• Hanši – mistr učitel, učitel učitelů

Tímto dvousystémem Butokukai integrovala stupně kobudó a stupně rozvíjejícího se šinbudó, a pomohla otevřít cestu k transformaci starých bojových umění. U Butokukai pracovaly komise standardizující jednotlivé druhy bojových umění. Butokukai by mohlo znamenat hrozbu pro Kódókan džúdó. V době založení byl Kódókan džúdó aktivní pouze 13 let s počtem členů kolem 400. Cíle Butokukai byly odlišné od Kódókanu. Zatímco Kódókan džúdó bylo tvořeno jako výchovný systém, Butokukai se snažilo zachovat bojová umění v jejich původním bojovém, válečném významu. Kanó využil svých kontaktů i schopností a v roce 1898 byl ustanoven jako vedoucí Komise pro soutěžní pravidla Butokukai. Tímto získal stěžejní vliv na jejich tvoření. Pravidla byla poprvé písemně zaznamenána v roce 1899. Do té doby zápasy v džúdžucu obvykle začínaly údery a kopy a končily bojem na zemi. Kódókan džúdó také nemělo psaná pravidla, ale víme, že v randori nepoužívalo údery a kopy a preferovalo boj – použití hodů – v postoji. Butokukai přijal pravidla, která byla téměř totožná s Kanóvou představou randori. Po této standardizaci se mohlo džúdó nadále volněji rozvíjet, protože se tak další formy džúdžucu přiblížily ke Kódókan džúdó.

V tomto období se také nerozlišovalo džúdó a džúdžucu tak, jak to vnímáme dnes. Džúdó (tedy Kódókan džúdó) bylo spíš chápáno jako jedna ze škol (rjúha) džúdžucu. Toto odlišné chápání vzniklo evroamerickým chápáním, kde se začalo rozlišovat mezi džúdžucu jako formou sebeobrany a džudem jako formou sportu. Vzhledem k tomu, že sport v době vzniku džuda a Butokukai nebyl v japonské společnosti znám ve formě, jak jej chápala evroamerická kultura, nemělo v Japonsku takovéto rozdělování smysl.

Kulminace militarizace bojových umění nastala od začátku třicátých let dvacátého století a trvala až do skončení druhé světové války. Vláda v osobě Sadao Arakiho, ministra školství (1937-1939), vysloužilého vojenského generála a potomka samurajů, propagovala militarizaci i školní tělesné výchovy. Žáci byli nabádáni, aby ve všech sportech viděli pokračování samurajské tradice. Pochopitelně byly podporovány zejména kendó a džúdó, ale například i neúpolové zápasy a soutěže se vnímaly jako šermířský souboj na život a na smrt. Do škol byli vysláni armádní důstojníci, aby dohlíželi na bojový výcvik chlapců. Nacionalismus prostoupil celou japonskou společnost. Opozice byla potlačována, knihy páleny a mnohé osobnosti uvězněny. Válečné filmy, vlastenecké písně apod. ovládly média. V roce 1943 Akira Kurosawa zfilmoval uměleckou fikci z doby raného vývoje džuda „Sanširo Sugata“ (v anglické mutaci známý jako Judo Saga). Tento film nese znaky státní ideologie a byl také na základě požadavků cenzury upravován. Kanó vytvořil originální koncept mravní výchovy prostřednictvím bojových umění. Tento koncept byl po jisté adaptaci (militarizaci, nacionalizaci) přebrán i do jiných bojových umění a také do západních sportů, které v Japonsku nabývaly na popularitě. Mluví se o budófikaci sportu v Japonsku. Muskulární spiritualita se vyjadřovala přes bojového ducha (kondžó).

Po dobu druhé světové války bylo bušidó vnímáno na straně japonských vojáků jako princip japonské svrchovanosti. Na straně druhé vnímali spojenci bušidó jako princip nelidskosti a barbarství. Veteráni 2. světové války popisují množství příkladů zneužití bojových umění.

V březnu roku 1942 Generál Tanaka vydal příkaz, podle kterého musely všechny organizace bojových umění pracovat výlučně pod správou Butokukai. Po umlčení opozice z řad tradicionalistů bylo v září 1942 připojeno i Kódókan džúdó k militarizovanému Butokukai. Nicméně na bojová umění se hledělo s despektem. Džúdó bylo považováno za ztrátu času, kendó za tanec s bambusovými pruty a kjúdó bylo odsouzeno jako zastaralé.

Japonská bojová umění po 2. světové válce byla vzhledem k jejich subordinaci k militarizované Butokukai od roku 1945 pod tlakem spojeneckých okupačních sil. Džúdó, kendó a naginatadó bylo vyloučeno z obsahu vzdělávání na všech stupních škol. Zákaz praktikování bojových umění trval až do roku 1950. Do té doby se různé organizace snažily přesvědčit ministerstvo školství (Monbušó) o zrušení zákazu. Mezi jinými argumenty uváděli také, že budó „...bylo zneužito militaristickými a ultranacionalistickými lidmi po dobu války. Neznamená to ale, že by budó bylo militaristické.“

V memorandu ze 4. 3. 1950 jsou závěry Divize vzdělávání Spojeneckých okupačních sil, které japonskému Monbušó doporučují zařadit některé budó do školní výuky. Jednotlivé disciplíny byly připodobněny k západním úpolovým disciplínám. A také podmínky soutěží měly být v džudu podobné jako u zápasu: „Váha a podle možností i výška a věk studentů mají být zohledněny v klasifikaci pro soutěže v džudu.“ V dalším období je historie džuda spjatá s olympijskou historií, které se plně věnují další kapitoly.