Jak se (ne)postavit k novoročním předsevzetím

Ruku na srdce, bez ohledu na splnění nebo nesplnění tohoto cíle, budete dobrovolně pokračovat v této aktivitě po uplynutí nějakého času i nadále? Jelikož k dané aktivitě nemáte žádný vztah a dost možná jste ji dělali s odporem, patrně se splněním onoho cíle vše ukončíte. A někdy se tak stane i před jeho případným úspěšným splněním.

A velmi podobně to má například obézní člověk středního věku, říkejme mu Honza, který v životě nesportoval a z nějakého neidentifikovatelného důvodu se rozhodl dát novoroční předsevzetí vztažené na shození několika kil. Stanovením tohoto cíle si ale pouze otestuje sílu své vůle. Ale jelikož je vůle vyčerpatelná, je velká pravděpodobnost, že s danou aktivitou dříve nebo později skončí. Tak, jak na to ostatně poukazuje celá řada studií zaměřených na novoroční předsevzetí. Z nich vychází najevo, že až 80 % všech předsevzetí končí s únorem.

Kdyby našeho Honzu totiž sportování bavilo, patrně by nějaký sport vykonával už delší dobu, načež by patrně nikdy nebyl obézním. Stanovením cíle, novoročního předsevzetí, se však emoční vazba k činnosti nevytvoří.

A jak se tedy taková emoční vazba vytváří? Jedním ze způsobu vytvoření vazby je přinesení oběti. Třeba Cristiano Ronaldo se v jedenácti letech odstěhoval od rodičů z Madeiry, aby mohl hrát v Lisabonu. Oběť, kterou přinesl, mu nedala na výběr, než se stát elitním fotbalistou. Dokud totiž máme „vzadu v hlavě“ plán B, C, X, Y, pravděpodobnost, že aktivitě nedáme 100 %, ba že dokonce „couvneme“, se významně zvyšuje. Jinými slovy, čím větší je naše investice do našeho rozhodnutí, tím větší odpovědnost jsme schopni a ochotni přijmout a tím hlubší vnitřní motivaci vyvoláváme.

S tím souvisí i spolupodílení se na tvorbě tréninkového procesu. Z pozice trenéra bychom Honzovi měli umožnit si vybrat, k jakému sportu (či cvičebním prvkům) ho to spíš táhne a alespoň částečně umožnit spolurozhodování o tom, co se bude dělat apod.

Emoční vazba se také vytváří tím, že jsme za něco odměňování. Z pozice trenéra se tedy doporučuje Honzu jednou za čas odměnit za dobře „odmakaný“ trénink. Na tento princip poměrně dobře poukazuje vzpomínka Stephena Curryho, který se nedávno stal nejlepším trojkařem v historii NBA a jež byl jednou dotázán na moment, kdy se rozhodl stát profesionálem. „Ta chvíle přišla, když mi bylo šest let a hrál jsem rekreačně v Severní Karolině, kde jsem vyrůstal. Tehdy se na jeden zápas přišlo podívat asi patnáct lidí a zrovna jsme měli protiútok dva na jednoho. Měl jsem míč a obránce proti mně vystoupil. A já tehdy přihrál na svého spoluhráče ,zadovkou´. Přesně na něj, načež z toho i skóroval. Všech patnáct lidí se z toho mohlo zbláznit!“ pospsal Curry.

Pokud se nám takto podaří v Honzovi vytvořit zvyk, tedy pravidelně trénovat, jsme na dobré cestě. Už se totiž nebude přemlouvat silou vůle (která je vyčerpatelná), ale pravidelně se hýbat začne automaticky. Aniž by nad tím nějak komplikovaně přemýšlel.

Novoroční předsevzetí (obecně vzato cíle) nejsou apriorně špatné. Je třeba je však chápat jako koření. Jako nadstavbu v aktivitě, ke které už mám vztah. A která mi třeba pomůže překonat určité motivační krize. Nelze je ale chápat jako stěžejní záležitost celé naší motivace.